Zimní verze populárního festivalu Masters of Rock nás letos lákala na svůj třináctý ročník, mezi jehož hlavní lákadla bezesporu patřili bratři Cavalerovci se svým Return to Roots setlistem. Dále thrashoví Overkill, u nás zdomácnělí Axxis či původní hlas Morbid Angel David Vincent a jeho I Am Morbid, který lákal na písně z prvních čtyř alb své původní sebranky. Jak tento mrazivý druhý prosinec ve zlínské sportovní hale vypadal, se vám pokusím nastínit z mého pohledu v následujících odstavcích.
Každoročně se někde na přelomu listopadu a prosince uskuteční mrazivá verze klasiky letních festivalů, tedy Winter Masters of Rock, a často je jeho soupiska tvořena spolčením několika probíhajících turné. Ani letos tomu nebylo jinak, a pořadatelé tak mohli lákat na Headbangers Ball Tour 2017, které doplnili Axxis, The Unity či domácí Forrest Jump, kteří celý den odstartovali. To jsem byl ještě někde na cestě.
Do haly jsem se dostal těsně před začátkem Deserted Fear. Ty jsem v leté prošvihnul, a tak bylo co napravovat. Z desky dobře znějící death metal si dám líbit, avšak koncertně už to taká nálož nebyla. Mladí Němci se do svého vystoupení pustili s vervou, ale jednotlivé písně se mi po čase zdály jedna jako druhá. Naštěstí jejich nasazení a dobrý zvuk napravily situaci a já si ke konci už i podupával. Což moc nemohl dělat Manuel Glatter (zpěv a kytara), který se při zpěvu musel silně rozkročit, aby do svého sakra nízko položeného mikrofonu mohl něco zařvat.
Na další dvě kapely jsem si dal pauzu. Beyond The Black mi z YT zněli docela nezáživně, tuctově a tak nějak nezajímavě. The Unity a jejich hardrock taky není zrovna můj šálek kávy, byť No More Lies je dost chytlavá skladba. A jelikož stále opakuji, že člověk není na festivalech živ jen hudbou, odcházím podebatit do nedaleké kavárny. Vracím se ale včas, tak abych stihl svého favorita dne, finské Insomnium.
Ty jsem sice viděl při jejich poslední tour v Praze, kdy bylo na pořadu dne přehrát aktuální koncepční desku Winter’s Gate, ovšem toto turné slibovalo tradičnější setlist. Jeho úvod obstarala dvojice nerozlučných skladeb The Primeval Dark a While We Sleep. Čisté vokály a jednu z kytar měl na svých bedrech hostující Jani Liimatainen (Ex-Sonata Arctica, The Dark Element či Cain’s Offering), který s kapelou vystupuje už od začátku roku. Insomnium se zaměřili na desky Shadows of the Dying Sun a Across the Dark, z obou zazněly čtyři hitovky. Zvukově byl koncert taktéž velice kvalitní a mně nezbylo nic jiného než se ponořit do melodií těchto zádumčivých seveřanů. I hudebníci si koncert evidentně užívali, nejvíce to bylo vidět na Janim a Markusovi. Jediné, co mě vůbec nepotěšilo, byla cena merche, 750 Kč za triko je docela síla.
A co mě už vůbec netěšilo, byla paní uvaděčka. Ptám se jen, proč tam musí někdo takový být? Aby nám představila kapely na léto? Které si stejně všichni přečetli hned před halou, a jelikož jsou to vesměs známá seskupení, není třeba je více představovat. I kolem sebe jsem slyšel spíše negativní reakce na její výstupy. Jediné, co sklidilo, spíše tedy od pánů, aplaus, bylo její šponování poprsí směrem k divákům volajícím tradiční „ukaž kozy“. A o letní sestavě ať si každý udělá obrázek sám, pro někoho překvapení, pro někoho ne. Za mě říkám, že jsem nikdy nebyl více zklamaný, co se sestavy MORu týče, a svou účast jsem hned vzdal. Moje třináctá návštěva likérky se tak možná odkládá na rok 2019. Ale zpět do sportovní haly, čekají nás I Am Morbid s Davidem Vincentem a Timem Yeungem.
Původně se měli počtvrté v historii WMORu ukázat Morbid Angel, ale nedostavili se, stejně jako v létě, kvůli potížím týkajících se jejich pasů, víz či co. A tak Pragokoncert zajistili opravdu adekvátní náhradu. Já jsem hudbě MA nikdy nepřišel na chuť, ale jejich koncerty mě vesměs bavily. Krátce. Stejně jako v případě Desearted Fear jsem měl pocit, že je jedna skladba jako druhá, a jelikož se má oblíbená I’m Morbid hrát neměla, nebylo se ani na co těšit. Jdu tedy okouknout, co si dát k večeři.
U nás zdomácnělí Axxis v dubnu předskakovali Citronům na jejich Souboj rebelů Radegast Tour 2017, ale ani to nestačilo, aby Bernhard odložil svůj tahák s pár větami v češtině, které tak rád k publiku pronáší. Ale neztratil nic ze svých klasických tanečních kreací, díky nimž mi tak utkvěl on i Axxis v paměti. Pravda je, že na tom má zásluhu také Johana. Kdo neví, ten hledá videa Axxis z MORu 2009 Touch the Rainbow. A i nyní si na pódium pozvali někoho z publika. Tentokrát to byla dívka jménem Bára. Pohodový koncert, jemuž vládla výborná nálada a dobrý zvuk. Co více chtít?
Overkill hrají přesně ten styl thrashe, který mě hudebně baví, ale řezavý ječák Bobby „Blitz“ Ellswortha mi moc nesedí. Koncert otevřela skladba Mean, Green, Killing Machine, následována Rotten to the Core. Ostré kytary, zběsilé tempo a pánové od začátku v nasazení, které se jen tak nevidí. Zvukově povedené, jen to obecenstvo mi přišlo strnulé. V půlce to bohužel balím a mířím domů. Návštěva koncertu večer předtím a celková únava si bere svou daň.
Maxe a Igora spolu na jednom pódiu opět neuvidím. A tak nějak mi to asi ani nevadí. Já měl tu čest vidět Cavalera Conspiracy, kde se mi dostalo pár písní z jejich éry v Sepultuře. A také jsem viděl Soulfly. A ani z jednoho jsem si neodnesl kdo ví jak skvělý zážitek. Zvláště pak Max mi přišel jako taková parodie sama sebe a já měl možná i strach, že bych na jeho studiovou tvorbu zanevřel úplně. Což by byla škoda, novinka od CC Psychosis je řádně nadupaná záležitost! A co jsem viděl pár záběrů na YT, možná jsem udělal i dobře. Aspoň já to tak cítím.
Co říci závěrem. Komornější ročník, co se týče návštěvy, s tím nesoucí se i komornější atmosféra během vystoupení. Za to možná může, z mého pohledu, i ona žánrová pestrost, která se na třináctém ročníku sešla. Vzpomínám na rok 2013, kdy sestava byla také z různých škatulek metalu, ale tak nějak více se doplňovala, a dodnes ji považuji za nejsilnější, která pod hlavičkou WMORu vystoupila. Co ale každoročně zdobí setkání rockerů ve Zlíně, to je skvělá organizace, parádní zvuk i světla a ona pověstná dobrá nálada nesoucí se halou.