Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem vycházel z domova směr MOR Café. Rozhodně by se mi ale podařilo určit počet koncertů, na které jsem se vyloženě těšil – a právě sobotní Into Darkness Tour byla jedním z nich. Po delší době se tak ve zlínském klubu objevili kapely jiného ražení než Sabaton, Edguy a jim podobné, kapely, které by snad mohly dokázat, že zlínští fanoušci nejsou jen zarytými posluchači heavy metalu.

V 18:15 zamykám dveře a vyrážím na 15 minutovou cestu do Masters of Rock Café, kde se mají za půl hodiny rozeznít první tóny očekávaného večera. Cestou si rituálně zapálím cigaretu a v rychlosti si představím, jak by mohla celá akce probíhat, přesně tak, jak to mám před každým koncertem ve zvyku. Hlavně aby nebyl poloprázdný sál, hlavně aby dorazila spousta lidí, na tom to bude celé stát, říkám si. Své přání beru zpět hned u vchodu – už tou dobou se kolem shlukuje dobrých půl tisíce návštěvníků. Žádný velký hluk, žádné silácké gesta či zoufalé výkřiky tajemných výpitků, čepkovským areálem se nese symbolický šum. Všichni vypadají hladově, dokonce tak hladově, že svou snahu brzy vzdává i duo bezdomovců s krabicovým mokem. To vše mi dodává potřebné energie a krátce před vkročením do předsálí mne zastihuje nefalšovaná a zdravá předkoncertní nervozita…


Into Darkness Tour 2012 znamená Pain, Moonspell, Swallow The Sun, Lake of Tears a Scar of The Sun a přesně v opačném pořadí se začalo téměř na čas hrát.


Scar of The Sun

Scar of The Sun je seskupení řeckých hudebníků, které má balancovat na hranici gothic a doom metalu, kořeněného deathem a čerpat z námětů literárních tragédií (alespoň tak hovoří “metalová encyklopedie”), což je směr, který by se mohl líbit.

Scar of The Sun
(photo by Jan Salač)

I přesto, že SoTS vydali první album teprve loni, působili celkem přesvědčivě a vyzrále, tedy co se instrumentálního projevu týče. U zpěváka už to ale vázlo. S každou vokální linkou kapela klesala o level níž, což byl zkrátka fakt, na kterém jsem se shodl s celou řadou přihlížejících. Zaujala mě jen řízná skladba Gravity, která měla cosi navíc, jinak se mi zdál koncert vcelku plytký, bez výraznějšího momentu. Marně jsem pak hledal ony zmiňované metalové subžánry. Po hudební stránce bych je osobně řadil spíše do vod progressive metalu. Scar of The Sun bych rozhodně nechtěl jakkoliv zatracovat, ale zlínské vystoupení a celková tvorba na mě nijak extra nezapůsobila. Určitě teda ne tak, jak první vlna tropického klimatu, která nás ke konci koncertu zasáhla.


Lake of Tears

Jako druhá v pořadí se měla představit skupina, která ve svém žánru patří mezi legendy. Švédští rock/metaloví melancholici Lake of Tears jsou pro mne srdcová záležitost a také vlastně ti, kvůli nimž jsem na Into Darkness Tour vyřkl jasné a definitivní “ano”. Ačkoliv je tato dvacetiletá kapela protkaná řadou úspěchů, spousta významných kapel je zmiňuje jako svůj hnací motor a letos jim vyšel 2 diskový tribut, na němž se se skladbou Demon You/Lilly Anne objevili např. Draconian, neustále spadají spíše do undergroundu a metalovou komunitu jejich tvorba naprosto míjí, o širší veřejnosti nemluvě.

Lake of Tears
(photo by Jan Salač)

Intro ve stylu Johnnyho Cashe na řetízkáči přerušují první tóny skladby s názvem Taste of Hell, která je součástí posledního alba Illwill, z něhož hned vzápětí následuje stejnojmenný song. Bohužel se tak trochu začalo naplňovat proroctví o tom, že Lake of Tears nejsou kapelou stavěnou na narvané sály a putovní mini-festivaly. Hudbu tohoto kvarteta si člověk mnohem více užije z desek či ze zakouřených dřevěných klubů, kde si u sklenice whisky vychutná jejich sílu a mohutnost, vyplývající z jednoduchých rifů a podmanivých textů. Naštěstí pak následují pecky Demon You/Lilly Anne a Raven Land, kterou poznalo také pár desítek přítomných, což po celou dobu dávali jasně znát. Atmosféra lehce stoupá, stejně jako teplota a počet lidí v sále a všude kolem něj. Jelikož jsem krátce po nemoci, vydržím ještě pátého Greymana a musím na chvíli na vzduch, čímž takříkajíc proseru nádheru s jmenovkou So Fell Autumn Rain, a to mne bude ještě hodně dlouho mrzet. Inu koncert, který obsahoval 9 skladeb, nebyl špatný, ale věřím, že spousta návštěvníků čekala něco jiného, něco víc. Já si však můžu hrdě odškrtnout další kapelu, která byla v mém nejužším koncertním hledáčku.

 

 

01. Tase of Hell
02. Illwill
03. Demon You/Lilly Anne
04. Raven Land
05. The Greyman
06. Boogie Bubble
07. So Fell Autumn Rain
08. House of The Setting Sun
09. Crazyman


Swallow The Sun

Ze švédské melancholie rovnou do finské ponurosti. Po Lake of Tears totiž následují “hrobaři” Swallow The Sun, kteří svůj setlist načínají titulní desítiminutovkou Emerald Forest And The Blackbird ze stejnojmenného alba, jež spatřilo světlo světa letos v únoru.

Swallow The Sun
(photo by Jan Salač)

Když se po pár tóninách objeví na pódiu také zpěvák Mikko Kotamäki, vím, že jsem na správném místě. Mikko se nemusí ani hnout, nemusí utrousit žádné slovo, žádné gesto, ale i přesto je ve své čepici a tričku s Rasputinem neuvěřitelně charismatický, chvílemi až hypnoticky mystický, ostatně stejně, jako ten vousatý pán na červeném triku. Oproti festivalu Brutal Assault, kde se letos objevili, volí zcela jiný repertoár. Stejně jako na BA zazní jen úvodní píseň a nová klipovka Cathedral Walls – ostatní čtveřice skladeb je jiná. Jsou to skladby Out of This Gloomy Light, Labyrinth of London (Horror pt. IV), Descending Winters a Night Will Forgive Us.

Koncert, který působil hutně a uceleně, se nepotýkal s jedinou výraznější chybou. Všemu pomáhal parádní zvuk, jenž nebývá vždy přítomen. K tomu, abych před Swallow The Sun opravdu smekl už jen chybělo pár skladeb v seznamu, ale ono těžko zařadit všechny oblíbené písně k tour, která měla Evropě v prvé řadě představit novou desku. A uvědomíme-li si, že se průměrně dlouhá skladba finských umělců pyšní téměř 7 minutami hudební aranže, je to úkol takřka nemožný. 

 

 

 

01. Emerald Forest And The Blackbird
02. Out of This Gloomy Light
03. Labyrinth of London (Horror pt. IV)
04. Cathedral Walls
05. Descending Winters
06. Night Will Forgive Us 


Moonspell

Je zhruba 21:45 a prostor dostávají portugalští vlci Moonspell. Jen málokdo by neznal tuto stálici gotického black metalu, která má i tak trochu spojitost s Českou republikou – on je totiž samotný zpěvák Fernando Ribeiro velkým sběratelem a posluchačem raného českého black metalu. Sám v jednom z rozhovorů přiznal, že kapely jako Master’s Hammer či Root ovlivnili jeho náhled na hudbu a do jisté míry také tvorbu Moonspell jako takových. V roce 1995 vydávají své první a neuvěřitelně úspěšné studiové album Wolfheart, a rychle tak získávají postavení a stávají se nejznámější kapelou Portugalska. Za dalších 17 let stihnou vydat 9 alb, přičemž na poslední z nich se čeká 4 roky. Čekat se však rozhodně vyplatilo – s dvoj-deskou Alpha Noir, skládající se ze 17 skladeb, vyrazili Moonspell opět na koncertní turné, a za to můžeme být přece rádi.

Moonspell
(photo by Jan Salač)

Kdo již novou studiovku slyšel, mohl poznat, že první věci, které lisabonský kvintet spustil, byly skladby Axis Mundi a Alpha Noir, které zní naživo snad ještě o cosi lépe než z domácí reprosoustavy. Moonspell se stejně jako předchozí Swallow The Sun objevili na letošním open air festivalu Brutal Assault – narozdíl však od doom metalových finů byla jejich show skoro totožná, přesněji řečeno o Lickanthrope a Wolfshade delší. Ribeiro přiběhl ve stejné masce a večerem zazněly nikdy nechybějící fláky Opium, Alma Mater a Full Moon Madness. Škoda jen, že si koncert bez těchto hitů člověk nedokáže představit a že když přičteme čtveřici skladeb z nové desky, na ostatní songy zbudou pouhopouhé 3 místa, které Moonspell vyplnili následovně: Awake, Wolfshade (A Werewolf Masquerade) a Vampiria.

