V nabitém začátku roku 2017 se jede několik různých tour a mezi nimi se nachází i ta s názvem Winter’s Gate European Tour 2017. Jak už některým název napovídá, jde o šňůru kapely Insomnium, která tím propaguje své poslední album, mám-li být přesný, tak píseň Winter’s Gate. K sobě si Insomnium přizvali své krajany z podobného ranku metalu, a to Barren Earth a Wolfheart. Naše matička Praha hostila v klubu Futurum jednu ze zastávek. Jaký byl závan severského melodického deathu během mrazivého úterý 24. ledna? Čti dál.

Samotná cesta do naší metropole byla epizoda sama o sobě. Poté, co prosincové změny v jízdných řádech smazaly spoje mezi Prahou a Olomoucí či Přerov mezi jedenáctou večerní a pátou ranní, byla zde otázka, zda jet autem či čekat na první středeční spoj domů. Vyhrála lehká lenost, tedy automobil. Naštěstí dopravní tepna D1 proudila svižně, a tak jsme se na místo koncertu, s malou okružní jízdou po okolí klubu, dostavili v sedm večer. Půlhodinka před úderem první noty. Jenže u vstupu byla poměrně dlouhá fronta, do které jsme se s nevolí zařadili. Po chvilce se přiřítil nějak klučina s tím, že ta fronta je na šatnu a že vstup do hudebního klubu jako takového je bez fronty. I po jeho slovech se fronta netenčila, on asi nikdo nechtěl sebou v sále mít všechnu tu ochranu před mrazem, který vládl večeru. V moment, kdy hodiny ukazují za pět půl osmé a já se skoro nehnul z místa, však svlékám bundu, dám ji spolucestujícímu s tím, ať mi ji uloží, a pádím směr sál, bo Wolfheart, díky kterým jsem přijel, začínají za okamžik hrát. Proženu se po schodech směrem dolů do sálu a čeká mě první překvapení večera. Bylo narváno. A to venku čekal ještě pěkný počet lidí.

Na minutu přesně spustili Wolfheart, v čele s Tuomasem Saukkonenem, skladbu The Hunt.  Zvuk byl lehce přebasovaný, ale jinak dobře čitelný, stojím hned u zvukaře. O za to asi může i interiér klubu, který je dosti členitý. V předních řadách to začíná vskutku vřít a finští muzikanti pálí další skladbu, a pokud se nepletu, byla to Strength and Valour. Svou půlhodinku využili pro odehrání šesti kusů, mezi nimiž byla i singlovka z nadcházející placky Tyhjyys, skladba Boneyard. Pánové toho moc nenakecají, což je fajn. Třicet minut není mnoho a nač to proklábosit nebo prohecovat. Poklidný zvuk houslí nás vtahuje do závěrečné písně Routa Pt.2. Energický, povedený set, kdy všichni odevzdají maximum, vždyť i bubeník Joonas točil palicí jak smyslů zbavený, bavil většinu osazenstva sálu. A věřím, že se všichni těšíme, že na vystoupení na festivalu Brutal Assault dostanou o několik skladeb větší prostor. Třeba hodinka na klubové stage by byla výborná.

Jak jsem už zmínil, překvapila mě návštěva. Jsem lehce zmaten, bo se v ofiko události na FB objevila informace, že je prodáno něco kolem dvou třetin kapacity a že lístky budou k dostání i na místě. Což byly. A asi byl velký zájem, protože jsem se dočetl, že bylo nakonec vyprodáno! Místo pro merch nabídlo trika všech kapel, k tomu i CD a další věci, co by člověk na takovém místě čekal. Krátce po skončení setu Wolfheart se tam ukázal i Tuomas a ochotně se odfotil s fans, rozdal podpisy a podebatoval. Mezitím se na place připravují doomdeathoví Barren Earth.

Barren Earth prodělali v roce 2014 změnu na postu zpěváka, kdy Mikka Kotamäkiho (Swallow the Sun) nahradil Jón Aldará, vokalista v řadách Faeřanů Hamferð. A pokud se nepletu, chyběl Sami Yli-Sirniö, který se pravděpodobně připravuje na tour s Kreator. Nahradil ho jeho spoluhráč z Waltari Kimmo Korhonen. A jelikož podle tváří zbytek sestavy nepoznám, tak budu muset věřit informaci, že na svém místě chyběli i ostatní hráči této severské skvadry, vyjma basáka Olli-Pekka Laineho. Barren Earth měli na své představení 45 minut, ale počtem songů byli na stejném čísle jako Wolfheart. Set zahájila skladba The Leer z desky Curse of the Red River, jež měla nakonec trojí zastoupení v setlistu. Tři skladby zazněly i z posledního alba On Lonely Towers. Zvukově výborný koncert, kde byly jasně čitelné všechny nástroje. Pánové se s tím taky nijak nemazali, moc toho nenapovídali. Jón zvládal s přehledem jak hrubé vokály, tak ty čisté. Vlastně není co vytknout.

Insominum se rozhodli přehrát desku, skladbu Winter’s Gate v celé její délce. Z toho jsem měl z počátku obavy. Ona to není zrovna věc, co by dělala vždy dobrotu. Zvláště u nových věcí. Winter’s Gate se mi víceméně líbí, ale jsou tam i nezáživná místa a to bylo znát i v živé prezentaci. Ale zavřel jsem oči a nechal tomu volný průběh. A ono to docela zafungovalo. Oněch cca 41 minut stopáže uteklo poměrně svižně. Ne, že by Winter’s Gate dostalo naživo jiný kabát, ale mezi jednotlivými částmi nebyl žádný proslov a jediné, co skladbu dělilo, byl potlesk publika a nepatrné ztišení hudby. Takže se mé vnímání času zdeformovalo a to bylo ku prospěchu věci. Ona i stage byla prdlačky vidět. Zahalil ji hustý kouř a světla mířící spíše na publikum, která utvořila takřka neproniknutelnou bariéru. Kouř se ale pro druhou část setu ztratil, světla začala mířit na kapelu, a tak jsem ji konečně i viděl. Takže i u Insomnium mi na první pohled unikla změna na postu kytary. Chyběl Ville Friman, jehož nahradil někdejší zakladatel Sonaty Arcticy Jani Liimatainen. No není ale divu, že jsem to nepoznal. Ty vousy ho maskují dokonale. Stále se pohybuji někde u zvukaře, je tam fajný, sice opět malinko přebasovaný zvuk, ale co už. Výběr písní pro druhou část koncertu byl sestaven docela šikovně, sice bych pár kousků vyměnil, ale to je jen má osobní poznámka. Zazněly například Only One Who Waits, Mortal Share, While We Sleep či závěrečná Weighed Down With Sorrow. Druhá část byla podstatně živější, rozmanitější, a to, myslím, potěšilo nejednoho účastníka toho zdařilého večera.


Závěrem říkám jen: vydařený večer! Je vždy výborné, když se na pódiu sejdou kapely ze stejné škatule metalu, zvláště když všechny mají silnou fanouškovskou základnu, která těm svým oblíbencům dokáže připravit skvělou atmosféru vyprodaného klubu. Což nebyl případ jen české zastávky. I další štace hlásily „sold out“. Skvělý byl i zvuk. Takže jediná vada na kráse byla delší fronta na šatnu, ale dalo se to operativně vyřešit způsobem, jakým jsem to řešil já, nebo si vzít svršky do klubu a odnést si je později. A taky si lidé postěžovali na kvality obsluhy u pivních píp.

Diskuze k příspěvku