Impuls k mé letošní návštěvě festivalu Brutal Assault nevzešel z nadšení při oznámení prvních kapel, jakožto spíš při vyslovení myšlenky „Minulý rok jsme nebyli, pojedeme letos.“ A tak jsem již počtvrté stanul v Josefovské pevnosti; tentokrát spíše ze zvědavosti nežli očekávání, že uvidím naživo některé ze svých oblíbených interpretů. A jaké to bylo?

Předem bych chtěl upozornit, že reportáž chci pojmout spíše z pohledu konstruktivního kritika nežli formou „můj milý deníčku“, tudíž nebude řazená chronologicky, ale po jednotlivých podkapitolách.

Příjezd a stanování

Dva předešlé navštívené ročníky jsme dávali přednost stanování na tankodromu, a to hlavně kvůli většímu klidu (či menšímu bordelu), který zde po nocích panuje. Další výhodou pak je, že přijedete-li dostatečně brzy, auto můžete parkovat cca pět minut od stanu, což se v případě využití VIP kempu či organizátory označenými oblastmi rozhodně říci nedá. Toto je vykoupené nerovným, tvrdým a v případě deště blátivým terénem a samozřejmě i větší vzdáleností k festivalovým bránám, sprchám, záchodům… civilizaci.

Ani tento rok nebyl výjimkou, a tak jsme kolem středečního poledne projížděli polní cestou a brodili se bahnitým polem, abychom rozprostřeli stan na již tradičním místě „u keříku a stromu“. Daná lokalita je rok co rok oblíbenější, hustota osídlení zde byla letos znatelně hustší a řada podél pole zaparkovaných vozidel delší. Je jen otázkou času, kdy i toto tábořiště ztratí své výhody pod náporem stále se rozšiřujícího počtu návštěvníků.

VIP kemp tak mohu hodnotit pouze z pohledu kolemjdoucího, kdy jeho kapacity byly letos naddimenzované a některé sekce doslova zely prázdnotou. Za vedlejší efekt to tak mělo vytlačení návštěvníků nevyužívajících tuto službu do periférií. V některých místech mimo VIP kemp byla doslova hlava na hlavě; představa, že ve čtvrtek (čili den po oficiálním začátku) zde někdo bude chtít rozdělat svůj stan, byla nemožná.

Za jeden žeton mohli v kempech ubytovaní využít tříminutovou sprchu, dva litry vody v PETce prodávané ve zdejší oficiální buňce vyšly na dvacet korun, bylo zde i pár výčepů a stánků s občerstvením. Přes noc bylo hlavní jádro tábořiště osvíceno stožárovými lampami. Hlídky bezpečnostní agentury jsem zde letos nezaznamenal; jejich zdejší výskyt byl zřejmě omezen pouze na kontrolu vstupů do VIP kempů.

Prakticky ihned po rozdělání našeho táboru začalo celkem silně pršet, tudíž jsme ukrytí v útrobách našich přístřešků přečkávali asi hodinku, než se povětrnostní podmínky uklidnily do stavu snesitelnosti a my mohli v pláštěnkách vyrazit ke vstupu, vstříc novému „orwellovskému“ systému čipů.

Brutal Assault - dav

Foto: Miloš Potužák

Čipový systém

Oznámení o výhradní platbě žetony (či kredity) nabitými náramky budilo již před samotným začátkem Brutal Assaultu na internetových fórech značné emoce.

Ano, systém čipů umístěných na náramcích pro pořadatele představuje nesporně mnoho výhod. Jelikož si návštěvník musí každý svůj příchod i odchod u brány „odpípnout“, má organizátor okamžitý přehled, kolik lidí se v daný čas v areálu nachází; rovněž historie návštěv přispěje i k případné analýze dat a statistice při plánování budoucích ročníků.

Výhody pro návštěvníka? Eh. Náramek (a tedy i kredity na něm) není prakticky možné ztratit. A když se vám to povede a náramek již máte registrovaný na internetovém účtu, můžete ho zablokovat. Máte taktéž ucelený přehled o útratách, jelikož na mail vám o každé transakci přijde informace. Jak poznamenal jeden účastník oficiálního fóra – druhý den tak máte přehled o tom, kolik jste toho vyzvraceli  To je ale v praxi asi tak vše. Váš kamarád chce, abyste mu koupili za jeho peníze pivo a on mezitím hlídal místo? Smůla, nelze. Blíží se konec festivalu a vy máte ještě kupu neutracených kreditů, které byste rádi se slevou prodali těm, kteří jich mají málo? Ani nápad. Nejde to.

Vstupenku jsem si ke svému účtu na příslušných internetových stránkách neregistroval, protože jsem neměl důvěru v nově zaváděný systém a s tím možné problémy. Později se ukázalo, že mé obavy byly bezdůvodné, neslyšel jsem o nikom, kdo by s tím měl problém. Tato možnost však existovala – na příslušných stránkách jste si z domova založili účet, vložili zde čárový kód ze vstupenky, nabili kredit a po příjezdu na festival pouze spárovali obdržený náramek s vaším již založeným účtem. Díky tomu jste se vyhnuli frontám pro dobíjení, které byly hned na začátku u tzv. „top up“ okének celkem velké.

Když jsme u těch front – poslední dva ročníky nebyly davy u vstupu nijak velké, minulý rok jsme byli ve stejný čas odbaveni maximálně za pět minut. Letos to však z důvodu nových čipových náramků nevyšlo, tudíž jsme ve středu v cca 13:00 hodin přišli do fronty a řada se na nás dostala až zhruba po půl hodině. Někteří návštěvníci měli tendence si tuto dobu zkrátit bezostyšně předbíháním, ale ve většině případů jim jejich poctivými kolegy bylo celkem nekompromisně nastíněno, že konec fronty je opačným směrem nežli tím, kam míří. Pár kamarádů ale později čekalo až tři a půl hodiny, čímž se organizace dostává opět do roku 2013. Nutno zmínit, že ve čtvrtek se občas na obrovské tabuli mezi hlavními pódii objevil omluvný vzkaz za vzniklé komplikace při vstupu.

Foto: Miloš Potužák

Foto: Miloš Potužák

Bez „odpípnutí“ při odchodu vás sekuriťák musel vrátit ke snímači a dohlédnout na to, abyste řádně zaznamenali svůj odchod z areálu. Díky tomu jsem byl přítomen něčemu unikátnímu. Hned ve středeční večer po skončení vystoupení Abbatha (a Abbathu) si celkem dost lidí řeklo, že je čas jít na kutě. I já jsem byl o trochu později jedním z nich, a tak jsem se vydal směrem k hlavní bráně. Narazil jsem však na obrovský dav čítající stovky návštěvníků, kteří byli ven pouštěni třemi výstupy. Paradoxně nějakých šest či sedm vstupů, kterými v té době prošlo tak maximálně šest či sedm návštěvníků, zelo prázdnotou. Dav skandoval, bezpečnostní pracovníci se orosili potem a já jen čekal, kdy někdo zavelí a alkoholem posilnění a výsostně nasraní metaloví posluchači se odeberou do svých ubikací, nehledíce na rozšlapané turnikety (a sekuriťáky) pod nimi. Spásný nápad napadl nejmenovaného návštěvníka, který si sjednal odchod přes nouzový východ tvořený tenkým pletivem (a hlídaný osamoceným hobitem), kterého následovali desítky souputníků (včetně mě), než byl opět postaven „muži v bílém“ (a následně opět odstraněn shodou okolností tím stejným návštěvníkem a stejným způsobem za stejných podmínek).
Další večery proto byl počet východových bran rozšířen na úkor těch vstupních a při větším provozu už byly i přehlíženy absence čipových registrací odchodů.

Dalším nesmyslem, které čipy přinesly, jsou poplatky za jejich užívání. V praxi to znamená to, že platíte za službu, která není nadstandardní (čili je úplně běžná), jenom proto, že organizátor to chce. Koupíte si lístek na plus mínus dva litry, a abyste vůbec mohli začít v areálu fungovat (míněno platit), zaplatíte za to ještě jeden kredit (t. j. 32 Kč). Jen tak. Nevratná záloha za to, že jste. Opravdu nebylo možné tuto platbu zahrnout již do ceny vstupenky?
Další gól přichází ve chvíli, kdy si chcete částku na náramku dobýt bezhotovostně skrze platební terminál, jelikož vás to stojí další 3% z cílové částky – ano, z každé tisícikoruny tedy věnujete další jeden kredit na systém, který pro vás v závěru nepředstavuje zase tak moc výhod.
A – třešnička na dortu – pokud budete chtít, vaše přebytečné kredity vám výsostně vrátí. Jen to bude stát 1,5 kreditu, tedy 48 Kč. Pokud odjíždíte se zůstatkem dvou kreditů, čtvrtina z této částky je vaše. Šestnáct korun ze šedesáti čtyř pro vás! Vtipné na tom je, že tato informace je sice zahrnutá v celistvých obchodních podmínkách, ve FAQ souboru (v němž je mimo jiné zmíněná červeným písmem částka za aktivaci náramku) informace o poplatku za refundaci obsažená není.

Při přimhouření oka nad politickou nekorektností bych tedy navrhoval, aby všechny pentagramy využívané k výzdobě grafiky festivalu byly nahrazeny Davidovou hvězdou. Má jen o jeden cíp navíc, ale mnohem lépe podtrhne myšlenku manipulačních poplatků za využívání náramků.

Bystrý čtenář tedy pochopil, že těch „porodních bolestí“ nového čipového systému bylo možná až příliš na to, abych se stal jeho příznivcem. A tento názor je většinový. Někdy zdánlivý krok vpřed může představovat reálně dva kroky vzad. Tohle je ten případ.

Foto: Miloš Potužák

Foto: Miloš Potužák

Hudba, hudba, hudba

Málem bych při tom všem rozohnění zapomněl, že píši reportáž na hudební festival, tudíž by mělo být primární zabývat se jeho hudební stránkou.
Dvě hlavní pódia a třetí, menší, jsou již zaběhnutá klasika. Letos navíc přibylo miniaturní, čtvrté, nazvané oriental, na němž ve středu vystoupily dvě kapely a následné dny vždy jedna. Nacházelo se uprostřed areálu mezi hradbami a jednoznačně se jednalo o dobrý počin, jelikož atmosféra zde byla při živém vystoupení unikátní. Navíc naproti místnosti kina byla zřízena tzv. keep ambient lodge. Jednalo se o zatemněnou místnost s absinthovým barem, kupou postelí a dalších míst k povalování, čemuž vévodilo pódium, na němž šlo jednou za čas spatřit různé ambient interprety a jejich hudební vystoupení. Jedno jsem zde absolvoval a byl to velice zajímavý zážitek. Problém byl jen najít místo k sezení mezi mnohými spáči, ale myslím, že do příště na tom organizátoři zapracují a počet gaučů se navýší.

Ve středu jsem se náhodou nachomýtnul k Devildriver, avšak jelikož jsem jim v minulosti nevěnoval příliš pozornosti, jejich koncert jsem bral spíše jako brouzdaliště předtím, než skočím do hudebních vod festivalu. Následně jsem absolvoval v menším zastřešeném pódiu koncert českých Mortal Cabinet složených z Řezníka, Samira Hausera (Vanessa) a Františka Štorma (Master’s Hammer). Ocitl jsem se zde ze zvědavosti, jelikož studiová nahrávka mi nepřišla příliš zajímavá. Opak byl ale pravdou, jelikož živák byl o poznání tvrdší, což hudbě tohoto projektu rozhodně prospělo a díky čemuž se Mortal Cabinet pro mě stali asi nejlepším středečním zážitkem. K tomu přispělo i vizuální promítání motivů za zády hudebníků umocňující jejich projev.

Mým středečním vrcholem jakožto příznivce Immortal měl být Abbath, avšak sláva se nekonala. Prvním problémem byl hrozně blbý zvuk, který doprovázel Jägermeister pódium po celý festival, druhým pak skutečnost, že Abbathovi po rozpadu Immortal nejspíš došel dech. Veškeré nové věci mně totiž připadly nenápadité, všední. Pár světlých okamžiků přišlo vždy, když repertoár oživil hity původních Immortal, ale i přesto to znělo spíše jako Immortal Revival a nemělo to kouzlo, kterými byla tato kapela vždy doprovázena. Jinak byl ovšem Abbath zábavný a svým vtipně vyslovovaným jménem zasel semínko, které bylo podnětem k další festivalové legendě (viz níže). Celkově však dojem z Abbath nebyl nijak zářný a rozhodně jsem neodcházel s úchvatným pocitem, jak tomu bylo po vystoupení Immortal na Brutal Assaultu v roce 2012.
Po tomto jsem v areálu setrval ještě ze zvědavosti na dvě písně od následujících Chelsea Wolfe, ale poté jsem se již odebral směrem ke stanu (a zúčastnil se již zmíněného pořadatelského faux pas u východu z areálu).

