Již podeváté se do Plzně sjeli fanoušci tvrdší muziky ze všech koutů České republiky a z dalších více než třiceti zemí světa, aby si užili tři dny plné hudby a skvělé nálady. Přidejte k tomu slunečné počasí a máte skvěle prožitý víkend. Jak to v Plzni letos vypadalo? To se pokusím svým pohledem přiblížit v následujících řádcích.

Pročítal jsem si takový svůj úvodník k ročníku 2016 a valná většina věcí se dá použít i tento rok, takže nějakou tu historii, omáčku k areálu a i názor na kolotoč kapel a jejich opakování ponechám tam, protože je to vlastně stále aktuální, a zde se zaměřím jen na samotné dění devátého ročníku – k přečtení zde


První kapelou celého toho maratonu jsou domácí Proximity. Tato pětice hrající moderní melodický death metal/core (pro fanoušky kapel jako In Flames či Soilwork) se na soupisku dostala za vypadnuvší Törr. Mě to docela potěšilo. Vystoupení na malé stagi v rámci jednoho z ročníků MOR mě zaujalo natolik, že jsem si tehdy pořídil cédéčko. Jejich hudba mě baví a byl na ně tehdy i fajn pohled. Ano, přiznám se, že jsem spíše pokukoval po slečně Nikole, co hraje na basu. Ta ale v Plzni nebyla. Nemám info, zda je to trvalý stav či ji nějaké povinnosti nedovolily v pátek dopoledne být na pódiu. Nevadí. Parádní rozjezd festivalu. Energické vystoupení a dobrý zvuk.

Visions of Atlantis oproti ročníku 2016 krapet obměnili sestavu, vydali album, ale dojem z nich zůstal stejný. Neurazí, ale ani nenadchne, a to se pěvecké duo snažilo, seč mohlo. Ale početný dav před pódiem dával znát, že se skvěle baví, a tak to má být.

Dánové Svartsot jakožto zástupci toho píšťalkového folk metalu mi jeden čas, kolem debutové desky Ravnenes Saga, hráli v uších skoro každý den a i ystoupení na WMOR 2007 jsem si tehdy skvěle užil. Pak jsem na kapelu tak nějak zapomněl. Přiznám se, měl jsem za to, že již ani nejsou aktivní. A když byli oznámeni na tento ročník MF, říkal jsem si, super, neokoukaná kapela v soupisce. Kdo čekal nějaké v kiltech oděné chasníky, byl zklamán. Ač se kapela podobnou vizáží prezentuje, tak na vystoupení přišli v civilu a musím uznat, že to byla paráda. V kotli to začalo vřít, roztočil se první circle pit, který k nebesům posílal oblaka prachu. Kapela se bavila, úsměvy měli od ucha k uchu. Metalheads se také bavily. Ideální stav.

Během setu Dymytry a Milking the Goatmachine si beru krátkou hudební pauzu a mířím směr město omrknout nějaké ty zajímavosti a navštívit jednu malou hospůdku. Ale na Brainstorm jsem zase zpět na značkách. O této kapele jsem jednou prohlásil, že pokud se budu nacházet na akci, kde oni hrají, vždy je navštívím. Jejich koncerty jsou pokaždé zárukou dobrého zážitku. Vždy komunikativní a dobře naladěný Andy je frontman „pár exeláns“ a celá kapela šlape jak švýcarské hodinky. Koncertní tutovky jako Firesoul, Fire Walk With Me či dnes již legendární All Those Words jsou záruky kvalitní heavymetalové zábavy. A v Plzni tomu nebylo jinak. Výborný zvuk jen podtrhnul toto na jedničku odehrané, hodinu trvající vystoupení.

Jejich veselí krajané Freedom Call jsou na tom dosti podobně. Pokud obdobné muzice holdujete, tak nemůžete být zklamaní. A když kapela zahraje osvědčené fláky jako Tears of Babylon, Carry On či singlovku Metal Is for Everyone ze stále aktuální desky Master of Light, je jasné, že se základy amfiteátru otřesou v základech pod náporem stovek poskakujících fanoušků a chorály se ponesou nad Plzní na kilometry daleko. Není co vytknout.

Komu bych ale měl co vytknout a z koho jsem rok do roku zklamanější, to jsou finští melodici Sonata Arctica. Nevím, čím to je, ale po desce The Days of Grays jim nemůžu moc přijít na chuť a celé to vyvrcholilo poslední studiovkou The Ninth Hour, kterou jsem ani jednou neposlechl na jeden zátah. Památný koncert, kdy na MORu 2008 vypadla aparatura a Tony si s fanoušky zazpíval a-capella Fullmoon, již vzal čas a od té doby jsem z jejich koncertů odcházel spíše nespokojen. A nic se nezměnilo ani po tom v rámci MF 2018. Připadá mi to, jako by pánové nevěděli, jakým směrem se dát, a podobný pocit mi přicházel na mysl i během jejich koncertu. A to měli setlist s hitovkami The Last Amazing Grays, FullMoon či Don’t Say a Word. Nevím, jak ostatní, ale mě jejich koncert zklamal, omlouvám se.

Stejně jako v roce 2016, tak i letos stejný headliner, a to Nightwish, a dokonce ve stejný den a ve stejný čas a kupodivu se skoro stejným množstvím pyro efektů. Stejný setlist ale nebyl. Ani zdaleka. Kapela se po krátké pauze, během níž Floor porodila dcerku Freju, vrátila s reedicí svých, dalo by se říci, nejzásadnějších skladeb – Decades. A v tomto duchu se nesl i aktuální setlist, který čítal čtrnáct skladeb z osmi alb. Zastoupení neměla jen první deska Angels Fall First, což je škoda. Takové Elvenpath či Beauty and the Beast bych si s chutí poslechl. Nevadí. To, co si pro nás parta kolem Tuomase připravila, je pro fanoušky celé její tvorby skvost vedle skvostu. Come Cover Me, Sacrament of Wilderness či Slaying the Dreamer jakožto zástupci té starší éry a hitovky let posledních Élan, I Want My Tears Back či závěrečná Ghost Love Score. A za tohle prostě palec nahoru. Teda musím zabrblat, že tu Ever Dream mi asi už nezahrají, ale jinak to bylo docela déjà vu s rokem 2016. Opět skvělý kontakt s fanoušky a ten headbanging, v tom je Floor úžasná! Lehkost, s jakou Kai hraje, je bezkonkurenční i přesto, jak mu podmanivá projekce musela blikat do očí. Není co vytknout. Headliner jak má být, headliner, který nalákal tisíce lidí, headliner, který přesahuje hranice. Nightwish potvrzují svou sílu, která neztrácí nic ze své dravosti.


Sobotní ráno se nečekaně podobalo tomu z roku 2016, návštěva ZOO a zameškání dvou úvodních kapel druhého hracího dne, ale také předzvěst horkého odpoledne a večera plného dobré muziky. Do areálu se dostávám akorát na začátek setu kapely Follow the Cipher, kterou komentátor skoro uvedl, co se členů týče, jako super skupinu. Věc, na níž jsem skoro alergický. Zvláště pak u kapel, kde to moc pravda není. FtC jsou nyní na vlně velkého zájmu a popularity, ale když jsem je tak poslouchal, říkám si, co vše dokáže skvělý marketing. Ne, že by to byla špatná hudba, ale prezentovat jejich jméno tím, že jsou z Falunu a že Ken Kängström má na svědomí pár písní jejich známějších sousedů je na, co se mě týče, lehce pováženou. Co je ale jasným faktem, že výborný hlas Lindy Toni Grahn zaujme na první poslech. Sice mi přišla lehce nervózní a jejím tanečním kreacím jsem moc nevěřil – přišlo mi to moc nucené, ale zpívat ta holka fakt umí. Jako celek chvalitebný koncert, s fajn zvukem.

Po nich následovala další partička s dívčinou u mikrofonu, která si loni také odbyla svou premiéru na festivalu MOR, ale s odlišnou muzikou. Nizozemci The Charm the Fury s jejich groove metalcorem nekompromisně nasolili do lidí parádní nakládačku. Nemám co vytknout. Vokalistka Caroline Westendorp byla přirozenější než Linda a i díky tomu jsem si koncert více užil. Pokud zavítají někam poblíž do klubu, asi se přijedu podívat.

V tomto čase měli být Death Angel, ale letadlo bylo jaksi zrušeno, a tož prostě koncert nebyl. Velká škoda. Tu kapelu mám rád a dozajisté byli hudebním zpestřením letošního ročníku. Na jejich místo se přesunuli Evergrey, kteří měli v podobný čas již hrát, ale po určitých změnách programu a nějakým osobním trablům v kapele bylo jejich vystoupení zařazeno na úvod posledního dne. Což je pro kapelu jako Evergrey docela, použiji silné slovo, nedůstojné. Takže i ta neúčast DA byla nakonec někomu ku prospěchu. Já byl jedním z těch lidí. Evergrey svůj set otevírají, stejně jako na stále aktuální desce The Storm Within, skladbou Distance. Pochmurný progresivní power metal do morku kosti silně kontrastuje s ubíjejícím vedrem. Výborný zvuk, pánové evidentně v dobré a spokojené náladě, přívětivé publikum. Takže koncert jedna báseň a u závěrečné King of Errors si z plna hrdla prozpěvuji. Za což se všem, co to slyšeli, omlouvám.

Za ty blbý kecy, co měli někteří členové Crematory na Facebooku před vydáním jejich nejnovější desky, je absolutně ignoruji. A když si tak mimo areál lebedím ve stínu s pivem v ruce, tak se to nějak protáhlo až na set Equilibrium, od kterých stíhám jen závěrečnou Born to Be Epic.

Lacuna Coil byli jedni z vystupujících, na které jsem se vážně těšil. Jednak proto, že jsem je ještě neviděl, a pak hlavně že mě jejich tvorba baví, byť poslední deska byla dosti rozpačitá. A podobně rozpačitý byl i koncert v rámci MF 2018. Dobře zpívající Cristina zastínila dosti ve zpěvu tápajícího Andrea. Tomu to moc nesedlo, nebo aspoň mně to tak znělo. Výběr písní také povedený. Když to vezmu kolem a kolem, mé první setkání s Lacuna Coil sice nedopadlo, jak bych chtěl, ale i tak dobrý koncert.

Accept na MF byli v roce 2015, v tom roce také obměnili sestavu. Loni vydali album The Rise of Chaos a opět vtrhli na pódia jak splašený vlak, aby ukázali vysokou školu heavy metalu. Zde není co vytknout. Setlist poskládaný z hitů ze všech dekád – Balls to the Wall, Metal Heart či Stalingrad, parádní zvuk a minimalisticky maximalistická pódiová šou. Toť vše, co kapela potřebuje ke strhující podívané, a to bezesporu ta v Plzni byla. Smekám.


Nedělní program otevírají Tri State Corner, kapela známá pro použití bouzouki kytary, která jejich tvorbě dává nádech slunného Řecka se vším, co k tomu patří. Hudba plná příjemných melodií, které nutí kde koho si alespoň podupávat do rytmu. Výborný vstup do posledního dne festivalu.

V té Xandrii aby se člověk vyznal. Zpěvačky se tam točí jak na kolotoči a člověk to chvilku nesleduje a je překvapen, kdo že je to za mikrofonem. Diana byla výborná zpěvačka, ale po nové desce se u kapely moc neohřála. Nyní je za mikrofonem hostující Aeva Maurelle. Ne, že by to bylo nějak moc znát. Ono najít v tomto oboru netuctovou zpěvačku je docela kumšt, ale jedno se jí musí nechat. Na pódiu to umí slušně rozjet. Přiznám se, že jsem si díky jejím pohybům na vteřinku myslel, že u Xandrie zaskakuje Masha z Arkony, ale to je asi tak vše, co si z koncertu vybavuji. Nezaujalo, ale byl jsem jedním z mála, drtivá většina přítomných to viděla jinak.

Další v pořadí byla formace Cyhra a o té se už dá opatrně mluvit jako o super kapele. Když se člověk podívá, co za persony v kapele hrají a kde hrály, tak ano. O této partě se to s opatrností dá říci. A na to, z jakých škatulek metalu jsou většině posluchačů známy, tak společně hrají zajímavý moderní metal. Díky rukopisu Jespera Strömblada uslyšíte In Flames, Jake E. propašoval něco z Amaranthe a celé do kupy je to fajný melodický groove metal rock, který dozajista chytne. Mně třeba jejich deska často hraje při sportu. Takže na koncert jsem se těšil. Sice mi nebyl Jake dříve moc sympatický, ale zde mi sedí náramně, možná je to tím, že má prostor jen sám pro sebe a nemusí se o něj dělit s dalšími vokalisty. A koncert. Jedna velká zábava ode všech hráčů. Alex si stačil odběhnout i od bicích a dát si spolu s Eugenem taneček. Jesper se neustále křenil na všechny kolem, stejně jako Jake. Zvuk taky výborný. Jen lehce vlažnější publikum, ale to se dá omluvit. Přeci jenom Cyhra ještě není tak profláklá, ale myslím, že má dobře nakročeno.

