Již šestý ročník hudebního festivalu Metalfest (MF) se první červnový víkend konal v plzeňském amfiteátru Lochotín. Agentura Pragokoncert, jež je pořadatelem i největšího festivalu melodického metalu a rocku u nás, festivalu Masters of Rock (MOR) ve Vizovicích, pozvala do nově zrekonstruovaného amfiteátru více či méně známá hudební tělesa napříč různými styly metalu. Během tří hracích dní se na pódiu vystřídaly na tři desítky kapel. Jaký byl letošní ročník? To se vám pokusím přiblížit v následujících řádcích.

Něco málo z historie. V České republice se poprvé tato sešlost konala v roce 2010. Jako nový, putovní festival jej zde pořádala (ve spolupráci s Pragokoncertem pro ČR) agentura, která společně s ním organizovala podobné festivaly ve více zemích Evropy. Ty však neměly dlouhého života a do dnešních dní se pod hlavičkou Metalfest koná jen v Německu a u nás. Lochotínský areál je ideální místo pro pořádání obdobných akcí, a to nejen pro skvělou akustiku a výhled na stage snad z každého místa v areálu, ale také díky zázemí pro umělce a další lidi kolem. Když k tomu připočteme nedávnou rekonstrukci v podobě nových laviček a zeleně, oplocení a podobně, lepší místo sotva najít.


Páteční den mi začal již někdy kolem páté ranní, kdy se první sluneční paprsky opřely do skel mého auta, ve kterém jsem měl ubytování, a posouvaly v něm teplotu na čím dál vyšší hodnoty. Nevadí. Jsem zvyklý brzo vstávat, nehledě na to, že v osm jsem chtěl být před ZOO, která nabízela jednu z mnoha možností, jak trávit čas během festivalu v době, kdy se nehraje. Jelikož je plzeňská ZOO jedna z nejhezčích a nejzajímavějších u nás, její návštěva mi trvá necelé čtyři hodiny, a tak jsem promeškal první kapelu. Tou byli českobudějovičtí Warhawk. Avšak po nich hrající Serenity, kteří na poslední chvíli v programu nahradili krajany Visions of Atlantis, jsem si ujít už nenechal.ZOO

Se Serenity jsem se během necelého roku potkal již potřetí. Prvně na loňském MORu, kde měli hrozný zvuk. Následně v únoru v Brně, kde s nimi již nebyla zpěvačka Clémentine Delauney. Ta se natrvalo přidala k zmíněným VoA. V Brně předvedli vynikající koncert, ke kterému dopomohla i zpěvačka Kateřina Málková (Misty Ways, Brno), a tak očekávání pro vystoupení na MF byla velká. Kateřiny jsme se v Plzni nedočkali a jména nové vokalistky jsem se nedopátral. Po intru z Game of Thrones nám kapela naservírovala písně jak ze stále aktuální novinky War of Ages, tak z desek předešlých. Zvukově to nebylo špatné. Zpěvák Georg Neuhauser odvedl opět skvělý výkon, stejně tak jako ostatní členové, a tak nezbývá než vyřknout kladná hodnocení!

Po Serenity se na pódiu předvedli Finové Insomnium, kteří taktéž během roku byli v ČR již potřetí. Ze startu odehráli písně The Primeval Dark a While We Sleep z posledního alba Shadows of the Dying Sun, kterému patřila drtivá většina položek ze setlistu. Jejich pojetí melodického death metalu se spíše hodí do chladné noci než do parného odpoledne, ale i přesto jsem se náramně bavil.

Battle Beast jsem oželel a šel jsem se občerstvit. Vrátil jsem se však na Grave Digger, kteří u mě mají sakra velký rest z posledního MORu, kdy Chris Boltendahl neměl svůj den a jeho zpěv byl dost mimo vše ostatní. Bohužel, historie se víceméně opakovala. Nevím, zda mám jen smůlu a zastihnu vždy Chrise v horší formě, či už jeho hlas naživo nezní tak, jak by si to koncert zasloužil, ale opět jsem tomu nemohl přijít na chuť. Jeho nasazení a komunikace s publikem byla skvělá, ale byly tam momenty, kdy jeho zpěv doslova trhal uši. Škoda. Navzdory tomu jsem si písně jako The Dark of the Sun, Excalibur či Heavy Metal Breakdown užil, a to i díky hře na bicí v podání Stefana Arnolda a smrtce za klávesami.

Overkill svůj zabijácký set odpálili úvodní skladbou Armorist z desky White Devil Armory. Neúnavně do lidí valili ten řízný, uječený thrash, který mi ne vždy sedne, ale v tomto případě jsem se navýsost bavil. V polovině vystoupení jsem se však vypařil z areálu, abych stihnul autogramiádu Moonspell, takže vám nepovím, jak to vypadalo v předních řadách, ale určitě tam nuda nebyla.

Poté, co jsem si nechal podepsat cover nové desky Extinct z dílny Moonspell, bylo načase si ji vychutnat i v živém podání. Aktuální placka dostala prostor hned v šesti písních a odvážím se tvrdit, že v těch nejvíce hitových, které se na ni nacházejí. Ostatní položky setu obstaraly hity let minulých, jež se už nesmazatelně zapsaly na program všech koncertů, které Moonspell odehráli, ale také odehrají. A to Opium, Alma Mater či závěrečná Full Moon Madness. Výtku bych měl k haprujícímu zvuku, zvláště u bicích, kdy byly činely jakoby zdvojené, nečistě znějící. I přes tento nedostatek se mi koncert Moonspell setsakramentsky líbil a hodnotím jej jako ten nejlepší z těch šesti, co jsem od nich doposud viděl. Na členech bylo znát, že je to upřímně baví a upřímně si užívají vřelé reakce publika. Poctivý gothic darkmetalový zážitek!

Headliner dne, švédská parta Arch Enemy, svou aktuální plackou War Eternal stále budí nadšené reakce. Velkou zásluhu na tom má zpěvačka Alissa, jenže ani ta nezachránila páteční koncert v rámci MF 2015. Proč? Bicí! Prošel jsem během koncertu areál křížem krážem, zkoušel poslouchat bez hudebních ucpávek, ale i s nimi, ovšem ani omylem jsem se nezbavil toho extrémně přebasovaného zvuku kopáků. Bylo to podobné, jako když se díváte na televizi a v místnosti vám začne bzučet moucha. Vy ji ne a ne najít a zlikvidovat, a ať se snažíte sebevíce soustředit svůj sluch na to, co chcete slyšet, vždy tam slyšíte to protivné, nervy drásající bzučení. A tak nějak to bylo s těmi bubny. Takže i přes velké nasazení všech muzikantů, přes výbornou práci s publikem a vyvážený setlist, ve kterém nechyběly zásadní hity této ikony melodeath thrashe, tato malá vada na kráse zapříčinila, že jsem areál opustil asi dvacet minut před koncem. A fakt mě to mrzelo. Pamatuju si, jak jsem v roce 2011 na druhém MF poslouchal AE se značným odstupem, avšak s každou další písní mé nadšení rostlo. Rok nato, v areálu R. Jelínka, se mi podobných emocí satan žel nedostalo. Vše bylo následně napraveno loňský rok, kdy AE dovezli do Vizovic nejen novou desku, ale i novou zpěvačku a jejich set byl totálně zdrcují. Ono i vystoupení na Lochotíně mělo své kladné stránky a publikum se fakt bavilo. Na druhou stranu jsem si při tom procházení areálem všímal lidí, kteří se tvářili stejně nespokojeně jako já.

Jelikož jsem ranní ptáče, procitám už kolem šesté a v klidu přemítám nad pátečním dnem a s nadšením vyhlížím sobotní program. Ten pro mě odstartovali Italové Elvenking. S těmi jsem měl již také několikrát tu čest a narovinu v úvodu prozradím, že sobotní koncert v Plzni byl od nich, opět dle mého, to nejlepší, co mi dali. Ta otravná moucha z Arch Enemy naštěstí lítala někde jinde, rozuměj zvuk byl hodně dobrý, vyvážený pro všechny nástroje, takže spokojenost. Mezi odehranými písněmi se objevily pecky jako Pagan Revolution, Elvenlegions nebo závěrečná The Loser. Dosti početné publikum, i přes nesnesitelné vedro, výborně sekundovalo zpěvákovi Damnovi a celé se to díky skvělé akustice neslo skrz naskrz areálem. Chvála zněla i od lidí kolem mne, takže skvělý start dne, který bylo těžké překonat.

Takovým Majesty se to ani omylem nepovedlo. Opět čistě subjektivní názor, ale bylo to špatné. Je fakt, že podobné hudbě už neholduji tak jako dříve, ale prostě mě to nebavilo. Vrcholem všeho byly doprovodné vokály z playbacku. No raději popojedeme.