Ve čtvrteční poledne jsem již postával před Metalshop stage, jelikož jsem chtěl vidět LiveEvil. O jejich existenci jsem se dozvěděl na stejném místě již v roce 2014, avšak tehdy jsem neměl čas se jejich koncertu zúčastnit. I nyní jsem přišel o trochu později, tudíž jsem nepostřehl, kdo je onou dívkou, která zde doplňovala vokály. Vystoupení bylo však očekávaně energické a já spokojený. Náhodou jsem o pár desítek minut později absolvoval i koncert Plini, jejichž styl progresivního rocku pro mě nepředstavuje nic, po čem by mé srdce prahlo, ale musím uznat, že živák rozhodně stál za to a nebyl to jen promarněný čas. Původně jsem ani neměl v plánu jít na Gojiru. Kamarád z Hradce Králové ale chtěl tuto kapelu slyšet a to včetně následujících Ministry, tudíž jeho zájem směřoval k jednodenním lístkům, které však z kapacitních důvodů letos nebyly uvolněné do prodeje. Dvojici výše uvedených skupin jsme proto poslouchali partizánsky za bránou. Poté jsem již bez něho pokračoval poprvé na oriental stage, kde hráli Mono. Vystoupení tohoto japonského interpreta bylo něco zcela jiného a přízvisko oriental tohoto pódia mělo náhle mnohem hlubší smysl. Japonci dělají hudbu prostě jinak, než jsme v evropských končinách zvyklí, avšak zkušenost to byla rozhodně cenná. Při noční cestě do stanu jsem pak slyšel Perturbator a přemýšlel, zda se ještě nevrátit, ovšem nakonec jsem usoudil, že i z dálky je tato elektronika poslouchatelná, a spokojeně při nich usínal. Jen jsem asi nebyl sám, komu přišlo divné, že právě elektronický (tím pádem pro Brutal Assault periférní) Perturbator hrál na hlavním pódiu, zatímco ten den Dark Tranquillity (myslím, že celkem oblíbená metalová kapela) byla uklizena do Metalgate stanu mimo hlavní prostory.

Brutal Assault - Moonsorrow

Foto: Miloš Potužák

Druhou polovinu festivalu jsem v pátek odstartoval českým grindcorem (pardon, českým samurai bulldozer commando goregrindem) Jig-Ai, jejichž vystoupení bych hodnotil jako vydařené. Prostě taková ta již klasická „brutalovská dopolední chrochtačka“. Prakticky až do večerních Moonspell jsem se poté poflakoval všude možně a snažil se prozkoumat ta zákoutí areálu, která mi zatím byla skrytá. Samotní Moonspell špatní nebyli, avšak nostalgická nálada kvůli tomu, že slyším cosi, co jsem slyšel naposledy před nějakými jedenácti či dvanácti lety, se nedostavila. Satyricon jsem jen proběhl (konec konců, viděl jsem je na BA již potřetí) a kolektivně oblíbené Arch Enemy jsem vyměnil za blackmetalisty Taake, kteří v tu dobu hráli na Metalgate pódiu. Vtipné bylo, že přes suchý kouř a na něj dopadající barevná světla nebyli tito umělci prakticky vidět, avšak jejich produkce byla jedna z těch lepších. To se nedá bohužel říci o Die Krupps, kteří na stejném místě začali hrát půl hodiny po konci Taake, jelikož jejich zvuk byl jedna velká basová koule, tudíž jsem se po druhé skladbě odebral spát.

Sobotu dost lidí označovalo jako hlavní den, jelikož na pódiích se střídala hvězdná jména. Protože jsem měl v plánu bdít až do dvou hodin ranních, do areálu jsem přišel až před půl šestou na německé Eskimo Callboy. Šílený mix taneční elektroniky, screama a kdoví čeho ještě v kombinaci s nadhledem nad vlastní tvorbou, který dávala kapela znát, mi vykouzlil úsměv na tváři a prostě jsem je nemohl mít nerad. Po „eskimácích“ jsem se posunul jen o pár metrů vlevo pod Jägermeister stage, kde se zjevili Insomnium. Svého času byla tato finská skvadra jednou z mých nejoblíbenějších a pár jejich živých produkcí jsem už také absolvoval. Musím ale se smutkem říci, že tohle byl asi nejhorší koncert, co jsem kdy slyšel. Opět se zde projevilo naprosto katastrofální nazvučení, ale i samotná kapela se jevila unaveně. Bubeník taktéž pravděpodobně nebyl v nejlepší formě, protože mnoho posluchačů se nejedenkrát snažilo se zamračenými výrazy vrátit do rytmu, ze kterého je nesrovnalosti kopáku vytrhly. Podvečerní světlo navíc ubíralo na atmosféře zádumčivé hudby, takže jsem doufal, že chuť mi spraví jejich krajané – Moonsorrow. A spravili. Vystoupení Moonsorrow se jen těžko popisuje slovy, protože sílu, kterou dokáží předat publiku, je třeba zažít na vlastní kůži. Super zvuk, bezvadná komunikace s posluchači a hlavně propracovaná hudební kompozice; a vlastně zřejmě jediná skupina letošního ročníku s alespoň mírným náznakem pohanství. Následovali opět velice oblíbení Behemoth, ale jelikož mi tito Poláci připadnou dosti klišovití, odebral jsem se ku odpočinku a vrátil se až na Mgłu, tedy tu neklišovitou polskou scénu metalu. Na scénu přišly anonymní postavy v kapucích a se zahalenými tvářemi. Jako sloupy odehrály svůj nařezaný blackový set a beze slova se zase odebraly do zákulisí. Žádné kecy o tom, jak je obecenstvo skvělé, žádné vychvalování českého piva. Pecka. Poslední kapelou, na kterou jsem se skutečně těšil, byli Darkened Nocturn Slaughtercult, jejichž loňské vystoupení na Hell Fast Attacku jsem promeškal. Démonicky vyhlížející zpěvačka spolu s ostatními hudebníky se zjevila z temnot a vzduch opět prořezávalo pekelné chrčení pocházející z jejího hrdla, jež zpestřila občasným vyplivnutím „krve“ do publika. Jednalo se o další působivý zážitek festivalu. Jedinou vadou na kráse bylo pár individuí, které o blackmetalovém undergroundu slyšelo možná vůbec poprvé, takže mělo výsostnou potřebu se promačkat doprostřed publika, kde začalo rozjíždět kotel, čemuž vévodil pán v kovbojském klobouku, který si musel v tom nudně stojícím davu připadat tak strašně moc cool. Poté, co Onielar se svými druhy dokončila své čertovské dílo, nabral jsem směr ven z areálu, neboť Brutal Assault již nedisponoval ničím, co by mne udrželo bdělého.

Zajímavým zážitkem se stala ještě asi půlhodinka v temné noci, kdy ještě někteří bdící v okolí stanující návštěvníci do temné noci provolávali krátké „Abbath!“ (tedy to, čímž Abbath při svém středečním vystoupení zpestřil pauzu mezi dvěma skladbami), což ve tmě tvořilo zvláštní symfonii dosti podobnou žabímu kvákání u nočního jezírka. Společně s dalšími pazvuky a kvičením jejich souputníků šlo vlastně o další kulturní vložku posledních chvilek festivalu. Navíc to byla výborná náhražka za dosti omšelé a trapné zvolání „Hovno!“.

Brutal Assault - warpaint

Foto: Miloš Potužák

Areál a zázemí

Troufám si tvrdit, že letošní úroveň „tójek“ byla o poznání výš než u předešlých ročníků. Osobně jsem ale s vděkem využíval placené nadstandardní služby ve formě čistých záchodů, kde návštěvníci za jeden žeton mohli usednout na čistý trůn a po smutném konci kralování měli vždy možnost své slzy utřít do připraveného toaletního papíru. Těch obyčejných plastových kadibudek i „raket“ pro pány bylo letos dostatek, soudě alespoň dle běžných front čekatelů. Jen jakási záhadná závada na dnu jedné z raket způsobila, že veškerý její obsah se neustále táhnul po asfaltové cestě u dobře známého velkého plechového stanu s maskovacími sítěmi, takže kdykoliv jste chtěli projít touto frekventovanou komunikací, museli jste se smířit s tím, že chtě nechtě projdete tím, co již minimálně jednou prošlo ostatními. Nad smradem mísícím se s vůní ze sousedních stánků s občerstvením se rozplývat nebudu. Pověřeným osobám to zřejmě nevadilo, protože minimálně celý pátek a sobotu jsem na tento stále se zvětšující „voňavý potůček“ narážel pokaždé, když jsem šel kolem.

Míst k sezení bylo tak akorát, ale ani o trochu více. Přesto šlo najít klidný kout buď uprostřed louky poblíž Metalgate stanu nebo na vyvýšeném místě, kde kromě laviček a stolů byly i cedule mapující historii festivalu, nutno říci, že zajímavým způsobem.
Úroveň security byla letos opět špičková, chlapci (a děvčata) byli slušní a trpělivě snášeli občasné stupidní narážky opilých návštěvníků. Jediný problém byl již výše zmíněný vstup.

Obrovské plus však musím organizátorům udělit za nově zřízenou uličku s výhradně veganskými a vegetariánskými stánky s jídlem a pitím, kde návštěvníci neholdující masu mohli okusit hned několik druhů vege-kuchyní. Mimo klasické pečené bramborové směsi a nudle jste zde mohli najít i pokrmy uvařené členy Mezinárodního společenství pro vědomí Kršny, cukrovinky, k jejichž ukuchtění nebylo potřeba jediného živočišného produktu, ale i například izraelskou kávu. Kromě toho zde byla možnost podepsat pár petičních archů souvisejících s ochranou zvířat a zakoupit oblečení uskupení Vegan fighter dokazující běžnému Čecháčkovi s řízkem v ruce, že i z čistě rostlinné stravy vám mohou narůst svaly. Jediné, co mi bylo zcela proti srsti, byl stánek Antify. Tohle si každý musí přebrat sám, ale dá-li si Brutal Assault do svého motta Proti násilí a netoleranci, výskyt zrovna tohoto uskupení je v přímém kontrastu se vším, co se zmíněným mottem souvisí. Tečka.

Foto: Miloš Potužák

Foto: Miloš Potužák

Pivo – achillova pata

Takhle – nejsem rozhodně žádný vzdělaný znalec piva. Rozlišuji ho jen na „dobré“, „jde to“ a „nejde to“. To, co mohl návštěvník zakoupit v areálu, jednoznačně spadá do té třetí kategorie. Celou dobu jsem přemýšlel, jak to asi v onom budějovickém pivovaru mohlo probíhat. Zřejmě šlo o „Hej, šéfe, ta poslední várka piva je naprosto tragická, máme to vylejt? – Vůbec, za pár měsíců je Brutal Assault, tam si za to ty debilové zaplatí a ještě jim to bude muset chutnat!“

Ke každé vstupence jste obdrželi Průvodce nemilosrdnou silou piva. Šlo o malou letákovou knížečku psanou v češtině a angličtině, obsahující mapu všech třinácti míst, kde jste mohli zakoupit pivní patok. Počet a rozmístění jednotlivých píp je jediné pivní plus, které letos může Brutal Assault obdržet. V průvodci bylo dále na každé stránce stylizované logo daného druhu piva, k tomu stylizovaná krátká charakteristika a pod ní stylizovaný delší odstavec. Čtení samotného textu představovalo samo o sobě unikátní zážitek. Proč? Dovolte mi citovat například popis B:Dark, definujícího se jako „vzkříšení démonů v kolébce noci“:

„Tenhle luxusní tmavý ležák vypustí všechny anděly tvý vnitřní temnoty. Všechny blackmetalový přízraky, gothrockový fantomy a EMO duše zdeptaný bažinama věčnýho dospívání stáhne ještě hloub do těch nejponuřejších nálad. Když přichází tma, na úsměvy není nikdo zvědavej. Neb i ta poslední světlá vyhlídka bude zatracena. Do tvých žil se vleje překrásně čisté utrpení a nastane jen hutná, černočerná chuť.“

Ti chytřejší si dozajista všimli, že autor textů (moderně zvaný copywriter) sází zřejmě na stylovou nadsázku. Oni se tomu kluci u sedmého piva určitě zasmějí, ale já se nemohu zbavit pocitu, že to s tou stylizací prostě až moc přehání. Působí to na mě, že ambiciózní nedoceněný kopyvrájtr neposlouchající metalovou hudbu dostal úkol, který si o jedné probdělé noci promyslel, ráno zasedl k internetu, během půl hodiny googlení si nastudoval „jak to s tím metálem vlastně je“, a v agonickém sevření ze sebe vypotil to nejlepší, co mohl. Mně osobně je za něho trapně. Jediné, v čem mám potřebu mu dát v jeho citovaném textu za pravdu, je to sousloví o „čistém utrpení“.

Letošní pivo na Brutal Assaultu je názorným příkladem toho, že monopol dokáže naprosto zruinovat trh. Konkurence je hnacím motorem (mimo jiné) kvality. Konkrétně? B:Classic (desítka) kyselé, jako kdyby ho točila Růžena z nonstopu kdesi v periférní uličce vedle Hlaváku. Za 32 Kč super, však ono vám to bude po druhém kousku jedno. B:Original (dvanáctka) prakticky k nerozeznání od B:Special (jakože speciál) za pouhých 48 Kč. Krásná cena. Za stejnou cenu jste mohli pořídit i tmavý B:Dark, který byl takový nemastný neslaný. Ideální (čti „alespoň trochu pitelná“) kombinace byl řezaný B:DarkB:Original. Jenže pít něco tak fádního za skoro pade se vám prostě dřív nebo později přestane líbit.

Nad rámec výše uvedeného zde šlo zakoupit ještě B:Strong, tedy 16° speciál se 7,5 volty, ovšem pouze v třetinkové láhvi, tedy to, co lze pořídit v každém druhém větším obchoďáku. Vrchol pivního gurmánství pak zde měl představovat projekt B:Cryo, což je (údajně) čtyřicetistupňové pivo napuštěné v ledu umístěné do petky, jejímž naražením na zvláštní pípu vám ho pak barman stočí do kalíšku. Původně ohlášená cena v průvodci byla 10 kreditů, tabule nad čepem však značila kreditů 12, což mi taktéž připadne jako mírňoulinká podpásovka.

Paradoxně jste mimo areál, a to na konci cesty vedoucí do areálu, t. j. asi pět minut pěšky, mohli za 35 Kč koupit medově sladkou šestnáctku od Primátoru a svrchně kvašený Indian Pale Ale za 40 Kč. Přiznávám se – u tohoto stánku jsem toho vypil více než v samotném areálu. Nemám problém si za dobré pivo připlatit – problém mám v přeplácení. Zcela chápu, že organizátoři dostanou za exklusivitu Budvaru v areálu dobře zaplaceno a hlavní bernou mincí pro ně představuje číslo tržby za tuto položku, jen je mi líto, že další ročníky se opět budou táhnout v duchu „remcají, ale stejně si to nakonec koupí“. Unifikaci zdar.

Foto: Miloš Potužák

Foto: Miloš Potužák

Pár slov na závěr

Asi stárnu, ale letošní ročník Brutal Assaultu mi ukázal, že už jsem asi někde jinde. Občas jsem se přistihl při přemýšlení nad tím, jak moc rád bych teď byl například na Hell Fast Attacku či jiném menším festiválku nebo jen večerním koncertě. Čtyři dny jsou už sakra dlouhé. Trávíte-li je navíc mezi dalšími 18.000 návštěvníky v již nedostačujících prostorách a ve všudypřítomném smradu z hulení, je to i dost únavné. Toto tvrzení, potažmo celou reportáž, berte však jen jako názor individuálního návštěvníka, kterému se jen těžko něčím zavděčíte.

Brutal Assault má určitě budoucnost, nejde o upadající akci. Na popularitě nabírá (v menším měřítku i ztrácí) hlavně skrze multižánrové pojetí. Kde jinde se vám naskytne pohled na dlouhovlasého válečníka s warpaintem hned vedle „dítěte ulice“ v pestrobarevné košili a rovným kšiltem? Výborné jsou i sekundární atrakce ve stylu hororového kina, ambient zóny či umělecké výstavy. Jen již festival obsahuje i detaily, díky kterým mám potřebu se s ním neloučit slovy „Nashledanou“, ale jen „Tak třeba někdy příště“.

Plusy:

  • zastřešená a atmosférická Metalgate stage
  • rozšiřující se odpočinkové zóny
  • zavedení keep ambient lodge
  • vznik veganského a vegetariánského koutku
  • čisté záchody
  • slušní sekuriťáci

Mínusy:

  • hnusné a předražené pivo
  • středeční fronty u vstupu
  • středeční fronty u výstupu
  • poplatky za používání čipu
  • kromě Moonsorrow žádný folk
  • Antifa stánek
  • celofestivalový tragický zvuk u Jägermeister stage
  • nemožnost koupit jednodenní vstupenky
  • velké a prázdné VIP kempy
  • potok chcanek u velkého plechového stanu

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít