Studená neděle 25. listopadu měla přinést jeden z nejhezčích hudebních zážitků tohoto roku. Po třech letech se do České republiky vrátila jedna z hudebně nejkrásnějších kapel rockové scény. Britští Marillion přijeli propagovat své nové album „The Sounds that Can’t Be Made“, které je dalším mistrovským kouskem z jejich dílny.

V pražské Retro Music Hall jsem byl poprvé, ale musím popravdě říct, že jsem prostor klubu moc nevnímal, protože bylo beztak natřískáno, takže můj pohyb v něm se omezil pouze na hledání vhodného místa, kde bych viděl i něco víc než jen hlavy hudebníků. Nakonec jsem se usídlil na horním balkóně, kde jsem měl pěkný výhled na kytarového čaroděje Steva Rotheryho, který ten den slavil 53 let (taky mu byl publikem zazpíván tradiční blahopřejný popěvek), a samozřejmě na hlavního protagonistu, sympatického zpěváka Steva Hogartha. Z organizačního hlediska jsem byl nadšený tím, že tu není předkapela, protože ta většinou plní funkci otravného čekání než slibovaného zahřátí publika.

Bez průtahů se začalo přesně v osm hodin, kdy se rozjela gradující předlouhá „Gaza“, která je také úvodem nové desky. Během chvíle mě produkce kapely plně pohltila a já se ze zážitku fakticky probral až po skončení celého koncertu. Vystoupení Marillion, to byla čirá oslava muzikanství a pohody. Nemá moc smyslu vyjmenovávat všechny skladby, jak šly po sobě, všechny měly magický náboj, charisma a své kouzlo. Z alb z éry původního zpěváka Fishe se bralo velmi skromně. A to překvapivě ještě ne z nejslavnější „Misplaced Childhood“, ale z „Clutching at Straws“¸což byla poslední deska, na které excentrický frontman zpíval. Já musím za sebe říci, že mi to ani nevadilo, ba naopak. Hogarthovští Marillion jsou pro mě momentálně mnohem sympatičtější muzikou. Z nového alba zazněly kromě úvodu ještě další tři písně, a jedna jako druhá perfektně mezi starší zapadly. Mezi nimi excelovala především „Power“ s překrásným refrénem. Ale pokud bych měl vytáhnout vůbec nejgeniálnější momenty koncertu, tak jsou to dvě skladby z mé nejoblíbenější desky „Marbles“. A to dvě opravdu dlouhé skladby „Neverland“ a na přání fanouška zahraná „Ocean Cloud“. Jedna jako druhá ztělesňují vše, co činí z Marillion tak prvotřídní zážitek. Emoce, muzikálnost, promyšlená kompozice.

Zvukově jsem koncertu neměl co vytknout, od začátku vše perfektně čitelné. Jen mi přišlo poněkud zvláštní Hogarthovo „hraní“ na kytaru. To spočívalo v tom, že si ji vždy jakýmsi zvláštním způsobem nasadil na ramena a dělal, že na ni brnká, což se u mě teda celkem míjelo účinkem. To ale byla asi jediná poskvrnka na jinak bravurním frontmanově výkonu. Do svého zpěvu dává srdce, a je to poznat. Každou vteřinu prožil naplno. Zdatně mu sekundoval kytarista Steve Rothery, který je v podstatě druhou nejvýraznější postavou, vedle baskytaristy Peta Trewavase a klávesisty Marka Kellyho služebně nejstaršího člena. S kytarou se doslova mazlil a jeho sóla patřila k vrcholným momentům koncertu. Sem tam mu nějaký tón ujel, takže bylo vidět, že je taky člověk. A téměř každou skladbu odehrál na jinou kytaru.

Samozřejmě zbytek kapely nezaostával. Bylo to neuvěřitelně lidské vystoupení. Steve Hogarth měl zřejmě lehkou kocovinku a bavil publikum i sebe vtipnými průpovídkami, ať už na svou adresu, na adresu někoho z kolegů či na adresu publika. Byl jsem jako v transu, užíval jsem si každou minutu koncertu a po jeho skončení jako bych se probudil ze sna. Z vystoupení Marillion jsem odcházel spokojen a s pozitivním dojmem, že krásná muzika stále existuje.

 

P.S. Jen jsem nepochopil toho vola, kterému přišlo vtipné hodit na pódium šálu nejspíš pražského fotbalového klubu.

Diskuze k příspěvku