Sobota 14. dubna se v plzeňské Šeříkovce nesla v duchu heavy metalu. Na akci s poetickým názvem Dragons of Real Metal se představili zkušení harcovníci z Německa a hlavní hvězda večera – Wizard, jejich krajané Paragon a z Dánska dorazila služebně mladší power metalová banda Iron Fire. Tato trojice byla doplněna v rámci větší pestrosti o dvojici českých kapel s přívlastkem gothic – domácí Interitus a Dark Angels z Českých Budějovic.
Přicházím do kulturního domu těsně před 18. hodinou, na kterou je naplánován začátek akce. Hned si jdu vyzvednout lístek a paní u vstupu mne omračuje informací o tom, že mám k dispozici dva volné vstupy. O tom jsem neměl nejmenší tušení, a jelikož se mnou nikdo nejde, tak jeden lístek propadá. Vstupuji do předsálí, rychlým pohledem projedu merchandise a rozhlížím se po sálu. Lidí zatím moc není, na pódiu se také nic neděje. Do začátku akce zbývá ještě pár minut a tak postávám u vchodu a hledám nějakou známou tvář.
Jako první se krátce po šesté hodině představují českobudějovičtí Dark Angels. Pro mě nejsou žádnou neznámou, již jednou jsem měl příležitost je vidět a slyšet a ve své sbírce mám podepsané EP Forever & Ever. Pod pódiem je zatím pouze pár zvídavých jedinců a fotografů zkoušejících nastavení svých hraček. Většina z těch, co již dorazili, postává a posedává v zadní části sálu a o nějakém davu v popředí se nedá mluvit.
Kapela, prezentující se jako doom-gothic, se předvádí ve velice sympatickém světle. Pódium v Šeříkovce poskytuje opravdu velký prostor, čehož svými „tanečky“ využívala hlavně zpěvačka Eva, která se během setu několikrát pokouší vybudit těch pár jedinců pod pódiem k větší aktivitě a přivábit v zadní části sálu stojící většinu blíže, ale odezva je mizivá, vyjma potlesku za každou skladbou. Po necelé třičtvrtěhodince je avizována poslední skladba, ale vzápětí se ozývá „režie“ a povoluje Dark Angels dát ještě jeden song navíc.
Druzí v pořadí přicházejí domácí Interitus . Během zvučení přemýšlím, že jsem vlastně ještě nikdy neviděl celý set, vždy jsme se nějakým způsobem minuli nebo jsem musel chvíli po začátku odejít, jako tomu bylo v případě loňského vystoupení v plzeňském Jamu, a že vlastně neznám pořádně ani diskografii, s výjimkou zatím posledního CD In My Hands. S tím jsem rozhodnut něco udělat, a tak si po konci setu z nabídky stánku vybírám starší CD Into the Darkness za sympatických 150 Kč.
Od první chvíle je patrné, že Interitus jsou na jiné úrovni než Dark Angels, hlavně v pohybu na pódiu, kde se neustále něco děje. Všichni působí velice uvolněně, hraní si užívají a nešetří úsměvy a legráckami. Hned v první chvíli se projevují i fans, kdy několik jedinců rozjíždí první headbang dnešního večera. Celkově odezva z publika je o něco lepší. Také já si set užívám a klidně bych si jej i prodloužil, ale čas je neúprosný. Při nejbližší příležitosti si na Interitus určitě zajdu znovu.
První zahraniční a celkově třetí kapelou večera jsou němečtí Paragon, kteří vystupují v ČR poprvé. V rámci přípravy jsem poslouchal desku Screenslaves z roku 2008, která mi z alb trojice zahraničních účastníků připadala nejslabší. Možná za to mohl poněkud hrubší zvuk a své také sehrál fakt, že od první chvíle mi připomínají slavnější kolegy Accept, a tohoto pocitu se nezbavuji ani se začátkem živého setu. Ale kupodivu naživo to funguje více než dobře. Důraz na melodie, kytarové vyhrávky, jednoduché refrény, ve kterých zpěvákovi pomáhá jak basák, tak oba kytaristé. To je recept, který s sebou přináší masovější reakce od fanoušků, kteří už slušně zaplnili prostor pod pódiem a kteří se s chutí přidávají do refrénů. Je slyšet, že v davu je slušný počet jedinců, kteří znají studiovou tvorbu bezmála nazpamět.
