Ačkoli je to možná překvapivé, kapela Wednesday 13 sice vždy figurovala v mém podvědomí jako cosi spíše orientované na mladší generaci posluchačů, ale nikdy jsem ji reálně neposlouchala. Na koncert mě tedy přitáhla nejen zvědavost, jak vypadá Nová Chmelnice po rekonstrukci, ale také zvědavost týkající se fenoménu této kapely. Poprvé mám tedy tu čest zhodnotit výkony kapely Wednesday 13 nejen jako reportér, ale také jako nováček v punkrockovém světě.
Vzhledem k tomu, že mě zajímalo také nové vzezření klubu, musím podotknout, že ačkoli se rekonstrukce očividně dost povedla, patřím stále mezi fandy staré Chmelnice. Rozhodně mě nadchla fungující šatna. Tedy fungující dokud neskončil koncert. Vydávání věcí, kdy jste pod svým číslem dostali svetr nebo kabát někoho jiného pokládám opravdu za epic fail. Uklidnilo mě až příjemně chutnající bezinkové pivo za dvacku u baru.
Po lahodném loku „piva“ jsem se zaměřila na dění na pódiu Letošním předskokanem byli Bitch&Chips. Přestože je toto uskupení z části německého původu, slyším i krapet českého umu. Což potěší, vzhledem k dnešní scéně. Skutečnost, že máme k dispozici kapelu, která se věnuje šmrncovnímu glamu s prvky starého dobrého rock´n´rollu, je navýsost příjemná. Kluci to vybalili ve velkém stylu a přestože většina příchozích chtěla vidět hlavně Wednesday 13, dokázali přitáhnout pozornost většiny publika k pódiu, kde to místy opravdu vřelo.
Jak už jsem se zmínila, to, že lidé přišli hlavně na Wednesday 13 byl fakt, který byl zcela jasný. Po skončení podařené show Bitch&Chips už se sálem ozývaly skandující hlasy „Wednesday, Wednesday!“ Již během intra se pod stagí vytváří první kotel. Ale to už přichází i hlavní protagonista a tvář kapely, kterého můžeme znát rovněž z Murderdolls. Zaujala jsem místo v zadní části Chmelnice tak, abych viděla dobře na pódium a zároveň slyšela dobře zvuk. Díky mé pozici mi neušlo, že během koncertu se řešily neustále technické potíže se zvukem. Nicméně to očividně nezkazilo fanouškovské nadšení z hraného setu a z faktu, že 
mnoho z nich má před sebou živého idola mnoha dívek. V set listu jsme se prodrali celkovou tvorbou skrz na skrz a musím uznat, že některé songy mě vážně pobavily (zejména kulisy k nim se hodící jako například plastový samopal při skladbě Rambo). Největší úspěch měla samozřejmě hitovka I love to say fuck, která vyvolala bouřlivou vlnu zvednutých ukazováčků, nebo I Walked with a zombie, kterou jako jedinou znala moje maličkost.
První dojem byl trochu šokující. Vizáž spíš goth alá Manson, než glam, mě uvedla do malé skepse, ale ve výsledku – po součtu s výkonem, to vlastně není tak zlé. Wednesday 13 jako kapela působila naprosto sladěně, uvolněně, ale přesto energicky. Rozhodně bych se nebránila dalšímu vystoupení této „hororové“ bandy.