Před námi se objevil už 9. ročník velkolepého festivalu pořádaného Pragokoncertem, čtyřdenní akce s nálepkou Masters of Rock. Malé městečko Vizovice, které pamatuje dobu pohanskou, se tak v půli července opět proměnilo v mraveniště v podobě několika tisíc fanoušků z celého světa. Počet obyvatel v rodišti Bolka Polívky se tak opět značně zvedl. Dost možná, že o pětinásobek.
Jelikož se ani v letošním roce festival neobešel bez velkých jmen, rozhodl jsem se o něm alespoň v krátkosti něco málo sepsat.

 

Den první

Ve 13 hodin se znovu otevírají brány do nitra festivalu, za nimiž nestojí nikdo jiný, než vizovičtí Fleret. Ano, o zahájení se postarala místní folk rocková formace se svým 45 minutovým setem. Tentokrát sice bez Jarmilky, ale se stejným nábojem a téměř totožnou atmosférou, kterou doprovázelo vystoupení dvě léta zpět. Pro moravské publikum je kapela Fleret stejně velké jméno jako úspěšnější Čechomor, což dávají vždy pořádně znát a dnešek nebyl samozřejmě výjimkou. Následující Konflikt nechávám být, neboť mi česká a slovenská punková scéna nikdy nepřirostla k srdci a tudíž je mi celkem lhostejná. Dá se říct, že den pro mne začíná až 19 hodinou, kdy se na Ronnie James Dio stage objevují finští pohádkáři Amorphis. Tomiho Joutsena a spol jsem měl tu čest vidět necelé 2 roky zpět ve zlínském Masters of Rock Café, kde jsem si celou show výsostně užil (pro mne jeden z nejlepších koncertů vůbec) a tak byly na místě obavy, zda se se stejnou noblesou vypořádají s písněmi i na open airu. Za velmi rychlým nazvučením už následuje intro, které nás svými prvními tóny nalazuje na otvírák z nové fošny, skladbu Battle For Light. Ta však nezazní, místo ní Amorphis začínají asi nejtvrdší věcí z poslední alba – My Enemy. Už od první chvíle je patrné, že je Tomi opět bezchybný. Jeho growl vokály nemají konkurenci a nejen mně naskakuje husí kůže. Následuje Sky Is Mine a publikum se pomalu dostává do varu. Když pak jako třetí zazní The Smoke, je jasné, že pro diváky nejsou Amorphis žádnou neznámou. Z desky Beggining of Times zazní ještě dva kousky, a sice Crack In a Stone a klipovka You I Need. Musím uznat, že naživo mají tyto věci o cosi větší sílu, než na desce, která i přes všechny poslechy nesplnila mé očekávání. Koncert ovšem odsýpá, nezapomíná se na starší skladby ala Against Widows, The Castaway či hitovku My Kantale, po níž následuje Silver Bride. Koncert, který u mne sice nepřekonal zmiňované vystoupení z MOR Café, ale i přesto ho hodnotím jako jeden z největších zážitků letošního ročníku Masters of Rock, končí se skladbou House of Sleep… Ať už se vám koncert líbil, či ne, nikdo asi nezapře obrovské kvality Tomi Joutsena, který si mě svými hlasovými polohami opět získal, klobouk dolů.

Amorphis

Odbíjí půl devátá večer a pomalu a jistě se už připravuje speciální show společného vystoupení kapel, zastupujících novější vlnu folk metalové scény. Pagan Alliance v podání Finntroll a Eluveitie. Prolínaní skladeb obou formací a nejrůznější střídání hudebníků, tak vypadá následná dvouhodinovka – snad nejdelší set v historii programu Masters of Rock. Osobně mi přišli sympatičtější Finntroll. Švýcaři na mě nezapůsobili zrovna nejlépe, čemuž však také nahrával fakt o neúčasti niněry, kterou by zlomená ruka Anny Murphy sotva udržela. Nejsem velkým fanouškem ani jedné formace, ale lidem se očekávaně líbilo, z finské i švýcarské strany zazněly všechny hity a uznávám, že měla Pagan Alliance v sobě cosi výjimečného. To už se však nedá říct o švédských kladivounech, skupině HammerFall. Ti se teď můžou stavět klidně na hlavu, ale se mnou to už ani nehne. Ačkoliv chrlí jedno album za druhým, pořád něco vymýšlí pro své fans a do každé show odevzdávají maximum, bohužel, bohužel… Tahle kapela mne už před pár lety omrzela a s personálními změnami a novými deskami u mne tak nějak pomalu končí. Je mi to líto, ale buď kvantita pozřela kvalitu, nebo jsem se jich už zkrátka naposlouchal dost.

Jenže den ještě naštěstí nekončil. Jedna hodina raní je věnována portugalským vlkům Moonspell. Díky bohu za ně! Již otvírací Wolfshade si získávají své skalní fanoušky včetně mě. Dále zazní Love Crimes, …of Dream and Drama, Vampiria, Trebraruna, za níž následuje má nejoblíbenější dvojice skladeb – Alma Mater a Opium – tou dobou jsem opravdu v extázi, jejich koncert má totiž neuvěřitelnou atmosféru! Když pak po třech dalších skladbách zazní poslední Full Moon Madness, je mi líto, že už den končí. Den, na který jsem se maximálně těšil a den, který mne nakonec i nejvíc hudebně poznamenal.

 

Den druhý

Tento den se prvně dostávám do areálu na české Silent Stream of Godless Elegy, kteří přijeli představit svou novou fošnu Návaz. Téměř celý koncert je totiž věnován novince, která si hned prvním dnem podmanila uši nejednoho posluchače. V konfrontaci s deskami předešlými se mi jeví jako album nejlepší a to především díky češtině, která poprvé doprovází celou desku. Ačkoliv byly i předešlé CD povedené, angličtina byla zcela jistě jejich slabší stránkou. Návaz také oplývá dokonalou symbiózou s folklórem a jistou dávkou poetismu, kterou doprovázel celý koncert. Lidem se většinou líbilo, Slava fanoušky opět roztančila a Hanka za mikrofonem?

Silent Stream of Godless Elegy

Ta je dnem ode dne lepší a mně tak sympatičtější. Ano, povedené vystoupení, za nímž má následovat dvojice Sirenia a Ektomorf, a právě proto zůstávám ve výhodné 3. řadě. Jedná se totiž o formace, na které jsem velmi zvědav. Na Sireniu pak především proto, že mne před 3 roky na stejném místě nemilosrdně zklamala. Vtip byl v tom, že letos ještě víc a nepotřebovali na to ani sekundu, kapela totiž vůbec nedorazila…

Je něco málo po půl sedmé večer a Zoltán se svými maďarskými druhy přistupuje na pódium. Hned od začátku je jasné, že Ektomorf nezklamou. Formace mixující žánry thrashe, groovu a metalcoru hraje s obrovským zápalem, neúnavným pohybem a přímočarou úderností. Modernější Sepultura sklízí velké ovace za každou skladbou. Energie totiž pulsuje snad v každé přihlížející osobě a uprostřed davu vzniká první fanouškovská bouře, kterou doprovází pověstný mosh-pit. Nutno pak zdůraznit velmi povedený výběr skladeb, v němž nechyběly všechny pecky v čele s Outcastem. Překvapením byl cover legendárního umělce a člověka, Johnnyho Cashe – skladba Rusty Cage. I přesto, že se nevyhli drobným narážkám k jedné z radikálních ideologií, prezentovali se velmi sympaticky a bylo vidět, že si s námi celý koncert výsostně užili (možná proto je pak bylo možno potkat i uprostřed areálu). Po outru, o které se opět postaral Johnny Cash, dávám velký palec nahoru a doufám, že jsem se s nimi nesetkal naposledy. Ektomorf mě zkrátka natolik vyšťavili, že si chťa nechťa dávám na Rhapsody of Fire pauzu. Lehce jen nastíním, že dle ohlasu se jednalo o kvalitní vystoupení, což mě pak ve výsledku celkem mrzí, nicméně na festu se prostě nedá stíhat vše.

Ektomorf

Za maďarskou džunglí a italskými rytíři následuje americká legenda a headliner celého festivalu – glam/hard rocková skupina Twisted Sister. Upřímně řečeno jsem těmhle dědům moc nevěřil, Sniderovi už přece jen není pětadvacet a většina koncertních comebacků stojí za … však víte za co. V tomto případě jsem se však krutě spletl, ale nebudeme předbíhat. Dee a spol už mohli na MORu hrát údajně dřív, ale velké finanční nároky plán překazily. Jaké pak mělo být překvapení, když se kapela na doporučení jiné ozvala sama a ze svých velkých nároků dobrovolně ustoupila. Řeknu vám, pokud to tak bylo, pořadatelé museli být překvapeni stejně jako já při jejich velké show. Že táhne Sniderovi pomalu na 60? Páni, tomu se jen těžko věří – obzvlášť když má fyzičku jak králík Duracell a hlas, který by mu mohl kde kdo závidět. Dokonce jsem se přesvědčil, že existují i jiné skladby, než We’re Not Gonna Take It a I Wanna Rock, což jsem opravdu nečekal. Nejvíc mě snad dostala píseň Price, při níž se ze zalidněného betonového areálu stala velká louka plná světlušek. Stovky lidí s rozsvíceným mobilem tak dotvořili atmosféru, která se pro mnohé stala tou, jež vystihuje 9. ročník jednoho z největších českých festivalů.

Po legendárních Twisted Sister jsme mohli slyšet australský hard rock v podání mladých, ve světě však rychle úspěšných, Airbourne. Rify ala AC/DC asi opravdu nestárnou a sázka na bratrskou spolupráci se v tomto případě opět vyplácí. Jednoduchá, přímočará hudba má hlavu a patu, muzikanti neskutečný náboj a většina přihlížejících si tak může odškrtnout další povedené vystoupení, které možná trochu kazí často vkládané kytarové sóla a nejrůznější vyhrávky, díky nimž je celá koncertní mašina vždy trochu přibržděna. No, ale když si frontman pro jedno ze svých kytarových sól vyšplhá po lešení až na samý vrchol pódiové konstrukce, může být odpuštěno, ne?

Sobotní den ukončili black metaloví Watain. Po pravdě jsem tyto Švédy znal jen letmo a na loňském Brutal Assaultu si je nechal utéct, takže porovnávat jsem neměl moc s čím a vše jsem musel nechat jen na osobním dojmu, který byl u mne tak nějak neutrální. Plus dávám za ohnivou aranži a vskutku velký hudební um, kdy mne nejvíc zaujala poslední 14 minutová Waters of Ain. Možná se jednalo o velmi dobrý výkon, ale na to abych zařadil Watainy do topu, jsem už byl asi moc unavený. A dost možná byl tento tah pro Masters of Rock trochu přestřel, což dávali znát neustále odcházející lidé. Kéž by bylo publikum trochu tolerantnější, nu což, co se dá dělat.

 

Den třetí

Den třetí pro mne začíná průserem, který se nazývá Visions of Atlantis. Jen těžko uvěřit, že jsem od nich měl kdysi dávno pár kousků rád. Tihle Rakušani toho totiž moc nenabízejí, snad jen vhodnou atmosféru pro nezasvěcené mladé gotičky a pro pány trochu odlehčení v podobě nové zpěvačky Maxi Nil, kterou si můžou z let 2008 – 2009 pamatovat skalní fanoušci Moonspell. Určitě se nejedná o nepříjemné lidi nebo tak, ale jejich vystoupení mi přišlo bezduché a zkázu pak podtrhl ne zrovna ideální zvuk. Z areálu tedy odcházím hůře nalazen a možná i proto vynechávám Powerwolf, na které jsem se celkem těšil. Probrat jsem se stihnul až za 8 hodin, které jsem poklidně strávil v pivním stanu. Do areálu mě tedy dostal až zlo-skřet Udo. Ačkoliv jsem tohoto pána viděl už několikrát a ve zlínském kraji se objevuje celkem často, můj záměr byl jasný – srovnání pódiové kvality zmiňovaných U.D.O. s loňským vystoupením Accept. Někteří jsou na straně Acceptů, protože je oslovuje jen jejich hudba, jiní zase považují za legendu pouze Dirkschneidera a s novým “Accept zpěvákem” se nedokážou smířit. No, myslím si, že pravdu mají ti, co tvrdí, že obě formace mají cosi do sebe. Areál byl opět zaplněn, atmosféra v něm znovu dobrá, set-list povedený a zvuk na jedničku – stejně jako loni u Accept. Vzájemný souboj tedy končí nerozhodně a myslím, že si všichni fanoušci raného heavy metalu přišli na své.

Ještě rychle na pivo, pozdravit pár známých a pak alespoň na půlku německých Guano Apes. V tomto případě vyhrál ten, kdo nečekal nic extra a maximálně si chtěl připomenout pár rádiových hitů. Osobně se mi koncert moc nezamlouval, zvuk taky ne a pěvecký výkon už vůbec. Když jsem pak zjišťoval informace od ostatních, jak už u mne bývá zvykem, zjistil jsem, že se jednalo o nejkontroverznější kapelu letošního Masters of Rock. Jedni popisovali koncert slovem “otřesné” a druzí “dobré”, takže těžko soudit, zda měl koncert úspěch či nikoliv, jediné, co vím, je to, že u mě úspěch rozhodně neměl.

Brainstorm

Teď už to mohl zachránit jen Brainstorm – a taky, že jo. Andy Franck a spol jsou jednoduše sázka na jistotu, jinak už to nedovedu říct. Bál jsem se jen toho, aby nebylo poloprázdno. Přece jen se stále nejedná o dvakrát profláklou kapelu a začátek na jednu hodinu ranní není v tomto případě zrovna ideál. Omyl, lidi přišli a udělali velmi dobře. Vystoupení nemělo jedinou chybu a Brainstorm na sebe museli být opravdu hrdí. Dokázat rozespívat publikum ve dvě ráno se přece jen každému nepodaří. Slovy ani nedovedu popsat atmosféru, kterou si však německá power metalová banda stoprocentně zasloužila. Andy Franck byl pro mne společně s Tomim Joutsenem (Amorphis) nejlepším pěveckým výkonem tohoto roku a skupina suveréjně nejlepší heavy/power metalovou formací Masters of Rock. Když už dohráli poslední kousek, který se o pár minut protáhl za konečnou druhou hodinu ranní, plachta byla stáhlá a balilo se, stalo se něco s čím jsem se ještě nikdy nesetkal. Lidem se totiž podařilo dostat kapelu zpět a ta dala přídavek. Údajně došli Brainstorm do backstage, kde seděl ředitel Pragokoncertu a jakmile slyšeli skandování, s úsměvem na tváři se na něj podívali a ten je se slovy ,,Tak se vraťte, vždyť to neslyšíte?!” vrátil zpět. Excelentní vystoupení a moc bych si přál, aby právě Brainstorm natočili “live in Vizovice”.

 

Den čtvrtý

Začátek posledního dne patřil českým Dymytry, a to doslova. Jedna z novodobých tuzemských formací, která má nebývale velký úspěch a to jak u kritiky, tak u fans. Ono se není čemu divit, když se drží moderního soundu, nosí oblíbené masky predátorů a udeří s hudbou pro nás zcela neotřelou. Mohutné kytarové riffy, melodicky zpěvné refrény a sugestivní zpěv dokážou vyčarovat něco naprosto ojedinělého. Na to, že kapela vystupovala od 09:30, lidí bylo před pódiem neuvěřitelně moc a atmosféra v publiku dokonalá. Vše vyvrcholilo nejprofláklejší a nutno dodat velmi chytlavou skladbou Strážná věž. Společně se Silentama pro mne určitě nejlepší český výkon a kapela, za kterou se nemusíme vůbec stydět.

Arkona

Velkým překvapením byla pro mne i ruská Arkona, o které se toho už nemálo napsalo. Jedni nesnesou její neustále se zvětšující fanouškovskou základnu a označují je za komerci, jiní jí poznávají teprve teď. Jedni tvrdí, že taková kapela nemá na MORu co dělat, jiní jí zde ocení jako příjemné spestření. Nestavím se ani na jednu stranu, ale souhlasím s názorem, že se jednalo o příjemné spestření tohoto ročníku. Skoro nikdo nechápal, jak si mohla zpívající frontmanka Masha vzít v odpoledních a velmi rozpálených hodinách na sebe kožich a skotačit a lítat po pódiu, jak divá. Ano, velmi vydařená hodinovka.

Čistě ze zvědavosti ještě shlédnu dvojici kapel Oomph! a Helloween. Oomph! až ke konci, protože jsem jim nikdy nepřišel na chuť, tak abych si je mohl v deníčku alespoň odškrtnout a Helloween jen ze začátku, protože jsem prostě dýl nevydržel. Je to zvláštní, ale musím uznat, že u mne jednoznačně vyhráli Oomph!, kterých bylo plné pódium a zvuk byl více, než dobrý. Mezitím, co Helloween celkem zklamání. V doprovodu s novou, vcelku rychlou deskou 7 Sinners, zahrály i největší kousky ze své 27 leté kariéry. Nevím, čím to, ale i přesto, že se mi novinka celkem líbí, naživo mi to přišlo slabé – stejně jako nazvučení, které v některých místech pokulhávalo a spokojen jsem nebyl asi s vokálními party Andiho Derrise. Protože jsem je viděl už po šesté a je mi jasné, že když budu chtít, tak se příležitostí naskytne ještě spousta, před půlkou koncertou odcházím.

Na Tři Sestry už jen popíjím v pivním stanu a loučím se s vydařeným ročníkem, který u mne předčil minimálně rok předešlý. Návštěvníků bylo o dobrých 5 tisíc míň (můj odhad), než loni, což mi vyhovovalo mnohem víc. Na spoustu kapel bylo téměř plno a areál kapacitně nepřetékal, takže pro mne “no problem”. Oproti loňskému roku si mohl člověk mezi pivními stany často i vybírat, neboť se nějaké to volné místo většinou našlo. Velmi mile mě pak se svou kvalitou piva překvapil hned první pivní stan od nádraží – zde se točil Staropramen, který teda vůbec nemusím, ale jeho chuť byla silnější a výrazně lepší, než v každé zlínské hospodě. Počasí ideální a když nepočítam pár krátkých přeháněk v jednom dni, celý festival se obešel bez deště a s ideální letní teplotou.

 

Závěrem tedy dle svého ohodnotím ty “nej” kapely:

Nejatmosféričtějí kapela:
Moonspell

Nejenergičtější kapela:
Ektomorf

Nejvýraznější pěvecký výkon:
Amorphis

Největší překvapení:
Brainstorm

Největší atmosféra v publiku:
Twisted Sister

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít