Prostory brněnského klubu Melodka na Kounicově ulici v sobotní večer dne 27. 2. 2016 ovládla horda skřetů. Protože jsem se v tu dobu pohyboval v Brně, využil jsem této příležitosti a šel se na koncert nazvaný One Tribe Night podívat zblízka. A lze konstatovat, že nakonec to za to stálo.

Jelikož jsem byl v Melodce naposledy v roce 2011, chvilku jsem tápal, avšak za asistence chytrého telefonu jsem nakonec cílovou destinaci našel. O tom, že jsem dorazil na správné místo, vypovídala již z dálky viditelná skupinka černě oděných postav shlukujících se před vstupem. Do schodů jsem stoupal až v 19:20 hod., tudíž dvacet minut po plánovaném začátku první kapely, jejíž album jsem nedávno recenzoval. Zřejmě se začínalo opravdu na čas, jelikož mé uši stihly zaznamenat necelé čtyři skladby novojičínského tělesa zvaného Emerald Shine. Oproti rozpakům ze studiové nahrávky jsem při živém poslechu musel uznat, že repertoár kapely zněl tvrději, úderněji a zábavněji. Sice se asi nestanu skalním příznivcem těchto osmi hudebníků, avšak střetnou-li se naše kroky na nějaké další hudební akci v budoucnu, rozhodně si je poslechnu alespoň kvůli progresu.

Fotografie: Martin Kusyn (Párty Brno)

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Emerald Shine dohráli a já měl konečně možnost dopít první pivo a začít si budovat dojmy z okolí. Od mé poslední návštěvy Melodky se zde již nekouří, což jsem jakožto sedm týdnů abstinující kuřák ocenil, a se svou elektronickou cigaretou jsem o přestávkách chodil poctivě před vstup s ostatními nikotinovými závisláky. Mé pivní srdce zaplesalo nad kutnohorským dvanáctistupňovým Dačickým ležákem, který v mém celkem obsáhlém pivním deníčku ještě nebyl zapsán a jímž jsem prokládal klasické desetistupňové Starobrno. Úsměv na rtech mi vykouzlila i možnost odložit si mikinu v šatně. Bravo, Melodko, tohle se Ti povedlo. U vstupu byl po celou dobu koncertu (!) k dispozici merchandise účinkujících kapel a sem tam se dalo narazit na výzdobu se skřetí tématikou v podobě totemů a jiných serepetiček podporující tajemnou atmosféru.

Na pódiu se objevila slečna, která uvedla kladenskou čtveřici Falcar, jejichž styl lze označit za jakousi směsici symphonic a power metalu. Tady jsem opravdu nevěděl, co očekávat, protože melodie symfonického metalu i epičnost power metalu mi nic neříká, a o existenci Falcar jsem se dozvěděl až prostřednictvím pozvánek na One Tribe Night. Tématika písní je zaměřená převážně na skřety, což neznalý návštěvník mohl pochytit od zpěváka, který každou z hraných skladeb mnohdy vtipně uvedl. Hudba Falcaru obecenstvo bavila se stejnou vervou jako předešlí Emerald Shine. V rámci tříčtvrtečního taktu jednoho kusu repertoáru jsem zaznamenal i pár tančící valčík. Zvuk se občas slíval do hlučné koule, ovšem to se na metalových koncertech konajících se v uzavřených prostorech dá tolerovat.

V rámci vystoupení Falcar jsem si všiml jednoho neduhu, a to příliš ostře do diváků pražících světel nad scénou, která občas působila rušivě; navíc jsem měl kvůli jejich síle potřebu odvracet oči od účinkujících hudebníků. Na tanečních akcích takové efekty zřejmě najdou své uplatnění, ovšem při živých vystoupeních bych s nimi rozhodně šetřil.

Fotografie: Martin Kusyn (Párty Brno)

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Po ukončení hudební produkce skřetů z Kladna se na pódiu začali objevovat hudebníci z Wolfarian, kteří v rámci konání One Tribe Night zároveň působili jako nedílná součást organizačního týmu. Pod jednou střechou jsem se s těmito brněnskými symfonickými folkmetalisty setkal již potřetí. Poprvé jsem je kloudně nezaznamenal, podruhé jsem se k nim vyjádřil v rámci reportáže Folk Metal Crusade z roku 2014 a nyní jsem čekal, jak budou znít po roce a půl od našeho posledního shledání a hlavně, zda fakt dlouhé zvučení bude mít za výsledek i fakt dobré nazvučení. A světe div se, zvuk byl opravdu solidní, vše bylo slyšet zřetelně a čistě. Wolfarian udělali za těch téměř osmnáct měsíců obrovský pokrok, to se musí nechat. Již to nezní jako vleklý a nevýrazný podkres historického nízkorozpočťáku. Tentokrát to mělo dynamiku, říz a charakter. Zpěvák si navíc nechal narůst plnovous, což mu rozhodně přidalo na mužnosti (dojem seveřana mi na něm tedy kazila již jen o pár čísel menší kožená vesta, kterou bych očekával spíše uloženou hluboko v zapadlém koutě šatníku posluchačky Nightwish ve středních letech; po čase ji naštěstí svlékl). Druhá věc, která mě zcela nevinně zaujala, byl zpěvaččin hluboký výstřih, který se mně společně s výše zmíněnou vestou zapsal do paměti jako vzpomínka na vystoupení Wolfarian v rámci One Tribe Night.

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Jako poslední metalové těleso večera se představili do té doby pro mě neznámí Alia Tempora, kteří taktéž sídlí v Brně. Ještě dlouho budu mít v živé paměti ten moment, kdy dopíjím páté pivo a z reproduktorů se ozvalo elektronické intro, které mě okamžitě dostalo do druhé řady, kde jsem strávil zbytek jejich vystoupení. Industriální kousek mého srdce v tu chvíli bil pouze pro nářez, co tahle pětice předváděla. Elektronické podkreslení, přesné a úderné bicí, řízné kytarové riffy a pro potřeby žánru naprosto vhodný vokál zpěvačky (nikoliv nepodobný EBM interpretům jako např. Ayria či Pzychobitch). Alia Tempora se tímto stala mou nejjasnější hvězdou večera, což mě v návalu euforie donutilo koupit si i jejich tričko (a to už něco znamená!), jelikož o podobný počin jsem v rámci českých metalových vod ještě nezakopl. Později jsem zjistil, že studiová nahrávka zní poněkud jemněji, ovšem živé vystoupení mělo opravdu koule.

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Před třešničkou na dortu v podobě jedinečného vystoupení skřetího kmene Snaga přišlo ještě návštěvnické hlasování o „nejdivočejší kapelu“ koncertu. Vzhledem ke zjevné popularitě Wolfarian jsem tipoval jako vítěze právě je, avšak protože se hlasovalo prostřednictvím řevu publika, nemohl jsem v tom Alia Tempora nechat a spolu s ostatními nadšenými dušemi jsem obětoval čtyři dny chraptění těm pár vteřinám, které nakonec opravdu jmenovaly onou nejdivočejší kapelou One Tribe Night právě brněnské Alia Tempora, kteří se zároveň i loučili se svým dosavadním bubeníkem opouštějícím jejich řady.

Aparatura z pódia zmizela, svět ztmavl a brána mezi dimenzemi našeho a tolkienovského světa se otevřela. Na scénu přišla hudební součást uskupení Snaga. Akustická kytara, brumle, bubny, flétna a další nástroje dokázaly společně s vizuální tvorbou promítanou za zády hudebníků vytvořit pohlcující atmosféru. Kdybych měl definovat to, co jsem slyšel, asi bych tomu začal říkat „taková skřetí Wardruna“. Úžasný zážitek, skutečně. Bohůmžel skončil dříve, než jsem doufal. Možná čas letěl jen rychleji, což by mohlo způsobit propojení dvou jinak vzdálených světů, avšak vystoupení jako takové bych odhadl na 10 minut, což mě mírně zklamalo. Úsměv na rtech mi sice vykouzlila dvojice spíše recesních přídavků, ale ten pocit náhlého vytržení mne mrzel.

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Foto: Martin Kusyn (Párty Brno)

Do noci jsem se z klubu Melodka vydal bohatší o dvě trika, nový objev a spoustu zážitků. Nakonec mně ani nevadilo, že jsem neznal nikoho z návštěvníků, jelikož obvykle navštěvuji koncerty trochu jiného ražení. Nutno uznat, že o jásající posluchače zde nebyla nouze, tudíž poptávka po symfoničtějším pojetí folk metalu jest (minimálně v Brně) opravdu vysoká. One Tribe Night hodnotím veskrze pozitivně a organizátorům za bezproblémový a vychytaný průběh akce patří velké uznání.

Za fotografie děkuji Martinovi Kusynovi ze společnosti Párty Brno. Kompletní fotogalerii naleznete zde.

Diskuze k příspěvku