Když se od Sabaton oddělila čtveřice muzikantů, bylo z toho velké haló a čekalo se, co bude dál. No co by. Pánové si založili vlastní uskupení, pojmenovali jej Civil War (té válečné tématice zůstali věrní), nahráli k dnešnímu dni dvě řadové desky, přičemž ta druhá je ještě teplá z lisovny. A nutno říci, že mě v současné době baví více než jejich expůsobiště. Když hráli loni na MORu (všímáte, kolik kapel z letošního line-upu bylo na loňském MORu? K tomu se dostanu v závěru …), někdy po půlnoci, tak jsem spal jako mimčo. Nyní jsem si je ale nechtěl nechat ujít. Jednak pro zvědavost, jak jim to živě klape, a že jim to klape skvěle, a také proto, že aktuální počin Gods and Generals je příjemně poslouchatelná muzika. Jo, na vokál Nilse Patrika Johanssona si člověk musí zvyknout, ale jakmile se tak stane, není problém snad s ničím. A popravdě, koncert byl fakt povedený. Vyvalil jsem se do trávy ve vrchní části areálu, popíjel nealko pivo a užíval si ten jejich heavy power metal s nádechem hard rocku.

Když teď tak lehce zabrousím mimo hudební dění festivalu, nedá mi to nezmínit dvě hlavní postavy. A to slečna s růžovou kytarou, jméno nevím. Ta tam pařila celé dny. Což byl, vzhledem k tomu neskutečnému vedru, úctyhodný výkon. Také se díky tomu dostala pomálu až na hlavní scénu, kdy si ji vy … no nebudu předbíhat. Ještě je na to čas. Dalším hlavním protagonistou mimo hudební dění byl hasič, jenž v pauzách mezi koncerty kropil vyschlé posluchače. A opravdu měl práce až nad hlavu. K dalším aktivitám patřil i plácek soutěží a zábavy jednoho z partnerů festivalu, který mi ale nepřišel tak využit, jak si to pořadatelé asi plánovali. Třebas jeřáb sloužící ke skákání na gumě to v sobotu zabalil a odjel. O ZOO jsem se již zmiňoval, a tak ještě zmíním místní pivovarnické muzeum a vrátíme se zpět k muzice.

HASIC

Po Civil War si na pódiu rozbalila své inštrumenty pijácká banda Tankard. Ti do rozehřátého publika vylili svůj poctivý, pivem nasáklý old school thrash metal a byla to sakra tancovačka. Frank Thorwarth si na betonový plácek vyzval i fešnou slečnu, s níž si střihnul taneček. Jo, toto bavilo nejednoho návštěvníka.

Následnou dvojici folkových kapel, tedy Heidevolk a Equilibrium, si nechávám tak napůl utéci. Heidevolk mě svou hudbou až tak moc neberou, a tak zůstávám na první tři písně. Nezní to zle. Sice mi tam opět poletuje ta protivná moucha, ale v tomto případě není až tak otravná. Heidevolk vsadili na set založený především na posledním albu, po jehož vydání v kapele proběhla řádná škatulata hýbejte se. Heidevolk opustili dva dlouholetí členové – Reamon Bloem (kytara) a Mark Bockting (zpěv). Odcházím směr ubikace, kde se na moment natáhnu. Jenže ejhle. Z onoho momentu je skoro hodina, a když se vracím zpět do areálu, na pódiu už hrají, také v pozměněné sestavě (opustili je kytarista Andreas Völkl a hráčka na basu Sandra van Eldik) než posledně, skotačící Equilibrium. A opět mě jejich koncert pobavil. Hudba je to skočná, svižná, chytlavá. Když k tomu přidáte komunikaci s publikem, je úspěch zaručen. K tomu také dopomohla opět žena s basovou kytarou v ruce. Učitelka zpěvu a hry na kytaru, doprovodná vokalistka na albech kapel Rage a Blind Guardian, Jen Majura. Závěr setu obstaraly písně Unbesiegt a po vtipné vložce, kdy se zpěvák ze zákulisí ozval se slovy „Chceme víc“, která hned začala znít z nadšeného davu, na něž následně kontroval otázkou „A proč?“, se vrátili zpět na stage a odehráli už opravdu závěrečnou píseň Blut im Auge.

