V sobotu 22. října jsem po delší době opět navštívil své domovské Masters of Rock Café, které hostilo trojici kapel Delain, Evergrey a Kobra and The Lotus. Tahákem pro mě byli jednoznačně švédští progresivci Evergrey, které jsem si nechal ujít ve Vizovicích právě se záměrem, že si počkám na podzimní koncert.
Sál se otevřel v ideálních 19h a přesně o hodinu později jsem s prvními tóny úvodních Kobra and The Lotus dorazil do zlínského klubu.
Kobra and The Lotus je kanadská kapela, která se zformovala v roce 2008 a dosud stihla vydat tři hodnotné desky. Přestože se jedná o dnes již dost vyčpělý klasický heavy metal, pravdou je, že skladby jako Forever One mě nenudily ani z domácího předkoncertního poslechu, na čemž má značný podíl příjemný hlas zpěvačky, která si říká Kobra Paige, a kterou už můžou znát skalní fanoušci skupiny Kamelot, s nimiž se od loňského roku objevuje na turné.
Kanaďané odstartovali svůj třicetiminutový set novinkou s názvem Gotham, následovala trojice skladeb z poslední desky High Priestess, konkrétně songy Heartbeat, Hold On a zdařilou Soldier. Přesto jsem čekal trochu více. Hutnější zvuk, energičtější vystoupení, chytlavější skladby. Jakoby se však kapela sžila s rolí prvního předskokana a šetřila síly obecenstva na hlavní formace večera. KatL ještě zahráli letošní singl TriggerPulse a na závěr 50 Shades of Evil, což byla jediná skladba, která měla opravdu „tah na bránu“ a donutila mě poklepávat nohou do rytmu. Obrovská škoda, že nezazněla zmiňovaná Forever One.
Kobra and The Lotus – 5/10
Po dvacetiminutové přestávce vyplněné cigárkem u baru, přišla konečně řada na Evergrey. Jak jsem již poznamenal, do Masters of Rock Café jsem dorazil především kvůli těmto originálním Švédům, jejichž hudba kombinuje power metal s progressivem a je doplněna o ryzí hard rockový zpěv ala Jorn Lande. Dvacet let stará kapela se uvedla melodickou skladbou Passing Through z letošního alba The Storm Within. Pokračovala songy jako The Fire, Leave It Behind Us a klipovkou Black Undertow. Stejně jako u předešlých Kobra and The Lotus mi pořád něco chybělo. Borci kolem Toma Englunda působili staticky až znaveně, což vlastně sám Englund při vystoupení přiznal. Naštěstí ještě zazněla vypalovačka A Touch of Blesssing a na závěr má oblíbená King of Errors, která má, pravda, větší kouzlo s geniálním videoklipem v tichém domácím prostředí, ale i tak potěšila.
Celkově mě ale kluci zklamali. Za 50 minut se dala udělat mnohem větší show, k čemuž by pomohl třeba i trochu lepší setlist.
Evergrey – 6/10
Po dvou ne úplně zdařilých koncertech jsem už skoro začal přemýšlet o předčasném odchodu, protože Delain ve mně nikdy nezanechali větší stopy a jejich vystoupení jsem měl naplánované zhlédnout na plátně v přilehlé kavárně. Ovšem ihned co se zpěvačka objevila na pódiu, jsem musel popojít blíže, protože co si budeme namlouvat, Charlotte Wessels je kus ženské. A právě Charlotte byla tím rozdílovým 
hráčem sobotního večera. Oplývala vším tím, co jsem u předešlých formacích hledal. Byla živelná a dokonale pracovala s publikem. Buďto to celou kapelu nesmírně bavilo, nebo se projevila skutečná profesionalita, která nenechala nikoho chladným. De facto každá skladba sklízela bohaté ovace a já zíral s otevřenou hubou. Opravdu jsem nečekal takovou nálož a už vůbec bych neřekl, že právě nizozemská kapela bude hrát s nejtvrdším a nejhutnějším zvukem. Koncert, který byl naplněn hned 19 skladbami skutečně nenudil. Dostalo se i na zpěvné The Gathering či We Are The Others, s níž celou show Delain ukončili.
Delain – 9/10
Ve stručnosti shrnuto: maximálně jsem se těšil na Evergrey, kteří mne skoro stejnou měrou zklamali, nejméně jsem čekal od Delain, kteří předvedli jednoznačně nejvíc. A mezitím, co první dvě formace mne (oproti domácímu poslechu) relativně nudili, Delain si doma sám od sebe nepustím, ale naživo je to úplně o něčem jiném, takže u příštího koncertu těchto holandských symfoniků nebude dlouze přemýšlet a s největším očekáváním se budu těšit na Charlottu a spol.