K vystoupení Paragon jsem byl po poslechu jedné z desek značně skeptický a očekával jsem, že jejich vystoupení pro mě bude slabým místem večera, ale překvapivě se mi dostalo velice energické show, která mě ani na chvilku nenudila. Rozhodně příjemné překvapení.
Také pro Dány Iron Fire byl tento večer českou premiérou. Kapela, která se škatulkuje jako power metal, vydala nedávno nové album Voyage Of The Damned. To jsem si v týdnu před koncertem několikrát pustil. Nejde o nijak výjimečný materiál, nenadchne ani neurazí, ale rozhodně jsem od živého vystoupení očekával více než od Paragon. V tomto ohledu jsem byl celkem zklamán, lidí pod pódiem znatelně ubylo, hlavně při začátku setu, a sama kapela chvíli tápala a hledala se. Zpěvák se snažil, komunikoval, pobíhal sem a tam, ale reakce z davu byly celkem slabé. Když si celá strunná sekce několikrát měnila nástroje, byli jsme dotazováni na znalost alb, což vyvolalo ještě slabší odezvu než samotné písně. Zpěvák vzal vše s úsměvem, doporučil všem přítomným navštívit merchandise a tuto nedbalost napravit. Pouze jeden fanda se projevil jako znalec a za odměnu si mohl zapět v refrénu následující písně. S postupujícím časem se můj dojem o něco zlepšil, hudebníci se na pódiu rozjeli, hlavně basák vydatně pomáhal s tvořením show. Suma sumárum – dostalo se mi dávky slušného poweru, ale vzhledem k vyššímu očekávání jsem mírně zklamán.
Blíží se čas vystoupení hlavní hvězdy večera Wizard a v přední části sálu začíná být slušně narváno. Co mě dost překvapuje, je fakt, že kolem sebe slyším velké množství lidí hovořících německy. Podle toho, jak na sebe pokřikují s chystající se kapelou, to vypadá, že se dobře znají. Chvíli je mi opravdu těsno, ale naštěstí větší část německé výpravy po několika písních uvolňuje prostor a mizí kamsi mimo můj rádius.
Samotní Wizard mají vše, co si pod pojmem heavy metal lze představit. Melodické vyhrávky na pozadí valivých riffů a úderných bicích, vyjící vokál a mohutné sbory. Oproti Paragon ubylo agrese, ale to není vůbec na škodu, protože i tak ze sebe vydává show Wizard spoustu energie. Zazpívat si může i ten, kdo nemá tolik naposloucháno – tak jako já, protože jednoduchým a často opakovaným refrénům se dá naučit za pochodu. Jako příklad může posloužit refrén písně Visitor:
I’m Thor, the mighty god
The lord of rain and storm
Now built a fire
For feast it shall be warm
Blíží se konec a skupina se odebírá do zákulisí, na place zůstává jen kytarista, který předvádí lehkou kytarovou onanii, po níž následuje přídavek, ke kterému si zpěvák z davu vytahuje trojici mladíků, kterým dává k dispozici mikrofon, na což reaguje pořadatel okamžitým náběhem s úmyslem ji vykázat zpět dolů. Zpěvák rychle vysvětluje, jak se věci mají a zmíněná trojice zůstává až do konce songu.
S úderem první hodiny ranní je sál ztichlý a téměř prázdný. Zůstává jenom několik jedinců lovících fotky a autogramy, což není vzhledem k ochotě všech zúčastěných nic těžkého, a sem tam se vede zanícená diskuse o hudebních nástrojích.
Těžiště mého hudebního zájmu se již posunulo od heavy metalu jinam, ale tento večer jasně ukázal, že mě heavík stále dokáže bavit. Kromě nasazení všech kapel je třeba pochválit i mistra zvuku, který se po celý večer činil a kouzlil opravdu krásně čitelný zvuk. Opravdu povedená akce.
Fotografie použité v reportu jsou dílem Oskara (Photomusic). Pokud by měl někdo zájem o mé obrázky, jsou k náhledu na Facebooku.