Následoval jeden z headlinerů celého festivalu. Legendární thrashovka ze zámoří, kapela Testament. Ta hraje právě ten neuvřískaný styl thrashe, který mě baví, a tak jsem si je užil z více míst areálu. Proč? Opět ta moucha. Testament měli zvuk sakra nahlas a pekelně se vrýval do hlav. Občas to, bohužel, nebylo úplně čisté a sem tam to zabolelo. Ale i tak. Horem dolem do lidí ládovali jeden vál za druhým a ukázali, jak se hraje thrash na vysoké úrovni. Výkony všech členů byly dechberoucí, tudíž mi opět nezbývá než smeknout!

Závěrečnou kapelou, a taktéž headlinerem druhého dne, byla sebranka kolem Tobiase Sammeta, skupina Edguy. K této kapele mám kladný vztah, hlavně díky tomu, že jsem na její hudbě začínal s aktivním poslechem metalu a byla také první, kterou jsem viděl živě. Od toho prvního koncertu uběhlo více jak jedenáct let. Za tu doby stihli vydat několik alb, která pro mě měla bohužel klesající kvalitu, stejně tak jejich koncerty. Jiskřička naděje přišla s deskou aktuální, Space Police. Ta se sice nevyrovná skvělým albům před rokem 2005, ale po deskách Tinnitus Sanctus a Age of the Joker, které jsem slyšel jednou a raději nikdy více, je to rozhodně album poslouchatelné na více dní. No a konec keců kolem, už jsem jak Tobias. Ano, ten opět spoustu času během koncertu prožvanil. Někdy ty kecy byly nutné, především když mu zlobil odposlech v uchu a čekal, až to technik, jenž byl představen jako MacGyver kapely, spraví. A takové to klasické kecání je u nich už klasikou, takže mě to nechávalo klidným. Co se týče zvuku, opět ta muška, byť při tomto koncertu jsem byl ve čtvrté řadě, takže jsem tomu nevěnoval takovou pozornost, i přestože mi přišlo, že časem ten ruch zmizel. Setlist byl dobře poskládaný a z oněch nudných desek se dostalo na dvě písně, tedy jedna pro každé album. Co mě naopak potěšilo, bylo zařazení písní právě z alb starších, kdy se dostalo taktéž na jednu z každého. Takže jsme si z plných plic mohli prozpěvovat písně Babylon, Vain Glory Opera či Tears of a Mandrake nebo přídavek v podobě King of Fools. Ze Space Police se dostalo na ty lepší kousky – Defenders of the Crown, Love Tyger a Space Police. Skvělou vsuvkou byl cover od Karla Gotta, píseň Včelka Mája zpívaná v češtině, která jako by říkala, že Edguy si českého publika opravdu považují. Tento koncert Edguy byl hodně dobrý a jsem rád, že jsem u toho byl. Tobias má hlas opět v dobré formě a setlist byl poskládán tak akorát, aby si na své přišli všichni jejich fans. Jo a také slavili výročí svého prvního koncertu v kariéře, který proběhl 6. června roku 1992.

A je konec soboty. Ten přinesl opět pár výborných vystoupení v čele s Testament, Edguy a příjemným překvapením v podobě Elvenking a Civil War. Je načase jít spát a nabrat síly na závěrečný den, který by měl být o něco příjemnějším, co se počasí týče.


Někdy kolem páté ráno mě budí nepříjemné zvuky blížící se bouře. Nebe bylo černé, z dálky doléhaly ozvy hromů a oblohu křižovaly blesky. Spustil se déšť, jehož dopadající kapky na střechu auta přinášely předzvěst chmurného dne. Naštěstí se vše uklidnilo, bouře nás obešla a zanechala za sebou pouze zataženou oblohu. Když jsem se před desátou hodinou připravoval k cestě do amfíku, z nebes se spustil lehký déšť, který jen pokropil prášící se cestu. Vydal jsem se tedy vstříc závěrečnému dni festivalu Metalfest, jenž otevírala italská melodeath parta Embryo. A ač jsem docela příznivec této odnože metalu, jejich set mě ze židle nezvedal. Špatné to však také nebylo. Prostě pohodový začátek.

Přestože bylo nebe zatažené, teplota vzduchu, a především jeho vlhkost, byla na vysokých číslech, ale i tak to bylo lepší jak počasí předešlých dní. To se v žáru poledního slunce nově zrekonstruované plastové lavičky nahřály natolik, že se mi na prdel vypaloval jejich vzor. Střední část hlediště byla upravena na travnatou plochu, která lákala k tomu, aby se člověk svalil na její zelený koberec a užíval si poslechu. Satan žel, vstup na tuto zeleň byl zakázán, a tak se posluchači uchylovali do nejvyššího patra hlediště, kde zůstal předchozí povrch, či na boční schody, které byly skryty ve stínu stromů.

Když mi ještě dovolíte pár slov k organizaci areálu a jiné tlachání mimo muziku, budu trošku kritizovat. Ale opravdu trošku. Vzhledem k dispozicím areálu se nedá čekat přehršel stánků, ale jejich počet byl dostačující k nasycení hladových krků. Horší to bylo s krky žíznivými. Ti, co měli na starost pípy, asi nepočítali s takovým zájmem o zlatavý mok, a tak se někdy tvořily nehorázné fronty vyprahlých fanoušků a bylo jedno, zda to bylo před pípou s desítkou či nealko pivem. Hold vedro bylo takové, že jsem ani na zem nedoplivnul.

Další kapelou na mém seznamu viděných jsou Evil Invaders se svým heavy thrashem, který se mi ani za mák nelíbil. Hudebně ok, ale ten vokál. To není nic pro mě. Zato Islanďané The Vintage Caravan přinesli na MF závan svěžího, metalem nenasáklého zvuku. Stylem se řadí někde mezi psychadelický klasický blues a hard rock, okořeněný něčím, co se dá těžko popsat, ale je to něco, co můžeme najít i u jiných kapel z tohoto krásného ostrova. Doma nevydržím podobnou hudbu poslouchat více jak deset minut, ale v Plzni mi to prostě sedlo a jejich set jsem si upřímně užil. Tečka.

Skull Fist vlétli na scénu jak utržení z řetězu a nekompromisně začali do lidí tlačit svůj klasický heavy speed metal. Co mě udivilo, byly bicí, přesněji jejich sestavení. Činely proklatě vysoko. Do té doby jsem měl za to, že nejvýše položené plechy má Miloš z Dymytry. Toto bylo velice živelné vystoupení a dívat se, jak kytarista drtí svou kytaru posazený na ramenech basáka, vyvolávalo obdivný úsměv!

Severská úderka Unleashed představila svou novou placku, pojmenovanou Dawn of the Nine, plnou poctivého hutného death metalu. V některých okamžicích mi lehce připomíná tvorbu Amon Amarth, a nebo to je naopak? Tak jako tak, textově se to také točí kolem severské mytologie. Co se týče koncertu, tak vám toho moc nepovím, aspoň pokud jde o vizuálního podání. Jednoduše proto, že jsem se vyvalil v trávě a odpočíval. Ohledně hudby, pohoda. Prostor dostala jak nová deska, tak i výlety do historie kapely. Zvuk mi ve vyšších místech areálu přišel dobrý.

Když metalový svět obletěla zpráva o rozpadu německé klasiky Rage, bylo to dost nemilé. Avšak neuteklo moc vody v řece a Rage se vrátili v sestavě z roku 1994, kdy vydali EP Refuge, které tomuto triu dalo i jméno. A tak se v Plzni ukázal Peavy s Manni Schmidtem (kytara) a Chrisem Efthimiadisem (bicí), zahráli písně z dob, kdy společně tvořili Rage, a všichni mohli být spokojeni. I já. Rád jsem zase slyšel staré fláky jako Firestorm, Don’t Fear the Winter či Light Into the Darkness. Díky.

V areálu to začalo houstnout. Bodejť by ne. Festival se blížil ke konci, na soupisce zbývají tři jména a uznejme, že dosti atraktivní. Prvním z nich jsou Amaranthe. Kapela, ke které mám zvláštní vztah. První desku jsem si párkrát protočil a dost mě bavila, druhou jsem si pustil možná dvakrát, protože mi zněla přesně jako její předchůdce, a to mě nebavilo. A deska třetí mi v přehrávači doběhla do půlky a byla diskvalifikována. A tak nějak to probíhalo i s koncerty této populární sebranky. Prostě i přesto, že je hudba strašně chytlavá a členové do vystoupení dávají maximum, mě to nebaví. Elize je dobrá zpěvačka, o tom není pochyb, ale její taneční kreace jsou na škodu. Když jsem se na ni díval, měl jsem pocit, že sleduji špatný konkurz na doprovodnou tanečnici pro Lady Gaga. Jsem si však jist, že ti, co byli blíže u pódia, měli dobrý výhled, a že to, co viděli, se jim muselo hodně líbit. A pamatujete, jak jsem asi dva tisíce slov před tímto zmiňoval slečnu s kytarou, která pařila po celou dobu festivalu? Tak právě při vystoupení Amaranthe se jí dostalo odměny, když ji Jake E za pomocí pánů od security dostal na betonovou plochu a ona ukázala Metalfestu a členům Amaranthe, jak se správně paří. Vrchol jejich koncertu. (smích) A abych k Amaranthe neříkal jen samá negativa, tak část písně Drop Dead Cynical jsem si prozpěvoval spolu s kapelou … upss. (smích)