 

 

01. Axis Mundi
02. Alpha Noir
03. Opium
04. Awake
05. Wolfshade (A Werewolf Masquerade)
06. Lickanthrope
07. Em Nome Do Medo
08. Vampiria
09. Alma Mater
10. Full Moon Madness


Pain

Pamatujete si na letní školní cvičení, kdy jste si museli pracně čistit plynové masky a s nasazenýma pak běžet k únikovému východu, kde jste se střetli s nekonečným davem prchajících? Byl konec června a pod maskou asi 45 stupňů, oblečení se vám lepilo na kůži a přicházeli na vás mdloby. Velice podobný problém jsem řešil, když jsem se dostával z Moonspell na zasloužené pivko. Nalévárna se mezitím proměnila v pečlivě připravenou saunu, místa na sezení byla do pár vteřin obsazená a před každou pípou stála několikametrová řada. Koneckonců dav mě stejně odnášel levou stranou směrem k východu ven, takže zastávka na wc byla možná strategičtější volba… Nebyla! Fronta na pánských wc byla už i na mě moc, a tak jsem šel vykonat potřebu ke kanoucímu toku Dřevnice pod MOR Caféčkem. Venku jsem se záměrně zasekl na dobrých 20 minut a vzhledem k tomu, že za přesně tak dlouhou dobu měli začít hrát headlineři dnešního večera, švédští Pain, s podobně velkým davem jsem se prodíral také nazpět.

Pain
(photo by Jan Salač)

Do sálu jsem se už vlastně ani neprotlačil, a tak jsem si úvodní skladby skupiny v čele s Peterem Tägtgrenem, oblečeným do svěrací kazajky, užíval s rozumným odstupem. Same Old Song a I’m Going In jsem ještě vydržel, ale poté se mě díky úmornému ovzduší zhostila lehká nevolnost, doprovázená příznaky pomalu odcházející chřipky. Po pár protočení “ven – dovnitř” a marné snaze nalézt postrádající energii, jsem se usadil do kavárny a část koncertu strávil právě tam. Teprve teď se mi podařilo hodnotně docenit promítací plátno, díky němuž mi takřka nic neuniklo. Hned od prvního momentu bylo poznat, že vše stojí na Peterovi, který jakožto uznávaný zpěvák, instrumentalista a producent, přebírá veškerou iniciativu, ale to není žádná novinka. Přiznám se, že do konce celé show jsem nevydržel a mezi Peterovými projekty volím vždy radši Hypocrisy, ale i tak jsem si nějaké zážitky z koncertu odnesl. Domnívám se, že stejně jako většina návštěvníků, kteří si s sebou odnášeli i nově vydané koncertní DVD se záběry z posledního ročníku Masters of Rock, kde Pain vystupovali.

 

01. Same Old Song
02. I’m Going In
03. Walking On Glass
04. Zombie Slam
05. Dirty Woman
06. Monkey Business
07. End of The Line
08. The Great Pretender
09. Dark Fields of Pain
10. It’s Only Them
11. Let Me Out
12. On And On
13. Shut Your Mouth 



Závěrem

Myslím, že se třetí listopadová sobota vskutku vydařila a počtem zúčastněných naznačila, že je zlínské publikum připraveno i na jiné formace než Helloween a jejich následovníky. Lidí bylo tolik, že jsem to vlastně vnímal jako největší negativum celého dne – nevím, jestli bylo nakonec vyprodáno nebo ne, ale odhaduji, že se uvnitř mohlo promenádovat dobrých 900 návštěvníků. Za nejlepší považuji vystoupení Moonspell a Swallow The Sun, nejcennější je pro mne zase možnost zhlédnutí sporadicky vystupujících Lake of Tears.

O autorovi

Šéfredaktor

Z nesčíslných paprsků slunce prodralo se smaragdovým listovím vzpřímených bříz na pravém břehu vánkem zčesané vizovické lučiny, chvíli si pohrálo po zaprášené, stářím i bujarými večery rozpráskané stěně postaršího domu a vniklo pak nečistou okenicí, mezi vrásčitými listy květiny, jež před nedávnem zahájila svůj krutý zápas smrti, až k mé lóži a s vášnivou hrdostí tak probudilo má těžká víčka. Procitnuvši z nejhlubších snů vlažného rána těžkopádně usedám na přistavěné štokrle, nacházejíc se vprostřed chladně nevlídné mramorové lodžie, kde uvědomiv si, co touhou mou jest, oblékám šat a vydávám se na spletitou pivní cestu romantika.

Související příspěvky

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít