Moje poprvé s Audrey Horne, abych se plaše přiznala. Rozhodně jiný dojem, než jakého jsem nabyla z poslechu alb. A rozhodně tedy pozitivnější – ve všech směrech. Show to byla od začátku až do konce, od prvního „high five“ se zpěvákem Torkjellem Rødem (Toschie), přes vypalovačku Redemption Blues z nového alba Youngblood, až po závěrečnou skladbu Ace of Spades odehranou společně s kapelou Sólstafir za bouřlivého ohlasu ze dvou třetin naplněné haly pražského hudebního klubu Hoodoo.

Po rozehřívacím kole přišla na řadu titulní skladba Youngblood z výše zmíněného alba, a já jsem už stěží dohlédla skrze řady za sebe. Hard rockové osazenstvo bylo svoláno, čas na první davové popěvky. „You drive me out of my mind, Pretty little sunshine!“, zněl synchronizovaný chór z prvních řad a zbytek haly tiše přikyvoval do rytmu. DSC_3785_rawToschiemu ale očividně přestalo malé pódium stačit, přeci jen vyvolávalo trochu klaustrofobický dojem, takže s mikrofonem v ruce sešel mezi lidi a vřele se se všemi přivítal, potřásl rukou, vzal kolem ramen a zazpíval do ouška. This ends here pak vystřídala další velmi zpívatelná věcička, a to There goes a lady. Na špehující světélko ultra tenké kamery vykukujících Sólstafirů napravo si už kdekdo zvykl, přesto mě pokaždé pobaví, když se před otáčející kamerou zvedá jakási souběžná vlna nepopsatelné radosti a užívání. Ruce se všechny vztyčí do vzduchu, metalové vidlice propichují atmosféru, pánové epilepticky mávají „řepou“ a dámy ladně pohupují boky. To vše do doby než kamera zmizí – elán pak pochopitelně náhle poleví (hehe).

Zazněla oblíbená Straight into the grave a magický koncert pak uzavřely skladby Blaze of Ashes a předělávka Ace of Spades, kterou si Audrey Horne střihli společně se Sólstafiry, než je pustili k definitivnímu slovu. Ze všech písní se mi však nejvíce líbila tóninově proměnlivá a lehce ponurá The King is dead, která mi kdoví proč připomínala rockově zpracované úryvky z tvorby Opeth.

Když už se blížil konec prvního vystoupení, zarytí fanoušci začali správně protestovat. Lidé stojící v dosahu oslepujících blesků fotografů vlastně také. Ale ani přesto jsem si nevšimla jediné znuděné tváře. Všichni svým způsobem zářili, usmívali se a rytmicky si poklepávali prsty podél stehen. Zkrátka koncert, jak má být.


DSC_3867_rawSe Sólstafiry jsem se nesetkala poprvé. Tak, jako většina lidí v hale, i já měla tu možnost je vidět a slyšet naživo již na loňském ročníku festivalu Brutal Assault. Někteří si pamatovali také jejich dva roky zpátky starou návštěvu na Chmelnici. Na to, že Norové AH pořádně přiložili pod kotel, Islanďané naopak ještě horký popel obrazně rozsypali přímo mezi natěsnaný dav. Jak jinak by se daly vysvětlit skutečnosti, že se jeden z fanoušků vrhl rychlostí připálených chodidel k hraně pódia a nebraje ohledy na to, že málem rozbil slečně vedle sebe hlavu, se začal zmítat v ďábelské posedlosti. Naopak několik poblíž postávajících, včetně mě, před tím prachem zavřelo oči a nechalo se extaticky unášet nezaměnitelným zvukem kytary a zpěvem Aðalbjörna „Addiho“ Tryggvasona. Láhev whisky po ruce nemohla chybět.

 Ljós í Stormi, na svém začátku jemná, atmosférická, chutnající na jazyku po mořské soli, se ve chvíli překlopila ve svou dynamickou část, kterou bych si i ráda užila, kdyby mi nebyla tvář řádně vymetena vlásky jedné plavovlásky. Taková je má cena za tóny baskytary Sæþóra Maríuse Sæþórssona přímo do ouška, přijímám… Druhá věc ze zatím poslední desky z roku 2011 Svartir Sandar ještě více umocnila davový trans, a troufám si říci, že takto zaplněná hala, jaká byla během vystoupení Sólstafirů, se už ten večer neviděla.DSC_3980_raw

Neovládáte islandštinu? Nevadí. Tento večer jste si to alespoň mohli zkusit. Stejně nikdo okolo neslyšel váš příšerný přízvuk a výslovnost. Ono totiž, každý, kdo propadl osobnímu kouzlu písně Fjara, to již stejně alespoň jednou v životě zkusil.

Vzhledem k délce skladeb toho dohromady ovšem zase tolik odehráno nebylo a na přídavky nedošlo, čas tlačil, takže pánové zakončili své vystoupení téměř třináctiminutovou silně ponurou písní Goddess of the Ages, tedy jedinou anglicky otextovanou věcí pro tento koncert pocházející z alba Köld (2009).


Vrchol večera? Kam všichni jdete?

I přesto, že pro kluky z Long Distance Calling mohla být sice podívaná na rozskotačené publikum na koncertě dostatečnou satisfakcí za všechny ty hodiny prosezené v tourbuse s kocovinou z předešlé noci,  já jsem razantně odmítala se k těmto divochům přiblížit blíže jak na vzdálenost jednoho a půl metru, což byl pravděpodobně kolektivně sdílený názor (soudě podle prázdného kruhu pod podiem, navíc ozářeného kuželem červeného světla jednoho z reflektorů, silně evokující scénky z Akta X, v němž se individua chaoticky motala).DSC_4089_raw

Ač jsem se snažila vpít se do chilloutově post-rockového rozpoložení a užít si tak nevšední poslech i podívanou, oči mi neustále sklouzávaly k řádícím mladíkům, kteří už evidentně nezvládli příval vlastní energie a postahovali ze sebe trička. Pro blaho všech ostatních z nich pak vyrobili větráky i osvěžovače vzduchu v jednom. Ocitla jsem se tak trochu v perverzním zajetí vlastního strnulého pohledu na tři po sobě vzájemně poskakující polonahé tuleně pod pódiem a kytarové rytmy a melodie jsem mohla vnímat až když jsem napevno zavřela oči. Pánové z LDC však úspěšně pokračovali v udržování přátelské a uvolněné atmosféry, položili se do toho celým muzikantským srdcem a potvrdili tak, že nejen na CD a LP zní jejich hudba skvěle, ale že i na živo mají co nabídnout, i když je role mužského vokálu pouze okrajová, a že i akustická hudební záležitost může být velice dobře podána a dokáže pohltit masu lidí již po několika odehraných tónech.

Osobně mám Long Distance Calling velmi ráda, takže mě trochu mrzelo, že jsem musela odejít ještě před koncem. Přesto ten, kdo odešel ještě před jejich začátkem, prohloupil mnohem více.

Setlist:

Nucleus, Boogie, Inside the Flood, Black Paper, Duktus, Tell the End, Arecibo, Aurora, The Man Within, Metulsky, Apperitions

 

 Z negativ celého večera bych zmínila hlavně to, že bych upravila jistý nepoměr mezi setlisty kapel, protože i když je pro každého vymezený čas jasný, čtyři písně se mi zdají i přes svou délku prostě málo, nehledě na téměř totožný výběr oproti BA festivalu (hovoře o koncertu islandských Sólstafir). Těch deset minut navíc by si všichni rádi počkali. Další, a pro mě asi nejpodstatnější bod, je špatně zvládnutá akustika a nazvučení jednotlivých nástrojů. U Audrey Horne to nešlo téměř poznat, až na místy mizející vokál, ale obě následující vystoupení na sobě měla tuto tlumící zvukovou pavučinu nalepenou a ne a ne se ji zbavit. Občas se ozvalo i dost nepříjemné kvílení. Osobně bych uvítala i nějakého technického asistenta při pódiu, protože pak by se třeba kytaristovi LDC Davidu Jordanovi nestalo to, že se zahákl kabelem o světlo položené na zemi, a to tak, že se zbylým metrem kabelu stěží došel k pedálům, aniž by mu jack vypadl.

Přesto všechno, za mě osm hvězdiček z desíti.

 

 Foto: Tomáš Mičák

 

O autorovi

Šéfredaktor

Z nesčíslných paprsků slunce prodralo se smaragdovým listovím vzpřímených bříz na pravém břehu vánkem zčesané vizovické lučiny, chvíli si pohrálo po zaprášené, stářím i bujarými večery rozpráskané stěně postaršího domu a vniklo pak nečistou okenicí, mezi vrásčitými listy květiny, jež před nedávnem zahájila svůj krutý zápas smrti, až k mé lóži a s vášnivou hrdostí tak probudilo má těžká víčka. Procitnuvši z nejhlubších snů vlažného rána těžkopádně usedám na přistavěné štokrle, nacházejíc se vprostřed chladně nevlídné mramorové lodžie, kde uvědomiv si, co touhou mou jest, oblékám šat a vydávám se na spletitou pivní cestu romantika.

Související příspěvky

Diskuze k příspěvku