Slunečné středeční odpoledne zahalují první stovky černokněžníků, kteří tak předznamenávají brzký začátek jubilejního ročníku velkolepého festivalu Masters of Rock. Malé městečko Vizovice, které pamatuje dobu pohanskou, se má příštího dne opět proměnit v mraveniště fanoušků současné “melo” metalové hudby. Počet obyvatel v rodišti Bolka Polívky se tak může znovu zvednout až o pětinásobek, což věstí nejen dobrou atmosféru a příjemné zázemí pro účinkující, ale rovněž také nepříjemné postávání ve frontě u výčepu – právě proto se pro mě nultý den stává již zažitým rituálem pivních degustací. Středeční večer tedy strávím s kamarádem a všudypřítomným jukeboxem u pár kelímků točeného, a když se pak s programem v kapse a s ospalým pohledem, kotvícím někde v mléčné scenérii nade mnou, vracím domů, správně si uvědomuji, že vše podstatné je teprve přede mnou.

 

ČTVRTEK

Kupodivu čile procitám do příjemně teplého dne, a aniž bych stihl dosnídat, vydávám se skrze město až k areálu lihem proslulého guru R. Jelínka. S partou kamarádů, s nimiž strávím zbytek Masteru, pak mířím za první kapelou, která mě zajímá – ostatně stejně jako spousty dalších. Hned třetí účastník nasadil po čtvrté hodině odpolední prvního regulérního festivalového dne vcelku vysokou laťku, alespoň tedy co se fanouškovské odezvy týče.

The Sorrow

A to navzdory tomu, že hrát jako jeden z prvních není zrovna vděčná pozice – často se ještě dolaďuje zvuk, diváci nejsou zahřátí do provozních teplot či s bolehlavem dospávají včerejší “pochůzky”. Ten, kdo našel odvahu na metalcorové The Sorrow, nemohl nazvat tento čas ztraceným. Rafinovaná rytmika a především chytlavé pasáže s kořením melodického death metalu dávají znát, že kluci nepřijeli z dalekého západu. Rakouští sousedé rovněž dokazují, že zde nejsou poprvé a že si české publikum pod horizontem vizovické vrchoviny velmi oblíbili. Na koncertě nechybí circle pit či wall of death, které jsou na festivalech podobného ražení spíše výjimkou.

Málem bych však zapomněl zmínit Saltatio Mortis, jejichž závěrečný set jsem stihl ještě před očekávanými The Sorrow. Zjevná neoriginalita, co se hudebního projevu týče, byla doplněna neskutečně vydařenou show, o kterou se postaral kung-fu bojovník s mikrofonem v ruce, Alea der Bescheidene. Stage diving, přemety a salta (že by právě proto Saltatio Mortis? :D) s doprovodem dudáckých skladeb mne opravdu bavily.

Slovenské bratry Horkýže Slýže rozhodně vynechávám a k Ronnie James Dio Stagi se vracím na jeden z nejočekávanějších koncertů. Za nedlouho mají totiž svůj um předvést američtí prog power metaloví Kamelot v čele s novým zpěvákem Tommym Karevikem, který se od oficiálního členství v Youngbloodově partě má představit vůbec poprvé. A protože se za hradbami Kamelot neskrývá nic jiného než chytře komplikovaná aranže, originální zvuk, majestátní, bombastické a ladné melodie původních členů, doplněné o nečekaně věrnou kopii opustivšího Roye Khana, mám pocit, že nervozita skalních fans padá hned s první tóninou. Když se Kamelot loučili se svým frontmanem, hledali (narozdíl od headlinera celého Masters of Rock) opravdu kopii. A jak lze z vystoupení usoudit, přiblížit se neměl jen hlasově, ale i svou imagí a gesty, která, pravda, nepůsobily kdoví jak přirozeně, ovšem určitě ani rušivě. V hloubkách si byl velmi jistý a místo některých původních kudrlinek, které by zvládl jen málokdo, přitlačil na pilu a vydal ze sebe progresivnější hlas. Kamelot představili také zbrusu novou skladbu Sacrimony, za níž následovala hitovka The Haunting, odzpívaná dvojicí Tommy Karevik a Elize Ryd, která byla se svým kolegou z Amaranthe (Jake E Berg) přítomná po celou dobu vystoupení. Slabě nazvučená Elize, která zde zaskakovala party Simone Simons, byla jediným problémem koncertu, který vygradoval poslední trojicí skladeb: Forever, Karma a March of Mephisto. Dokonalé!

Saltatio Mortis

Po Kamelot se představuje největší legenda letočního ročníku, irští Thin Lizzy. Přestože mám v letech 60./70. spoustu oblíbenců, k Thin Lizzy jsem si nikdy nevypěstoval vřelý vztah. Přiznám se, že opomenu-li, díky své snědé pleti a afro účesu, nezapomenutelného Lynotta, který v r. 1985 zemřel (předávkování heroinu) a nesmrtelné rádio hity Whiskey In The Jar, The Boys Are Back in Town a Jailbreak, o kapele nevím nic. Možná právě z tohoto důvodu mě nic nedonutí na koncertě setrvat déle a mířím se posilnit do pivního stanu…

Zpět na plac se vracím, právě když se na pódiu vlní Sharon den Adel se svou nizozemskou družinou. Ačkoliv je Sharon, jež na koncertě oslavila 38. narozeniny (kde to k sakru vzala?), milá ženská, její sympatie a správně rozpoložené kypré tvary mi nestačily k tomu, abych byl schopný před Wihtin Temptation smeknout. Je mi jasné, že spousty návštěvníků naprosto omráčili, ale mě už jejich hudba asi přestala bavit, a i kdyby se snažili sebevíc, jejich pocukrovanou show, křehké skladby a slavičí hlas mě nechávají lhostejným. Jo, to kdyby takhle do setlistu vměstnali The Other Half of Me nebo Jane Doe, možná bych se při některých pasážích nenořil do půlnočního spánku, škoda.

Na závěr ještě zazní power metaloví Bloodbound, kteří jsou příjemnou tečkou čtvrtečního programu. Bratři Olssonové už sice opět nekooperují s pěveckým mistrem Urbanem Breedem, ale vokál Patrika Johanssona na mne zapůsobil mnohem lépe než hlasový projev M. Bormanna, spojeného s deskou Book of The Dead.

 

PÁTEK

Pozdní ráno, déšť a chlad, protahující se do odpoledních hodin, mě doslova přikoval ke stánku s medovinou, a protože Suicidal Angels nepřijeli a Sireniu s Freedom Call si odpouštím, do areálu se dostávám až na thrashové veterány Exodus. Přepálený zvuk, potvrzující se v Robových vokálních linkách (v mikrofonu doslova praskalo), naštěstí ustoupil a dal tak započít pekelné smršti řezavých kytar, brousící ušní bubínky snad všech přihlížejících. Pitbul Rob Dukes pulzoval se stejnou výdrží jako zbytek kapely. Koncert, složený ze sedmi skladeb, měl vzestupnou tendenci, a když zazněla War Is My Shepherd, věděl jsem, že jsem na správném místě. U songu The Toxic Waltz jsem si zazpíval a u Strike of The Beast se s poklonou a vírou, že californskou mlátičku nevidím naposledy, rozloučil.

Unisonic

Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi netřeba představovat. Nedávná informace o seskupení Unisonic určitě nenechala jediného fanouška raných Helloween chladným. Jedni netrpělivě očekávali první singl a potvrzenou tour, mezitím co druzí v all-star týmu hledali spíše reklamní tah a neubránili se dalším atakům mířícím ke Kiskemu, který nejednou metalovou hudbu a kulturu kolem odepsal a zesměšnil. Můj názor byl někde mezi, tudíž vskutku neutrální, koneckonců stejně jako po pátečním koncertě… Unisonic sice mají potenciál rozčeřit stojaté vody melodického metalu, ale nemyslím si, že by kdy předvedli něco, co by metalový svět dosud nepoznal. Ačkoliv byl koncert po hudební stránce na vysoké úrovni, na samotného Kiskeho jsem se nemohl ani podívat. Vcelku arogantnímu vystupování předcházelo namyšlené pochodování areálem od ničeho k ničemu, což opravdu zamrzelo. Pravým opakem však byl “dědeček hříbeček” Kai Hansen – před jeho celoživotní prací a přístupu k lidem se musí člověk skutečně poklonit.

Edguy

Edguy s metalovým Mozartem, jak Tobiase Sammeta nazývá samotný ředitel pořádající agentury Pragokoncert, jsem zhédnul s jistou rezervou. Neznám mnoho interpretů, z nichž by během show vyzařovalo tolik pozitivní energie, a neznám mnoho kapel, které by ve stejné sestavě vydržely po tak dlouhou dobu. Bohužel neznám ani lepší příklad formace, která by mě koncert od koncertu bavila méně a méně. Za jejich nejlepší výkon, u kterého jsem byl, považuji vystoupení ve zlínském klubu Golem v roce 2004. Hned za ním je koncert z Masters of Rock, kde se představili o rok později. Od té doby jsem je stihl zhlédnout ještě třikrát, ale bůhvíjakého zážitku jsem se nedočkal. Vše se však váže k tomu, že mé nejoblíbenější desky (Theatre of Salvation, Mandrake a Hellfire Club) jsou už 8 let starou záležitostí.

Závěr dnešní noci je už ovšem věnován Peteru Tägtgrenovi a jeho geniálně jednoduchým a jednoduše geniálním Pain. Jak kdyby Peter od svých domovských Hypocrisy odbočil, aby dokázal, že hrát a skládat zdánlivě prostou hudbu je velké umění. Nevěřil bych, že budou mít Pain takovou šťávu a tolik příznivců. Z posledního alba zazněly Dirty Woman či The Great Pretender, nezpomněli ani na sypačku Monkey Business, střihli beatlesácký cover Elenor Rigby a krátce po oblíbené Same Old Song zazněla poslední skladba – hitovka Shut Your Mouth.

 

SOBOTA

Arakain + Lucie Bílá

Ve 4 hodiny odpolední se vydávám deštěm nasáklým počasím na českou jistotu značky Arakain. Jsem rád, že jsem tak učinil. Poměrně dlouhý časový prostor (70 minut) umožňuje pražským borcům odehrát více starších kousků, než jsem očekával (Gilotina, Kyborg, Kolonie termitů atd.), zaskotačím si i na novější vály jako Ďábelská hra, Paganini nebo Marat. Neuvěřitelný počet přihlížejích jako by však na něco stále čekal – a taky že jo – se skladbou Cornoutto přichází diva české pop music, Lucie Bílá. Oblečená v řádně metalových hadrech a s typickým úsměvem na tváři sklízí hned s prvním krokem mohutný aplaus. V jejím podání ještě následují Dotyky, Ztráty a nálezy, Dlouhá noc (AC/DC cover) a Zimní královna. Zdá se mi, že ve svých kramflecích nestojí tak pevně jako při výročním DVD koncertu, ale i přesto se jednalo o příjemné zpestření kapely, o níž řadu let tvrdím, že je naším nejlepším vývozním artiklem, který můžeme nabídnout. Nikdo by přece nemohl odejít bez toho, aniž by slyšel hymnu Apage Satanas, což si Arakain dobře uvědomují, a s vytouženou skladbou končí příjemné vystoupení.

Nevím, čím si tato tralala kapela získává neustále nové fans, ale já už je nemůžu ani cítit. Nehledě na to, že ať se ocitnu kdekoliv, vždycky tam jsou. Skupina, která chrlí jedno sranda album za druhým a točí se kolem stejného námětu, není nic pro mě. Časy, kdy jsem s flaškou rumu poskakoval na Beer Beer, jsou již zkrátka tatam. Ano, řeč je o finských folk metalových Korpiklaani, kterým bych snad jen popřál méně alkoholu a více nápadů, čímž bych však nejspíš rozhněval spousty fanšmejkrů, takže radši nebudu pokoušet štěstí.

Dalším finským průse*em jsou současní Stratovarius. Nikdy bych neřekl, že mi bude psychonaut Timo Tolkki tolik chybět. Poslední alba speedmetalových Stratovarius jsou totiž nemastná neslaná, bez větší atmosféry, bez originality a s trpkou vzpomínkou na pompézní léta předešlá – stejně na mě působí i jejich live performance. V plné nahotě se ukázalo, že jejich nové písně nemají moc nápaditou základní stavbu a že vše stojí pouze na prvoplánově bombastickém jádře, které však ve výsledku působí velmi nudně. Pecky z Infinity, Visions či dvojalba Elements to prostě nejsou…

Nightwish

Tak do třetice všeho finského s fenoménem a headlinerem letošního ročníku Masters of Rock, kapelou Nightwish. Krátce před jejich představením vzpomínám na nezdařilý koncert z roku 2009, kdy si Holopainenovci na stejném pódiu přiložili polínko do rozhněvaného a truchlícího kotle “věrných” fans. Doufám, že dnes vše proběhne tak, jak očekávám a jak mnozí návštěvníci pražské show, kde se NW představili koncem dubna, naznačují. Ano, ano a ještě jednou ano! Bombastičnost, harmonie všech hudebních elementů s monumentálními orchestrálními party, prokládaná impozantním osvětlením a ohnivými efekty, a především pak do očí bijící pohodou mezi všemi účinkujícími. Přítomen byl dokonce i dudák Troy Donockley. Tento výkon přijímám jako definitivní omluvu za zmiňovaný rok 2009. U skladeb z posledních dvou alb, které tvořily stěžejní bod sobotního večera, byla Anette Olzon brilantní. U písní, na nichž se svého času podepsal soprán Tarji Turunen, jsem rovněž neshledal jedinou chybu. Ne každému sedlo Anettino podání skladeb typu Over The Hills and Far Away nebo Come Cover Me, ale Anette není Tarja, což je fakt, na který si buď zvyknete, nebo budete věčně nespokojeni. Jedná se o naprosto jiný druh zpěvu, a proto bude originál vždy upraven do vhodnějších poloh a nikdy nebude znít tak, jak ho slyšíme z alb. Troufám si však říct, že se hudba sympaťáků Nightwish opírá stejně o někoho jiného – konkrétně o skladatelský a textařský um Tuomase Holopainena a specifický hlas a charisma Marca Hietaly. Koncert odsýpal, jak se patří, s každou další písní gradoval, a když spustili Song of Myself a poslední Last Ride of The Day, byl jsem opravdu v rauši.

Industriální gotiky, kteří jsou známi svými hororovými tématy a post-apokalyptickými vizemi, pesimistickými a misantropickými komentáři a uniformním hermafroditním zjevem ala Marilyn Manson, už opravdu nechávám být. Snad kvůli fyzické vyčerpanosti, snad proto, abych neriskoval případný pokles nálady z předešlých Nightwish. Deathstars tedy uniknou mému hodnocení.

Po půl čtvrté hodině ranní se s přítelkyní odbelhávám domů, když vtom nám cestu zkříží čtveřice nezlomných mladíků, která vprostřed silnice s láhvemi vodky a s Johnny Cashem v mobilu piknikuje a vybízí nás k přisednutí. V 6 ráno jsem vtažen poblitý domů a umístěn na nekonečný “kolotoč” se znažím usnout…

 

NEDĚLE

S kýblem na hlavě vstávám v neuvěřitelných 16:30, čímž mi uniká sedmero kapel. Mimo jiné lotyšští pohani Skyforger, heavy metaloví okultisté Hell a původní zpěvák britských Iron MaidenPaul Di’Anno, za kterým je na pódiu představen Johan Edlund se svými Tiamat. Švédští gothic rockeři jsou proslulí svou výjimečnou hudbou, hlubokým vokálem a texty, balenými do hávu sumerské poezie a očisty, čemuž zdejší agrární posluchači vskutku neholdují. Jejich letošnímu koncertu kupodivu chybělo přítmí a pár mých oblíbených skladeb. Zárážející je taky jejich téměř vždy podivná image.

Gotthard

Ne, že bych tuto stránku věci podrobně sledoval, ale přece jen: když vidím, že do takřka povznášející hudby hraje týpek se spletenými copánky ve fialovém úboru a u mikrofonu gestikuluje člověk s buřinkou na hlavě, je to asi jako bych potkal Pocahontas a Pana Tau na filozofické seanci. Na druhou stranu hudba je, oč tu běží, a Tiamat zahráli dle očekávání dobře, slyšeli jsme skladby jako Cain, Cold Seed, Gaia, Vote For Love či Sleeping Beauty, takže v rámci mezí spokojenost.

Výborný byl koncert švýcarské rockové formace Gotthard, která se k nám vrátila po tragické smrti zpěváka Steva Leeho s již novým frontmanem Nicem Maederem. Nicův velice příjemný hlas a melodické vyhrávky dokázaly rozvlnit celý areál a vytvořit tak atmosféru typickou pro kapely typu Scorpions. I přes to, že jejich diskografii neznám, měl jsem potřebu se ponořit do nostalgických vzpomínek, což je důkazem, že se mi líbilo.

S trošku jinou frekvencí se pak návštěvníci pohybovali na švédské Arch Enemy, kteří se zde zjevili se svým hybridem (melodického) death metalu, neo-thrase a klasického hard & heavy. Skupina, kterou na velkoplošné obrazovce po pravé straně stage doprovázela parádní lyric videa, zahrála sebejistě, ostře a ukázala, že ne nadarmo patří k instrumentálně vynikajícím souborům. Ale pozor – špička se vyrovnává a konkurence je v podobných vodách stále lepší a početnější, takže jen dokonale hrát nestačí. A v tom je možná malinko problém i u Arch Enemy. Makají jak blázni, mají honosný, hutný a precizně nabroušený kytarový sound, ale přesto je to v čemsi nakašírované.

Arch Enemy

Dobře je to podle mne vidět na zpěvačce Angele. Má velmi dobrý hlas na desce i naživo, je silová (leč v osobním životě spíše křehká), sebejistá, ale bohužel k tomu dodává zbytečné true metalové pózy a zlověstné úšklebky, čímž svojí hudební snahu trochu diskredituje. Jako by nevěřila, že její umění a hlas hovoří za ni, což mě mrzí. Každopádně ukázali, co umí, a toho samozřejmě není málo! Poslední kousek Nemesis a tisíce zvedlých rukou mluví za vše. …”One for all – All for one”…

A mámu tu úplné finále a v něm nesmrtelné Sabaton. Když se v roce 2007 objevili na vizovickém festivalu poprvé, hráli v odpoledních hodinách. O rok později ve čtvrt na osm, v roce 2010 uzavírali první den a letos končili celý Masters of Rock. To, že mají v České republice obrovskou odezvu, je zkrátka na první pohled patrné. V nedělní večer však nepřijeli představit jen nové album Carolus Rex, ale také téměř komplet obměněnou sestavu. Se zůstavším Joakimem Brodénem a Pärem Sundströmem tak přicestovala nová trojice spoluhráčů (klávesáka vynechali). Jak už jsem někde zmiňoval, Sabaton si doma nepustím, ale v hospodských radovánkách přijdou vhod a jejich živá show má vždy neuvěřitelný náboj. Ani v neděli tomu nebylo jinak – koncert měl fakticky šťávu. Ačkoliv mi titulování těchto mladých Švédů jako nepsaného headlinera celého ročníku přijde dosti přehnané, byla to příjemná tečka na závěr letošního ročníku nejnavštěvovanějšího festivalu Masters of Rock.

 

ZÁVĚREM

Letošní ročník obřího rock/metalového festivalu Masters of Rock byl velkým jubileem – akce se konala podesáté. Organizátoři se předháněli ve velkých slovech a prohlášeních o úžasnosti a výjimečnosti tohoto ročníku, ale popravdě řečeno, když jsem se podíval na ohlášený program, na první pohled jsem v něm žádný zázrak nevyčetl, spíš velice standardní a ve srovnání s nedávnými ročníky možná i lehce slabší nabídku. Povětšinou buď věci, na které narazíte naživo ledaskde, nebo kapely za zenitem, žádná velká překvapení, trháky, ani záležitosti pro fanšmejkry; až na pár výjimek. Nakonec se ale mé předpoklady ukázaly jako předčasné; troufám si říct, že letošní Masters byl nakonec přinejmenším velmi zdařilý, a tudíž daleko lepší, než jsem očekával. A to především díky stále skvělé atmosféře, špičkovému nasazení mnoha kapel, které se trumfovaly ve svých výkonech, avizovanému nejkvalitnějšímu zvukovému aparátu (opravdu excelentní zvuk) a přátelům, s nimiž jsem se mohl na všem shodnout a zažít kopu srandy.

Za nejlepší koncerty považuji vystoupení Nightwish, Kamelot, Pain, Gotthard a Exodus. Vše jen pokazilo páteční tragické úmrtí 26letého fanouška, který podle některých médií zapíjel včerejší smrt svého bratra, jehož nešťastně srazil vlak (mimo vizovický festival), nepřiměřenou dávkou alkoholu a vedle své přítelkyně již ráno nevstal.

Nerad bych ale končil takto černou zprávou, takže ještě jednou všem pořadatelům a kamarádům, díky nimž jsem si všechny 4 dny užil jak se patří, velké díky, stálo to za to!

 


Kompletní fotoreport naleznete zde


Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít