Tak, a Brutal Assault s pořadovým číslem 23 je minulostí. Byl plný skvělé muziky, výborné atmosféry a zážitků, na které se bude dlouho vzpomínat. Jak jsem letošní ročník viděl já? To se Vám pokusím přiblížit pomocí následujících řádků.

Při pohledu na sestavu kapel si nejeden návštěvník řekl, že tam toho letos moc zajímavého není. I já měl zprvu ten dojem. Ale snad pokaždé, když mi dohrál výběr nějaké kapely, jsem si řekl, že na tu bych se měl zajít podívat. Plán, kolik bych jich letos chtěl vidět, se nakonec zastavil na nějakých pětačtyřiceti vystoupeních. Přiznám se hned a bez mučení, u poloviny z nich mi ke štěstí stačilo pár skladeb.

Osádka našeho přemísťovadla se skoro jednohlasně shodla, že vrcholem letošního roku bylo vystoupení Laibach. Slovinská umělecká skupina udělala vzácnou výjimku ze své politiky nevystupovat na festivalech a pro Brutal údajně udělali tvrdší setlist, který zahrnoval jak jejich vlastní tvorbu – třeba takovou The Whistleblowers nemůžu dostat z hlavy, ale také covery jako Geburt einer Nation (Queen) či Alle Gegen Alle (D.A.F.). V sestavě byl také navíc hráč na elektrickou kytaru, jenž celému vystoupení dodal cosik navíc, stejně jako dvě vokalistky, jež zastoupily zpěvačku Minu.  Vizuálně povedené, hudebně a zvukově vyvážené a dosti osobité vystoupení, které dozajista zanechalo všemožné dojmy.

Já osobně bych za letošní vrchol označil vystoupení norského folkového projektu  Wardruna, který vyčníval ze soupisky snad nejvíce. Minimalisticky pojaté vystoupení, kdy Einar vynechal komentáře k jednotlivým písním, výjimkou byla pouze závěrečná skladba Helvegen. Před tou Einar poděkoval za atmosféru, za přijetí a krátce představil onu skladbu. Po skončení následoval, a možná to byl jen můj dojem, opravdu dlouhý aplaus, který dal najevo, že podobná vystoupení mají na Brutalu své místo. I na kapele samotné bylo vidět, že je reakce publika příjemně zasáhla. Jen mě vytáčelo chování některých lidí. Ono totiž takový koncert zaslouží intimnější atmosféru a mnozí zvědavci štěbetili tak, že jsem často slyšel víc je než reproduktory. Ale to je asi daň za hraní na festivalu podobného ražení.

Letošní rok mi klasicky přinesl i nějaké to hudební překvapení, tedy kapelu, u které jsem skoro nic nečekal, ale dostal jsem maximální zážitek. V rámci BA2018 se to povedlo norské partě Green Carnation, jejichž poslední deska vyšla před dvanácti lety, ale letos by se jejich fans měli dočkat nového zářezu do diskografie. Jednotliví členové působí či působili například v Sirenii, Tristanii, Carpathian Forest a dalších a jako dobře sladěná skvadra předvedli skvělý setlist v rámci goticky progresivního metalu. A jak jsem na ně šel jen ze zvědavosti, zůstal jsem až do konce. Výborné! Další kapelou, která mě na místě zasáhla bez předchozího varování, je experimentální HC úderka ze Spojeného království Rolo Tomassi v čele s Evou Spence. Na pohled něžná dívka, které v úvodní skladbě Aftermath svým hlasem pohladila na duši, se hned v následující písní ukázala jako dravá šelma, která trhá na kusy vše, co jí připlete do cesty. I nečekaně dobrý zvuk na MG stage dotáhl toto vystoupení k mým osobním topům.

No, a aby rovnováha zůstala zachována, tak zmíním pár kapel, které mě naopak zklamaly. Tou, co mě  zklamala asi nejvíce, byla sebranka Evergreen Terrace hrající melodický HC punk. Album Dead Horses mi za poslední měsíce projelo přehrávačem asi stokrát, nejčastěji jsem si jej pouštěl u cyklistiky a nejednou jsem díky skladbám držel pekelné tempo, a to i do kopce. Jenže v mých uších dosti slabý výkon zpěváka, který své party jednoduše odeřval, a to tak, že mi přišlo, že „zpívá“ pořád jedno a to samé, mě donutil odejít ještě dřív, než se mi znechutí úplně. Ale zvuk byl dobrý a pit, který se točil jak zběsilý, dával najevo, že zpěv není asi to, na co lidi primárně přišli, a že energie, kterou do vystoupení kapela dala, je strhující. Podobný problém jsem měl i u zpěváka Converge. Opět energické vystoupení s dobrým zvukem, ale asi kvůli tomu nebyl dech na to, aby řev byl zpěvem (nebo to tak má opravdu být?), a tak to na férovku balím a pryč. A zklamání do třetice. Druhé, ambientní vystoupení Obscure Sphinx, bylo zrušeno pro výpadek elektrické energie a přesunuto ze čtvrtka na přelom pátku a soboty, což bylo vlastně dobře, protože se první termín kryl nejen s Laibach, ale částečně i s Pillorian. No a jak bylo v Octagonu narváno k prasknutí natěšeným davem, tak po pár minutách začal hromadný odliv. Nevím, čím to bylo, ale hudba, co se linula z reprobeden, asi neměla takové parametry, jak mnozí čekali. Docela nudný ambient od kapely, která při svém středečním, klasickém vystoupení totálně odrovnala svým alternativním sludgem nejednoho svého příznivce. Sice není jejich post/sludge metal nic extra, ale jeho živá prezentace měla skvělou auru.

Že se pořadatelé Brutalu nebojí překročit mantinely, ukazují rok co rok. To je evidentní a letošní sestava účinkujících toho byla jasným důkazem a možná tím největším, který byl doposud v pevnosti k vidění. Perturbator se nám letos představil již potřetí během čtyř ročníků, jen letos to pro mě bylo dosti slabé. Možná to bylo způsobeno tím, že se jeho set odehrál ihned po vystoupení Wardruny, které mě osobně uhranulo natolik, že bylo až nemožné to přebít, možná to bylo kvůli velkému očekávání pořádné párty, která se jaksi ne a ne dostavit. A nepomohl ani bubeník, který ono retro futuristické těleso hnal zběsile kupředu. O pořádnou párty se však postaral další interpret, kterého by málokdo na soupisce čekal. Finští Steve’n’Seagulls. Tato partička šikovným muzikantů si usmyslela, že předělá klasické rockové a metalové hity do akustické podoby, hrané na nezvyklé nástroje pro podobnou muziku. Tahací harmonika, mandolína, banjo či klasická basa. Do toho jejich image alá vidlák z Alabamy a o blues grass zábavu je postaráno. Úvodní The Trooper od Iron Maiden, stejně jako následující Wishmaster od Nightwish s přehledem poznávám. S dalšími položkami setlistu už mám ale lehce problém a poznávám často jen díky refrénu, ale to je fuk, bavím se náramně. A nebyl jsem sám. Jo proč ne, nebát se toho.

Dog Eat Dog byli taky dosti jako pěst na oko, ale to, co se při jejich setu dělo, bylo křepčení plné jednoduchého HC punku a rapu, vše okořeněno výborným saxofonem českého hráče „Pouzího“. Problém však shledávám v tom, že se vlastně větší část vystoupení prokecalo nabubřelejma kecama, které v mých očích celou šou vlastně degradovaly. A to jsem DED viděl asi potřetí a zpětně si uvědomuji, že jsem podobný pocit měl pokaždé.

Brutal Assault je festival extrémní hudby s převahou extrémního metalu. Mezi největší jména z této strany barikády dozajisté patřili Behemoth, kteří měli opravdu natřískaný plac. A jelikož jsem je již několikrát viděl, tak mířím raději na Octagon stage podívat se, jak to šlape blackovým Misþyrming z Islandu. Zaplněným Octagonem se linula prapodivná hluková koule, kde nebylo poznat zhola nic.  Tyto dva faktory mě tedy vyhnaly dál, a to na Metalgate stage, kde měli své nástroje připraveny Cruachan, jediní zástupci folkmetalu na letošním ročníku. Jako jedna z mála kapel, co jsem ve stanu viděl, měli vážně dobrý zvuk. Po chvilce se nechávám strhnout davem a vrhám se do pohodového poga protáhnout kostru. Tu jsem si také slušně protáhnul u stánku s oblečením, kde se strhla dosti spontánní tancovačka na disko hity, které tam prodejci pouštěli. A tancům, rozumějte, v mém podání jsou to křečovité pohyby člověka, kterého zasáhne elektrický proud, nemělo ten večer být konec. Své pohyby jsem pak předvedl i na KAL stage, kde se po jedné ranní hrálo nějaké to tuc tuc.

Jako každoročně nabízí soupiska i několik domácích interpretů a letos tomu nebylo jinak. Dobrý koncert odehráli olomoučtí Godless Truth, kteří do svých řad angažovali vokalistu Adama a připravují vydání nového alba. Dle jeho slov někdy na podzim to už fakt bude venku. Sice jsem skrze ně musel vylézt ze svého stinného ubytování dříve, než by se mi líbilo, ale nakonec to stálo za to. Povedený technický death se i v té rozžhavené výhni, která už panovala, příjemně poslouchal. Docela mě mrzí, že jsem neviděl Hentai Corporation, ale Silent Stream do Goldless Elegy jsem si ujít nenechal. Ti představují novou, kritiky dobře přijatou desku Smutnice, která tvořila základ setlistu, ale nechyběla ani roky prověřená skladba I Would Dance. A i přesto, že zvuk byl dobrý a oběma zpěvákům to šlo na výbornou, lepší dojem jsem ze SSOGE měl na klubovém koncertu. Hodě povedeéý bylo i vystoupení post-black metalistů Dearrwin, který se odehrál na MG stage. Bylo to na můj vkus dosti nahlas, což tam byl většinu času největší problém u téměř všech kapel. Což třeba lehce odnesli i První Hoře. Sice jejich hudbě nikterak neholduji, ale onen hluk, který zvukař pouštěl do zadních řad, tomu moc nepomohl.

Převážnou část hudebních uskupení na každoroční soupisce tvoří metalové sebranky. Mezi vynikající koncertní zážitky letos patřilo vystoupení francouzské Gojiry. Vizuálně skvěle provedená prezentace jednotlivých skladeb, jež díky tomu dostávaly další, hlubší rozměr, perfektní zvuk a atmosféra jen dokazují to, že Gojira má výborně vykročeno k velké popularitě. Po nich hrající Paradise Lost se na začátku, aspoň co se mého sluchu týče, dosti trápili a hledali. Avšak po čase se to jaksi spravilo a nakonec z toho byl dobře strávený čas. Dobře strávený čas byl i při setu The Black Dahlia Murder. Rychlý death metal (oproti desce mi to přišlo i dosti melodické), dav řádil jak pominutý a i dosti dobrý zvuk.

To u legendárních Cannibal Corpse jsem byl lehce zklamaný. Prostě mě to nebavilo a ani sám přesně nevím, čím to bylo. Ale headbanging v podání Corpsegrindera je učebnicové. Se jeden skoro nediví, že ten pán je jakoby bez krku, jak mu ty svaly cvičí. A nezáživné bylo i vystoupení legendární Brujerie. Tady ty dvě kapely mi prostě v ten den vůbec nesedly. Naopak trojka Dying Fetus mě za krátký čas rozsekala na kostky vhodné na guláš. Být tam o pár písní dříve, je ze mě jemná sekaná. Prostě skvěle zvládnutý brutal death!

Pionýři z Gothenburgu, melodeathová smečka At the Gates s aktuální deskou To Drink from the Night Itself, se chopila role headlinera dne se vší parádou. Sice začátek koncertu lehce haproval po zvukové stránce, ale nic, co by se nedalo přežít. Setlist byl založen na deskách vydaných po jejich návratu na scénu v roce 2010, doplněn o kusy z desky Slaughter of the Soul. Za mě celkově spokojenost. Nebyla to taková paráda jako při onom návratu na scénu, ale i tak pánové stále své řemeslo umí.

Nová deska Sepultury mě moc nezasáhla, není špatná, ale je to pravdu nezvyk od nich něco takového slyšet. Zvláště pak když onu kapelu z alb moc neposlouchám, ale jejich koncerty v rámci Brutal Assault jsem od roku 2010 viděl všechny. Oni jsou tam skoro jako doma. Taky se není čemu divit, Derek žije se svou drahou polovičkou v Praze, kde jej můžete klidně potkat v metru. Také se s klidem procházel areálem pevnosti. Což je fajn, když účinkující jdou okouknout místo, kde hrají. Koncert to byl standardní. Nové písně mě koncertně bavily mnohem víc než z desky. Nechyběly nestárnoucí žádané klasiky jako Ratamahatta či nutná Roots Bloody Roots, při která se celý  areál  dal do pohybu. Klasika, která nezklame.

Kdo však zklamal, byl Danzig. Status legendy mu neubírám, ale to, co se dělo při jeho koncertě, bylo děsné. To, že si nepřál natáčení svého koncertu, beru. Ono aby každý viděl, jak mu ten zpěv nejde, je asi nežádoucí. A dál raději mlčím.

Harakiri  for the Sky byli jedni z těch, na které jsem se sakra těšil. Jejich desky mi za poslední měsíce hrají v přehrávači více než často. Satanžel, koncert mi podobné nadšení nepřinesl. Nevím, čím to, zda nevyváženým zvukem, kdy mi dělalo problém poznat, o jakou píseň jde, nebo erupcí na Slunci, ale nebylo to ono.

Ramchat, Hate, Ministry, Akerkocke či třeba Nortlane, to jsou kapely, okolo kterých jsem takřka jen prošel, popřípadě zastavil se na jednu dvě písně a zase šel dál. Zvukově dobré, ale z různých důvodů jsem nezůstal déle.


Brutal Assault není jen o hudbě. Brutal Assault je i o komunitě lidí, která jej navštěvuje. Je o umění. Je o relaxaci. S nadsázkou se dá říci, že je to takové maloměsto tepající vlastním životem. V areálu můžeme najít několik stánků s vynikajícím jídlem, které není jednotvárné, ale naopak, nabídka je pestrá a snad každý si najde to, na co má chuť. Slibované rozšíření vege uličky se mi nějak nepozdávalo, zdejší nabídka mi přišla skoro totožná jako loni. Přesto jsem do ní často zamířil. Výborně se člověk najedl i mimo ni, třeba v indické kuchyni nedaleko malého vstupu či o kousek dál měli každoročně výbornou dančí klobásu a další uzenářské dobroty. I pivo bylo letos obstojné. Co bylo dosti k rozčarování v tom vedru, byl fakt, že rozlévaná voda z dvoulitrové lahve prodávaná v maloobchodě kolem pěti koruny stála pětadvacet kaček za půllitr. Jako nebýt to vedro či být to půllitrová uzavřená láhev, tak to člověka ani moc nenapadá, ale takto byla ona marže sakra trnem v patě nejednomu žíznivému krku, který si dále pokládal otázku – proč? A vlastně zamrzela i absence některých stánků z loňska, třeba šnečích specialit či hmyzí kuchyně.

Každé město potřebuje i kulturní vyžití a toho se nám v rámci BA dostává maximálně. Ano, hudba je prioritní téma, ale malba, fotky či různé plastiky se ve zdech pevnosti dají taktéž najít. Letos nám pořadatelé připravili nové prostory, nazvané Bastion X., kde byla umístěna výstava všemožných periodik a zinů, které vycházely v době, kdy já tahal kačera. Vlastně v době, kdy jsem nebyl ještě ani u tatíka v kulách. V době, kdy metal byl u nás, s nadsázkou řečeno, v plenách a sehnat nějaké informace bylo dosti složité. O to impozantnější je onen zápal, který do tvorby článků dávali ti, kteří stáli za všemožnými občasníky. Dále byl k vidění i pokojík některého posluchače. Stálo to za návštěvu!

Výstava Art-Brut-All opět nabídla zajímavá díla domácích i zahraničních umělců. A byl to opravdu zajímavé. Já sám strávil asi dvacet minut u instalace z pneumatik a výstražných trojúhelníků, kde vedle nich byla obrazovka, na které běželo video, kde kamera snímala ony pneumatiky a partu lidí, jak v nich provádějí různé psí kusy. Dále mohl člověk navštívit podzemí osvětlené svíčkami, kde v temných koutech číhaly různorodé umělecké předměty. A ta stísněnost, vyvolávající u mnohých záchvaty klaustrofobie, byla také fajn. A po celém areálu bylo k vidění několik zajímavých dekorací.

Aby orientace v takovém městě byla snadná, je zapotřebí, aby ulice, náměstíčka a další měly svá jména. Letos nám pořadatelé ukázali, jak se dle nich ona místa jmenují. A tak jsme tu měli Císařovo náměstí, Řeznickou či Veganskou uličku a podobně. Místa plná barů a restaurací, občas kavárna a mnoho butiků. A pak tu jsou oni obyvatelé. Obrovská směsice lidí, národů, jazyků a stylů. A ti všichni mají jedno pojítko. Zájem o extrémní hudbu. A že se jich do Josefova letos sjelo opravdu hodně, některé zdroje uvádí číslo kolem osmnácti tisíc kusů návštěvníků.

Akorát ten Josefova jako takový nám jaksi chřadne. Uzavřeli nám naši oblíbenou hospůdku. Místní, co opáskovali louku, kde jsme loni a předloni postavili naše obydlí, tam pod slunečníkem, ale bez dokumentace či informací kdo a proč po nás chce tři stovky za stan/auto, taky na náladě nepřidali. Upřímně by mě zajímalo, zda ten pozemek byl jejich…no co už, i tam, kde jsme nakonec rozložili náš tábor, bylo skvěle.

Celkové hodnocení festivalu? Za mě opět na jedničku strávené dny v Josefovské pevnosti. Dny plné výborné hudby, skvělých přátelských lidí, se kterými se dalo vždy dobře pokecat, a to jak mu rodnou řečí, tak i cizím jazykem, a když to nešlo, tak ruce, nohy taky dopomohly k pochopení toho, co se chtělo tomu druhému sdělit. Velké plus také za kadibudky, které byly letos v dobré kondici, a tak člověk netrávil desítky minut hledáním nějaké čistější. Neutrálně bych viděl množství užitkové vody, jako bylo to tak tak na hraně. Jen proč zmizelo ono koryto nedaleko MG stage, bylo záhadou. Zvláště když pak chytalo prach u nedaleké pevnostní zdi.

Ano, našlo by se pár výtek. Ale to máte těžké. Jsou výtky, za které pořadatel nemůže. Třeba to vedro bylo opravdu úmorné, či zrušení hospody. Nebo výpadku dodávky elektrické energie, který se podepsal na přerušení koncertu Myrkur (pro mě to byl teda zásah vyšší moci, bo to bylo strašné vystoupení), a přesunutí programu na Octagonu. Pořadatel asi také nemůže za to, že z line-upu zmizeli Pain či Ihsahna, ale lidi by určitě zajímal důvod jejich neúčasti, a to nám nebylo sděleno nikým. A pak jsou tu připomínky, za které pořadatel nese jakousi vinu. Třeba toto mi přijde jako malichernost, ale mnozí si stěžovali, že z tištěného programu zmizela informace o hudebním stylu dané kapely či že je tam zbytečně moc informací ohledně koncertů nepořádaných přímo Obscure. Tady bych to ale viděl tak, že placená reklama zaplatila ony výtisky programu. Že náhledy merche byly tak mrňavé, že člověk prd poznal, co na nich je. Rozporuplný byl i autodrom. V jednom rozhovoru totiž zaznělo, že pouťové atrakce na Brutal spíše nepatří a hele, autíčka. Na místě, kde brigádníci z BA Sobě týdny kutali cihle.

Ale co se mi letos líbilo, byl Jameson barel, kde si mohl kde kdo zahrát na připravené nástroje. Ano, svádělo to k tomu, aby si tam zahrály celé kapely, jež měly na BA své členy. A to se také dělo pořád a neustále. Což ovšem bylo fajn, poslechnout si, co tvoří hudební podhoubí.

 

Setlisty

 

Pár aftermovie od partnerů festivalu

Diskuze k příspěvku