Kdyby mi bylo 17, celý koncert Kvelertak v brněnské Flédě propařím v druhé řadě a po něm s nadšením počítám modřiny z pitu. Jenže když je vám dvakrát víc, už máte občas rád svůj klid a pohodu. Takže si před koncertem dáte v centru s bývalými spolužáky… ehm, prostě hodně piv, na Flédu dorazíte s předstihem, shlédnete norskou předkapelu Sibiir (v pohodě metal/hardcore, ale nic, co bych musel vidět dvakrát) a před desátou večer zaparkujete kousek za kotlem (miluju souběžný výhled na kapelu a vřící dav). A když se ozvou první tóny otvírací Åpenbaring a v kuželu světla na pódiu se objevuje zpěvák Erlend Hjelvik s klasickou soví maskou na hlavě, v duchu si jen připomenete: hlavně se nepouštěj do žádných větších akcí, ty vole, a monitoruj situaci zpovzdálí.
Střih.
Flédou zní fantastický riff začínající přídavkový eponymní song a já se – už zase – celý propocený deru dopředu, zběsile narážím do pařících lidí kolem sebe v kotli, chvíli na to zvedám nad hlavu kluka, který snad podesáté skáče z pódia, hulákám „Kvelertak, eg sa, KVE-LER-TAK!“ a mlátím hlavou tak, že druhý den po probuzení ji málem neotočím.
Jak jsi starý, tak jsi blbý, řekla by mi žena. Kdysi nejspíš láskyplně se soucitem, po sedmi letech manželství už spíše s ironickým ušklíbnutím.
Jenže co máte dělat, když songy těchto norských sympaťáků vás během pár minut vystřelí do jiného vesmíru a nabudí tak, že nedokážete ani chvilku postát v klidu? Bruane Brenn (pusťte si ten klip na YouTube), Mjød („Odin ga oss!“ řve celý kotel, někde nad námi poletuje odkaz slavných AC/DC a mně je jasné, že tohle bude kurva velké), 1985 (důkaz, že kytarista a hlavní skladatel Bjarte Lund Rolland má Foo Fighters, Thin Lizzy nebo Van Halen hodně naposlouchané), Svartmesse (s tak extrémně chytlavou kytarovou melodií v refrénu, že přímo vybízí k vyzpívání) a šlo by pokračovat.
Pro ty z vás, kteří o Kvelertak nikdy neslyšeli: v pondělí hráli jako předkapela Metalliky v Praze, den potom si odskočili na samostatné vystoupení do Brna. Takhle to dělají i v jiných zemích, holt každá (norská) koruna za koncert na turné se počítá. Vymykají se tím, že zpívají ve svojí mateřštině: ,,s angličtinou bychom zněli jako kterákoliv jiná kapela. Norština je foneticky lepší, naše hudba navíc díky působí ostřeji,“ vysvětluje kytarista Vidar Landa), pořádný drive jim naživo hned tři kytary a hlavním poznávacím znamením je zarostlý a do půl těla svlečený vagabund Erlend u mikrofonu, který miluje crowdsurfing a svým řevem by vzbudil i mrtvého.
Hudebně jde o mix všeho možného. ,,Hrajeme od Thin Lizzy po Burzum,“ řekli kdysi Kvelertak sami o sobě, webzine Metalopolis je trefně označil za „nejlepší rokenrol současnosti“ a uvádějí se taky jako zástupci „black ‚n‘ rollu“. Dejte dohromady punkrock, hardcore, všechen možný extrémní metal, klasický rock, melodické kytarové vyhrávky, pořádně protřepejte, přidejte koňskou dávku energie – a dostanete Kvelertak. Kapelu, která se z hlubokého undegroundu dostala mezi největší jména na norské hudební scéně, za poslední roky na sebe nabalila nespočet fanoušků a stále jde nahoru.
A bylo to vidět i na Flédě, kde byly všudypřítomná euforie a nadšení až hmatatelné. Kytarista Maciek Ofstad se v jednu chvíli s úsměvem zadíval do šílícího publika, zatleskal a vzkázal: „Tohle je náš zřejmě nejlepší koncert v Česku.“ Nutno dodat, že Kvelertak tuhle odezvu vraceli publiku plnými doušky, snad ani na chvíli se nezastavili, hoblovali a jeli na 150 procent. Hektrolitry potu se propotily na pódiu i pod ním. Dorazilo i dost norských fandů, jeden z nich si z první řady dokonce na závěr střihl s Erlendem na střídačku refrén (tuším) „Manelyst„.
Koncert nakonec nabral kolem 100 minut, místy už bylo poznat, že je toho dost a bohatě by stačila tak hodinka deset. Přece jen Kvelertak hrají v podstatě furt to samé dokola (pozor, to není myšleno jako výtka, která jiná takto mladá kapela má podobně výrazný ksicht a je jasně rozpoznatelná?), jen písně z posledního alba už jsou více melodické a „hitové“, dá-li se to vůbec říct. Ale i tak velký respekt.