Udo byl, je a bude Accept, ať se děje cokoliv! Takto nějak by se dal stručně a výstižně shrnout zážitek z pátečního koncertu Uda Dirkschneidera v Brně v hale Vodova. Koncert byl součástí turné, které Udo odehrává pod svým příjmením Dirkschneider, kdy naposledy zazní písničky z éry zpěvákova působení v kapele Accept, než tuto kapitolu nadobro uzavře. Jednalo se tedy o výjimečné vystoupení, u kterého nemohl chybět žádný příznivec tradičního heavy metalu.

Jako předskokan vystupovala americká powermetalová skupina Vicious Rumors, o které jsem slyšela poprvé, ačkoliv je aktivní od roku 1979. Z předvedeného výkonu jsem však nebyla moc nadšená. Nedá se popřít skutečnost, že kapela má elán (vždyť dorazila v totálně obměněné sestavě, kde jediným zakládajícím členem byl kytarista Geoff Thorpe). Nicméně co do hudební stránky musím konstatovat, že se jedná o průměrnou, tuctovou kapelu, která ničím nezaujme. Písničky neměly šťávu, byly hudebně monotónní a celé byly postaveny na „hlasové onanii“ zpěváka Nicka Hollemana. Ba dokonce jsem schopna říci, že diváky Vicious Rumors unudili. Bylo to zjevné i z reakce publika, jehož nadšení se s každou odehranou písní postupně vytrácelo. Ač nerada, musím přiznat, že jsem uvítala, když vystoupení této skupiny skončilo.

Jakmile však na pódium po chytlavém intru nastoupil Udo Dirkschneider se svojí kapelou, atmosféra v sálu se obrátila o 180 stupňů. Agónie, do níž Vicious Rumors uložili publikum, byla příchodem Uda rozptýlena. Již z úvodní písně „Starlight“ z alba „Breaker“ bylo jasné, že toto rozlučkové vystoupení bude jedinečné a nezapomenutelné. Les zdvižených rukou s pro metalisty typickými rohy, který u vystoupení předkapely absentoval, na sebe nenechal dlouho čekat. Energie tryskala z pódia po celou dobu koncertu, stejně tak jako dodatečné efekty v podobě ohňostroje, chrliče dýmu nebo ohnivé fontány. Nechyběla snad žádná „accepťácká“ hitovka – „Midnight Mover“, „Restless and Wild“, „Winter Dreams“ nebo „London Leatherboys“. Další populární písničky zazněly u přídavků – „Metal Heart“, „Fast as a Shark“ nebo „Balls to the Wall“. U skladby „Princess of the Dawn“ z alba „Restless and Wild“, která patří mezi jednu z nejznámějších a již skupina odehrála v půlce vystoupení, mi přišlo, že začal pořádně „pařit“ i sektor se sedadly. Sám Udo se představil v perfektní formě – hlasové i fyzické. Aktivně odzpívat celkem dvě a čtvrt hodiny bez zbytečných průpovídek v necelých 65 letech si zaslouží uznání. Kombinace skvělého výběru songů, vynikající formy muzikantů s Udem v čele a zvuku jak víno tak vede ke konstatování, že Brno hostilo jeden z nejlepších koncertů za tento rok. Svoji roli dozajista sehrála i skutečnost, že z koncertu byl pořízen záznam za účelem vydání DVD (doporučuji pořídit), nějaké selhání si tedy skupina nebo realizační tým nemohli dovolit. To však nic nemění na tom, že o pátečním hudebním vystoupení Uda Dirkschneidera lze hovořit jen v superlativech.

Koncert však nedělá jen dobrá hudba. Ke skvělému zážitku je zapotřebí i bezchybný postup ze strany pořadatelů, čehož se hudebním fanouškům toho dne nedostalo. Sedadla v hale Vodova nejsou číslovaná, tudíž zde při každé akci platí pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. To by však ničemu nevadilo. Jádrem problému byly nepřipravené vchody. Když jsem na místo dorazila ve čtvrt na šest, narazila jsem na první spořádané fronty diváků. S úderem půl šesté začali pořadatelé připravovat vchody. Nevím, co přesně se za skleněnými vstupy dělo, jelikož v tu ránu se ze spořádané fronty stala nekontrolovatelná masa lidí, která se hlava nehlava tlačila ke dveřím. Ačkoliv do oficiálního vstupu zbývala hodina (i když na vstupenkách byl napsán jiný časový údaj), všichni stáli na sobě namačkaní bez jakékoli možnosti pohybu. Jedna žena mě dokonce osočila, že jí „strkám chlupy (to nevím, jestli myslela mé vlasy nebo kožíšek na kapuci) do držky“. S touto neracionální poznámkou jsem však nemohla nic dělat, sama jsem neměla možnost se pohnout (nicméně reakci směrem k paní jsem si neodpustila). Deset minut před oficiálním zpřístupněním haly fanouškům byly dveře otevřeny a tlak davu se ještě zvýšil. Do té doby jsem stála jakž takž stabilně, poté jsem balancovala na jedné noze. V 18:33 začali pořadatelé vpouštět venku stojící dovnitř. Nezbývá mi než položit řečnickou otázku: nebylo by jednodušší připravit vše dopředu a s úderem půl sedmé návštěvníky pustit dovnitř? Tímto postupem vznikl akorát chaos a nerudná nálada mezi fanoušky.

Celkově však mohu koncert hodnotit jako výborný, ba dokonce jako jeden z nejlepších v mém životě, a to i přes nedostatky v podobě hodně slabého předskokana a nedostatečné organizace ze strany pořadatelů. Udo je výjimečný zpěvák s nezaměnitelným hlasem, který do svého zpěvu vkládá své metalové srdce. Accept bez něj už nejsou Accept. Je to jako Judas Priest bez Roba Halforda, Metallica bez Jamese Hetfielda nebo Rainbow bez Ronnieho Jamese Dia. Při cestě domů ve mně cloumalo několik pocitů – na jednu stranu jsem zažila jeden z nejlepších koncertů, na straně druhé písničky Accept v podání Uda už nikdy neuslyšíme. Tak jako tak, Brno ti srdečně děkuje, Udo!

Diskuze k příspěvku