Do pražského klubu Futurum se v sobotní večer, dne 9. ledna 2019, zastavilo tour dvou zádumčivých sebranek, a to švédských Draconian a Harakiri for the Sky z Rakouska. Třetí kapelou byla mezinárodní parta Sojourner. A obligátní sdělení, jak to tam vypadalo a jak to znělo z mého pohledu a sluchu, se Vám pokusím přiblížit v následujícím textu.
V 19:30 otevírají večer svým setem Sojourner a tady se zvukař drží staré legendy, že metal musí být kurva nahlas. Nevím, zda jsem já stál moc blízko či on moc daleko, ale volume bylo přetočeno doprava jak motor na třikrát bouraném autu. Najít v tom humbuku kytary se dalo stěží. Protože bicí a basy vystupovaly přede všechno jako mohutná hradba, která nepropustila nic ven. Po pár minutách se to jakž takž urovnalo a ustálilo, takže se to nakonec přežít dalo. Ale byla to škoda. Ač je jejich epickoatmosférický black docela běžný, dalo se v něm najít i pár zajímavých momentů, a být lepšího zvuku, tak by to člověk vydržel i déle. Oko nejednoho posluchače dozajisté pokukovalo po kytaristce a vokalistce Chloe Bray, jejíž zpěv se dosti ztrácel v onom nazvučení. V půlce setu si jdu pro pivo a zůstanu stát na boku sálu, ten zvuk tam byl o krapet lepší. Kdo ví, třeba se tu brzo zase ukáží, protože bych si na reparát zašel.
Vystoupení Harakiri for the Sky pro mě na letošním BA bylo docela zklamáním. Jak nahrávky působí dotažené do parádního zvuku, tak na živé prezentaci se ukázalo, jak čas a práce zvukaře dokáže udělat malý zázrak. Hlavně co se týče zpěvu,ve kterém J.J. dosti pokulhává a to se v období mezi Brutal Assault 2018 a sobotním vystoupením moc nezměnilo, ba vůbec.
Koncert otevřela pecka Heroin Waltz z poslední desky Arson. Druhou v pořadí byla Funeral Dreams z desky III:Trauma. Co se zvuku týče, tak o něco lepší start než u Sojourner, ale k dokonalosti to také mělo daleko. Hráči působí sehraně, ale staticky, krom zpěváka se nejvíce hýbal kytarista Marrok.
Nevím, zda si obsluha světel spletla, co se hraje za žánr, či za tím stála jen zvědavost, jak rychle ta světla dokáží blikat, ale to, co se dělo se světly během setu HftS, bylo řádné prověření obecenstva, kolik epileptiků se v sále nachází. Nehorázně napálené ostré halogeny jsem se nejdříve snažil přestát se zavřenýma očima, ale po pár minutách mi to vážně nedělalo dobře a šel jsem z davu pryč, na vzduch. Když jsem zase začal vidět, tak jsem zakotvil poblíž pultu s merchem a doposlouchal zbytek setu, jehož závěr patřil mé oblíbené energické Calling the Rain. A měl jsem z toho rozporuplné pocity. HftS zní z desek výborně a baví mě, ale jejich koncertní prezentace mi trhala podvakrát uši. Především pak zpěv by zasloužil ještě dopilovat.
Draconian jsem doposud viděl jednou, na jednom ze starších ročníků Brutal Assault, a pokud mě paměť neklame, tak to bylo dosti krátké setkání. A co čert nechtěl, i to druhé bylo podobně krátké. Což mě mrzí. Ale spojení Prahy s Moravou je dosti bídné takto kolem půlnoci. A když má koncert avizovaný konec kolem čtvrt na dvanáct, je to ještě horší. Takže můj plánovaný odchod byl někdy před jedenáctou večerní tak, abych s klidem stihl Ostravana. Nakonec jsem sál opustil po čtvrté písni, kterou byla Stellar Tombs z aktuální desky Sovran, ze které ještě zazněla The Wretched Tide a dle setlistu další tři písně k tomu. Zvukově o dost lepší jak obě předchozí vystoupení. Oba vokály čitelné, srozumitelné. Hlavně zpěv Heike byl pohlazení pro uši. Stejně tak čisté nástroje. Zvukař se polepšil. Atmosféra v sále výborná, až mě můj brzký odchod samotného nasral, protože se tam odehrávala pořádná gothickodoomová orgie, na kterou mnozí čekali dost dlouho.
Celkově večer hodnotím za dva mínus, za což hlavně může zvuk u dvou prvních kapel a to světelné šílenství u Harakiri.