Že je Finsko velmocí, co se počtu metalových kapel týče, to je jasná věc a jednou z těch, co stojí za poslech, jsou bezsporu Battle Beast s vynikající Noorou Louhimo za mikrofonem. Ta ženská má místo hlasu cirkulárku, kterou řeže hlava nehlava. A nemusíte znát ani jednu jejich skladbu, byť taková Black Ninja je sakra nakažlivá, abyste si jejich vystoupení užili. To je prostě jízda na plné obrátky, proti které se nedá říct jediné slovo. Jen bych ji možná raději viděl v civilním šatu a bez výrazného make-upu než v tom, v čem vystupuje, ale to je taková malá osobní poznámka. Jinak super zážitek!

Pivní bouře si musí vyloženě dělat prdel ze všeh,o co dělá. A tak přistupují i ke svým koncertům aneb to, co bylo v Plzni za divočinu, se ani jinak nazvat nedá. Alestorm si užívají hraní, užívají si pozornost a lehkost, s jakou strhnou davy k tanci, je neuvěřitelná. A kluci od security se při sbírání surfařů museli sakra zapotit. Obří žlutá kachnička byla už jen třešničkou na dortu této alkopárty s piráty z Ostrovů. Já ji teda většinou proležel v trávě na kopci, ale i tak jsem tu energii cítil. A kadit na to, že to Christopherovi sem tam pělo falešně.

Peavy s Rage jsou stejně jako Accept zárukou kvalitního heavy metalu od našich západních sousedů. A čekat od nich zklamání je jako čekat od letošního léta déšť. Skoro nemožné. Pecky jako Great Old Ones, Don’t Fear the Winter a již tradiční závěrečná Higher Than the Sky, kterou doprovází mohutný sbor z publika, to jsou prostě jistoty, přes které nejede vlak. Rage nestárnou, Rage zrají a jsou v plné síle.

Pro mě závěrečnou položkou menu podávaného na Metalfestu jsou Eluveitie. Kapela, kterou jsem kdysi žral jako poblbaný, ale v poslední době k nim mám jakýsi nedůvěřivý postoj. Ten zesílil poté, co se v kapele vyměnilo skoro celé osazenstvo. Z dlouholeté sestavy zůstává jen mozek a majitel značky Chrigel a basák Kai, který však v Plzni chyběl. Druhý díl akustického Evocation taky moc neoslovil. Ale díky koncertu na MF 2018 jsem je vzal na milost. Výborný výběr písní, hit vedle hitu, kdy do tvrdšího obalu – King, Thousandfold či Quoth the Raven – bylo zasazeno i akustické okénko – Omnos či Epona – kde dominovala Fabienne, na jejíž hlas jsem si na začátku těžko zvykal. No a pokud se security zapotili u Alestorm, zde to pro ně bylo peklo.


Závěrem. Metalfest sice opouští od svých prapůvodních základů, kdy sdružoval více škatulek metalu a transformuje se do svého staršího sourozence z Vizovic, ale lidi to táhne. Tak proč to měnit. Do jaké míry za to můžou headlineři a do jaké celá sestava, se ukáže v budoucnu. Kapacita areálu tak letos zažila skoro své maximum, díky čemuž ale zmizelo jakési pohodlí, které panovalo před lety. Chtělo by to navíc pár kadibudek a pestřejší občerstvení by nebylo také na škodu. Svou zásluhu na tom má bezesporu i město Plzeň jako takové. Oproti Vizovicím dokáže nabídnout nepřeberné množství aktivit, které se dají uskutečnit v čase, kdy nemáte chuť poslouchat muziku či jen sedět a chlastat. A v neposlední řadě za rostoucí návštěvností může i finanční stránka, která láká zahraniční návštěvníky. Ono je prostě u nás to pivo i vstupné o dost lacinější než třeba na festivalu v Německu.

Vyzdvihnu také perfektní zvuk po celou dobu akce. Schválně jsem se vyhýbal hodnocení zvuku u jednotlivých vystoupení. Důvod je prostý, každý koncert jsem sledoval z jiného místa. Výborné jsou i autogramiády, jež často pokračují i mimo vyhrazený čas a prostor. Mezi fanoušky tak bylo možno potkat členy z The Charm The Fury, Fallow the Cipher a podobně, kteří se s chutí pouštěli do debat a focení a celkově nasávali přátelskou atmosféru, jež panovala všude kolem.

Necháme se překvapit, co přinese další, jubilejní desátý ročník. Já to mám do Plzně přes tři čtvrtiny republiky, tak těžko říci, zda se opět ukážu, ale mít to na dosah ruky, jako mám Vizovice, tak bych se určitě na pár kapel zajel podívat a užít si hudbu v té její nejlepší podobě. Tedy na koncertě! Tak čau, Metalheads!

 

Setlisty zde!

Diskuze k příspěvku