A pokud se někomu zdálo, že je v areálu málo živo, s příchodem Eluveitie se to změnilo. Kapela, která u nás hraje taky poměrně často, si pro posluchače připravila opět vyvážený setlist, složený snad ze všech pecek, co mají, s důrazem na dvě poslední alba. A ač si na ně zajdu rád zablbnout do kotle, tentokráte jsem zaparkoval o něco dále. A docela jsem toho potom litoval. Především pak při písních Omnos (metal verze) a De Ruef vo de Bärge / The Call of the Mountains, kterým vévodil hlasy Anny Murphy. Jsme rád, že dostává, co se zpěvů týče, větší prostor. Tvorbu Eluveitie to výborně obohacuje o nová zákoutí. Nezbývá než koncert hodnotit sakra dobře, a to i díky publiku, které bylo dosti hlasité a aktivní. Z čehož asi velkou radost neměli pánové od ochranky v předních řadách. Protože jejich směrem se blížil jeden surfař za druhým a někdy měli opravdu plné ruce a nohy práce je všechny bezpečně sundat z vln oněch stovek rukou, které se tyčily k nebi.


Blíží se konec. Poslední kapela a za rok možná na shledanou. Jak bych tento ročník hodnotil? Hodně kladně. Sice si pro návštěvníky agentura Pragokoncert pozvala kapely, které u nás hrají často, v některých případech až moc často, několikrát do roka, a pár se jich třeba představilo loni na MORu. A někdy je to prostě hrozný kolotoč. Třeba takoví Powerwolf, ale to odbočuji. Pro mě to byl ale vyvážený mix, u kterého si řeknu něco v tom smyslu, že jsem je sic už viděl, ale jsou to kapely, které si poslechnu znova a rád. Bohužel, ne nadarmo se říká, že i dobrého se člověk přejí…takže prosím o nové chody v menu. Organizace byla na výbornou a s opraveným areálem to šlo pomalu samo. Sice fronty na pivo v tom vedru byly ubíjející, to bych se pokusil pro příště napravit přidáním více stánků, nebo zkušenější obsluhy. Některým výčepním to moc nešlo. Možná teď budu lehce mimo, bo jsem v Plzni nebyl v letech 2013 a 2014, takže nevím, jak to vypadalo s kempováním v oněch letech. Ale v době, kdy jsem tam byl naposled, se stanovalo jen na malém plácku. Takže současné parkovací a stanovací kapacity hodnotím na jedničku. Počasí vyšlo také na jedničku, ale člověk je tvor neustále nespokojený, tudíž to vedro bylo někdy až moc vražedné. Nedělní klima však bylo pro podobné akce naprosto perfektní, ale to není v silách pořadatele ukočírovat. Autogramiády, taktéž paráda. On ten prostor před areálem je ideální a šance se setkat se svou top kapelou je tak značně velká. A to i pro lidi, kteří nejsou návštěvníci festivalu. Ti se třeba zdržovali i za vrchním plotem, a že jich nebylo málo. O placu zábavy a sportu jsem již mluvil, a tak asi jdeme na tu poslední skupinu, ne?

Tou byli Accept. Headliner dne a také celého festivalu. V lehce pozměněné sestavě, ale se stále neutuchající energií započali svůj set písněmi Stampede a Stalingrad. Jednoduché pódium, ale zato kulervoucí zvuk a parádní výkony všech členů udělaly z toho koncertu pověstnou třešničku na festivalovém dortu. Příznivci se dočkali všech evergreenů kapely, jako jsou Balls to the Wall, Metal Heart či Princces of the Dawn a další. Skvělá tečka, kterou jsem ale neviděl až do konce. Budík na pátou ráno a dlouhá cesta autem domů mě nutí jít spát o něco dříve…

 

Tak třeba se za rok v Plzni opět shledáme!

 

Setlisty kapel zde!

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít