Je tomu již předlouhých 11 let co se v ČR odehrálo poslední klubové vystoupení Lacrimosy – naposledy u nás totiž skupina s plačtivým harlekýnem ve znaku se svým plnohodnotným koncertním setem vystoupila na konci října 2001 v pražském Paláci Akropolis.  Od té doby odehrála jen jedno, dramaturgicky nepříliš šťastné vystoupení na vizovickém festivalu Masters of Rock. Ukázalo se, že i to sloužilo promotérům i jako jakýsi lakmusový papírek, jestli vůbec uspořádat tento klubový koncert. 

Jednou ze zastávek středoevropské Revolution tour se tak tentokrát staly i příjemně zaplněné prostory zrekonstruovaného klubu Rock Café a sám frontman Tilo na začátku koncertu vysvětlil, i koncepce tour je “revoluční”. Jak se fanouškům v úvodním proslovu svěřil, když  si sednul a začal vymýšlet, které skladby chtěl v rámci jednoho vystoupení zahrát, tak jich bylo příliš mnoho, zároveň mu však bylo líto o některé z nich fanoušky ochudit. A tak se nakonec rozhodl pro řešení ve formě téměř tříhodinového setu rozděleného přestávkou.

 Já osobně jsme se od počátku snažil ke koncertu přistupoval spíše skepticky. Lacrimosa dlouhodobě patří mezi mé srdcové kapely a proto jsem se chtěl vyhnout přílišnému očekávání. Srazit jej pomohla i nová deska Revolution, ze které jsem i po mnoha posleších cítil spíše osten zklamání. Avšak hned příchod kapely a první tóny výborně ozvučeného koncertu mě přesvědčili o tom, že se není čeho obávat. První „dějství“ otevřelo již tradiční intro, následované titulní skladbou z nové desky. Tilo, který si koncert užíval  a jednotlivé skladby provázel pro něj typickým dirigování, které jsem až doposud znal z DVD a dalších všemožných záznamů jejich vystoupení, byl hlasově až nečekaně jistý a po celou dobu koncertu jsem i přes jeho celkem nadlidskou délku zaznamenal snad jenom dvě nebo tři malá zaváhání. Je škoda, že to samé se již nedá říci o původem finské klávesistce a pěnici Anne Nurmi, která byla v některých pasážích dosti nejsitá. Hodně to bylo slyšet při nové skladbě If the World Stood Still a Day. Již lépe se jí povedla moje oblíbená A Prayer For Your Heart z desky Sehnsucht. Musí se jí však přiznat, že to co jí scházelo po stránce hlasu bohatě vynahrazovaly oba její velmi pěkné kostýmy a neskutečné nasazení. 

Je potěšující, že v rámci první části koncertního setu zaznělo i několik klasických pecek ze starší tvorby kapely jako je Malina nebo Schakal. Největšího ohlasu se však  dostalo hitovce Allaine zu zweit, kterou jsme mohly slyšet přesně uprostřed. Docela zajímavou změnou byl fakt, že kromě ústřední dvojice harlekýnů na sebe strhávala pozornost i doprovodná kapela což bylo převážně vidět na zářezech z nové desky, která celkově dává větší prostor kytarám.

Po krátké přestávce, kdy kapela rozbalila v předsálí merchandising a velmi příjemný a usměvavý Tillo se fotil s fanoušky,  otevírala druhou část téměř tříhodinového setu intimní Refugium z nové desky.  Tu zahrál zahrál hlasově velice jistí a odpočatý Tillo na klavír. Celkově se ukázalo, že druhá půlka setu bude ve znamení těch více vynalézavých a složitějších skladeb z repertoáru plačtivého harlekýna. Prvním vrcholem koncertu se stala asi nejlepší skladba z nové desky Rote Sinfonie, která dokázala klub neskutečně rozproudit. Koncert pak vygradoval dvojicí pro Lacrimosu v kontextu jejich celkové tvorby mírně atypickýcmi skladbami. Nejdříve přišel první přídavek ve formě svižné hitovky Feuer z alba Sehnsucht. Jako úplně poslední pak zazněla snad „nejmetalovější“ a pro Lacrimosu hodně netypická, v angličtině zpívaná, skladba Copycat.

Pražská zastávka Lacrimosy tak dokazuje, že vystoupení téhle stále hrající legendy žánru je zajímavým úkazem. Kapela, která jako jedna z prvních na začátku 90. let na koncertní pódia přivedla gothickou estetiku se nakonec v celkovém součtu zdá na živo hodně civilní a svá vystoupení staví více na hudbě než na show. Stále však na diváky dokáže přenášet přesně ty správné emoce, které od ní očekáváme.   

Za fotky vřelé díky pionýrům z www.music-pioneer.net

 

O autorovi

Šéfredaktor

Z nesčíslných paprsků slunce prodralo se smaragdovým listovím vzpřímených bříz na pravém břehu vánkem zčesané vizovické lučiny, chvíli si pohrálo po zaprášené, stářím i bujarými večery rozpráskané stěně postaršího domu a vniklo pak nečistou okenicí, mezi vrásčitými listy květiny, jež před nedávnem zahájila svůj krutý zápas smrti, až k mé lóži a s vášnivou hrdostí tak probudilo má těžká víčka. Procitnuvši z nejhlubších snů vlažného rána těžkopádně usedám na přistavěné štokrle, nacházejíc se vprostřed chladně nevlídné mramorové lodžie, kde uvědomiv si, co touhou mou jest, oblékám šat a vydávám se na spletitou pivní cestu romantika.

Související příspěvky

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít