Ještě rychle nakoupit nějaké to občerstvení, dobalit poslední věci a už vyrážím směr Josefov. Cestou odepisuji několika známým, že vše stíhám a že se avizovaný hromadný odjezd z Otrokovic uskuteční za mé přítomnosti. Jelikož jsem na místě o hodinu dříve, jdu nasát energii do přilehlé nádražní hospody U Mašinky. Tam se pak kompletuje zbytek naší krutopřísné posádky, která se zadumaným výrazem a orosenou sklenicí piva v ruce v mlhavém prostředí přemýšlí, co vše se na nás během následujících dnů chystá. V jednu chvíli se zdá, že tato parta nemá konce, ale nakonec napočítám 37 kamarádů, které posléze nějakým způsobem rozdělím na 4 smečky, kdy každá z nich kupuje skupinovou jízdenku. Je středa a výlet plný zážitků má právě začít.

 

Cesta, dojezd a předfestivalová nálada

Chvíli poté, co se usadíme do rychlíku směr Pardubice, začínají cvakat první pivní plechovky a zanedlouho je vlak pohlcen lihovinovým parfémem, díky kterému jsem napomenut už tak dosti nepříjemnou průvodčí. Když pak tato nabubřelá dáma vystupuje a předává pomyslnou štafetu odvážnějšímu, symbolicky jí za zvuku Napalm Death zamávám flaškou vodky a s úsměvem na tváři kráčím zkontrolovat naší skupinku, rozesetou po celém vagoně. Jediný průchod naší uličkou se však rovná zdolání jakéhosi alko-maratonu; tak možná právě proto již nikdy poté nekontroluji. Když dorazíme do Pardubic, čeká nás první a zároveň poslední přestup ve vlaku.

Po trase z Pardubic do Jaroměře nám už trochu ubývá sil. Do naplněného osobáku si hned při startu přisedají sluneční paprsky, které nám svým extrémně vřelým způsobem komunikace dělají společnost po celou dobu jízdy. Výstupem z propoceného vlaku se pomalu přesouváme k autobusu. Ten nás doveze kousek před areál a poslední (něco málo přes kilometr) už dosápeme po svých. Usazujeme se na louce relativně ke konci stanovací oblasti. Teď co nejrychleji postavit stany, altánek, vyvěsit kamarádovu vlajku Black Septyk a hurá se zchladit do pivního stanu. Celý den mi však přišel dost namáhavý, a tak po pár pivech odpadám a uchyluji se zpět ke stanu. Opačného názoru byli asi dva kamarádi, kteří v onen večer rozjeli “Tour de Josefov” – historky z této akce mě bavily až do posledního dne festivalu. Tou dobou se už však kuklím do spacáku, zavírám oči a nechám si zdát o dnech, které mají právě přijít.

 

Den první

Radši hned zrána se jdeme odbavit (pro pásku) dovnitř, protože den předchozí to víceméně neumožňoval. Ne, že by se k pokladnám rozdávajícím pásky a info karty nepouštělo, ale několik desítek metrů dlouhá řada byla dosti odrazující. S páskou na ruce si jdu pro první BA občerstvení v pevném stavu. Velmi rád konstatuji, že jídlo mi po celou dobu akce velmi chutnalo. Musíme však brát v potaz, že např. klobáska stála 2 žetony (= 60 Kč).

První kapela, na kterou jsem došel, byli grindcoroví Rotten Sound, kteří vcelku přesvědčivě odehráli svou pětatřiceti minutovku, po níž následovali na vedlejším Jagermeister pódiu norští Trail of Tears. Kapela, na kterou jsem se těšil a zároveň banda lidí, o kterých kolují zvěsty, že naživo nehrají nic moc. Ačkoliv mi zahráli Deceptive Mirrors, vystoupení působilo nemastně neslaně a mám pocit, že ho nezachránila ani pulzující Cathrine za mikrofonem. Na Suicidal Angels jsem si dal pauzu a před Obituary se mrknul na druhou půlku kapely inspirované vraždou začínající holywoodské hvězdy Elizabeth Short – název této kauzy dal kapele jméno. Ano, jedná se o The Black Dahlia Murder. Tato metalcorová pětice z USA do nás opravdu zarazila pár nabroušených nožů v podobě velmi ostrého zvuku kytar a Trevorova jekotu. Obituary, death metalová legenda z USA, vskutku předvedla, že hrát nezapomněli, a utvrdila mě svou kompatibilní diskografií od začátku až do konce. Naživo jim to hrálo jak z alba a myslím, že stejného pocitu byli fanoušci v prvních řadách, díky kterým se podařilo rozpoutat první větší atmosféru na festivalu. Poté následovali Ensiferum – jedna ze tří skupin, o níž se spekulovalo, zda je pravým ořechovým na takovém festivalu. Mně osobně to vůbec nevadilo a nebýt moc ohuleného zvuku, byl bych si je býval i užil. Relativně dobrý průřez diskografií. Od starších pecek až po Twilight Tavern z posledního alba. Po zvukové stránce (ve které se tu však nehodlám více pitvat, jelikož na BA záleží opravdu moc na dobrém postavení posluchače) mě koncert vcelku vyšťavil, a tak následovala další kratší pauza.

Jelikož byli Fear Factory kapela, na jejíž vystoupení jsem se opravdu velmi těšil, přicházím do míst dění o několik minut dříve a s úžasem slyším na vedlejším pódiu, jak přesvědčivě odehrávají deathmetaloví Lock Up cover od Sepultury. Nicméně posléze začínám pochybovat, a tak se přibližuji na dohled zorného pole. Poté mi dochází, že hraje opravdová Sepultura, která si se zmiňovanými Lock Up vyměnila časový termín. Sice jsem měl možnost slyšet jen poslední tři písničky těchto brazilských divočáků, ale i to mi stačilo, abych si udělal (možná trochu neobjektivní) názor, že se jednalo o velké překvapení letošního BA. Alespoň tedy pro mě. Budeme-li brát v úvahu, že je Sepultura řádně obměněnou kapelou, kterou její hlavní motor a chod celé kapely opustil již před 14 lety, jedná se o nejlepší revival na sebe samého. Naživo velmi kvalitní džungle, která mě donutila přehodnotit své názory. O to více jsem byl zvědav na Fear Factory. Hned s první písní mě však očekávané obavy opustily. Bylo neuvěřitelné sledovat, jak Burton po dokonalém dark vokálu vsunuje linky jemného a úchvatně chytlavého hlasu, a vytváří tak obrovskou (pro mne nostalgickou) atmosféru. Vše bez jediného zaškobrtnutí. To se dá však říct i o zbytku kapely, která opravdu šlapala na jedničku. Když pak na závěr zazněla Replica, ocitl jsem se v blahodárném stavu plném mrazu po těle. O skupině Children of Bodom se už to samé říct nedalo. Ne, že by nezahráli nic, ani setlist nebyl špatný. Jen jsem měl asi blbé postavení na place nebo zvukař kazil. Krom toho na mě finští chuligáni působili trochu kýčovitě. Doba, kdy jsem s kofolou u PC zažraně poslouchal CoB, už je asi dávno pryč. A když už mě o opaku nepřesvědčili Childreni, bylo mi jasné, že kofola to taky nebude. Pivo bylo opět jasná volba. No, vlastně piva. Ta mě trochu vyčerpala, a tak posléze vyrážím směr stan. Vcelku dlouhá cesta v temném prostředí mě nutí vytáhnout mobilní telefon, s jehož světlem se snažím trefit ke stanu. Ospalé tělo se probírá až ve chvíli, kdy se mi uprostřed velkého kempu vybíjí mobil a rázem se ocitám v nekonečné tmě. Zmateně pobíhám dokola a hledám náš stan. Neúspěšně. Po třetím pádu na zem, zapříčeněném zakopnutím o šprušle něčího stanu, upadám do spánku. Po probrání zjišťuji, že jsem spal jen cca 10 kroků od našeho přístřešku. To opravdu potěší.

 

Den druhý

Kocovina a stan měnící se v plátěnou saunu mě nutí vstát již před 7 hodinou ranní. Když si uvědomím, že je nealko v areálu téměř nedostupným zbožím a všichni kamarádi kolem ještě spí, jdu do prvního pivního stanu nedaleko sprchového pavilonu, který mám cestou a kde přečkám do doby, než mají vystoupit ruští Alkonost. Ti však nedostali vízum, a tak byl koncert zrušen. Zklamání jsem si ovšem vynahradil kapelou Bonded By Blood, která měla hrát den předtím. Vystoupení těchto amerických cherokee mě dokonale bavilo. Nejlepší indiánská kapela, kterou jsem kdy viděl. Po hudební stránce old school thrash metal, ale výborná podívaná na možná nejlepší kytarové duo festivalu a charismatického zpěváka s vykulenýma očima, zvláštními pohyby a pěnou u pusy. Na kapelu se v zákulisí chytla i pomalu se chystající Catamenia, která si dokonce neodpustila pár fotografií, zachycující excelentní výkon amerických rudochů. Jelikož se všichni členi Bonded By Blood pohybovali po festivalu až do posledního dne, rád jsem s nimi promluvil – opravdu sympaťáci.

Catamenia a Kalmah předvedli velmi podobný výkon. Nic extrémního, ale zároveň ani urážejícího. Oba dva finské melodeathy si doma rád poslechnu, ale naživo se jednalo jen o lepší průměr. Spřízněnost obou dvou kapel potvrdil příchod catamenského zpěváka v průběhu vystoupení Kalmah. Nešlo však o pěvecký duet ani nic podobného, spíš jen o jakéhosi pivního Santa Clause, který měl vyburcovat lidi a zlepšit náladu v pozvolna se houpajícím publiku. Celkem se podařilo a musím přiznat, že skupina Kalmah pro mne zahrála o něco lépe. Koncert působil živěji a výběr písní se celkem trefil do mé noty. Od starého dobrého Heroes To Us až po novější The Groan of Wind. Pak jsem si dal i s kolegou delší pauzu, dokonce jsem vynechal i oblíbence, české Hypnos. Ill Nino jsme si pak užili i s kamarádkami. Dobrou souhru bubeníka a perkusáka doplňovala neustále se pohybující kapela kolem zpívajícího Cristiana. Tito zlí chlapci mě přesvědčili, že kombinace anglických textů se španělskými není vůbec zcestná. Dobrý zvuk a dobrá show.

Krátce poté jsme si šli odpočinout do kempu, kde se k večeru prohnala věru krátká, ale o to silnější bouřka, jejíž příchod zdatně poznamenal terén kolem nás, a nejen mne tak odradil od nabité trojice večera – a sice Cannibal Corpse, Ihsahn a Napalm Death. To mi bylo opravdu líto a litoval jsem ještě víc, když jsem zjistil, že máme ve stanu mokro. K tomu všemu začalo v brzkých ranních hodinách znovu pršet. Na mé straně ve stanu voda prosakovala, kapala dolů a já byl donucen spát v pláštěnce a přitulit se ke kolegovi. Asi největší krizová situace ukončila druhý den festivalu.

 

Den třetí

V sobotu ráno se probouzím s nosem zaraženým mezi půlkami spícího kolegy Tomáše. Tato sexy poloha mě donutí vystřelit ze stanu opět jako první. Když se pak po pár hodinách probouzí další z nás, jdeme se do areálu podívat na první dvojici. Goregrindové Cock and Ball Torture a blackmetalové Ragnarok. CaBT mě pobavili dobře a Ragnarok se stal asi nejlepším black metalem, který jsem na BA viděl. Bohužel dost možná díky tomu, že mi unikli jak Ihsahn, tak i Sarke a Watain. Obrovské zklamání pak pro mne bylo zjištění, že mnou oblíbení Sybreed odehráli již včera. Vystoupení bylo opět přehozeno. Po obědě jsem si pak z travnaté tribuny užil sic táhlé, ale atmosférické vystoupení členů ze spojeného království. Alternativní skupině Jesu k dokonalosti možná chyběla jen nepřítomná tma. Následující Macabre a Diablo Swing Orchestra jsem měl možnost jen slyšet, nikoliv vidět. Ale i tak se mi zdálo, že se jednalo o velmi kvalitní koncerty. V areálu jsem byl připraven na kanadskou klasiku Voivod. Sympatičtí borci dokázali, že mají co nabídnout i mladšímu obecenstvu, které se chytalo i na flágy staré více než čtvrt století. Možná to překvapilo i celou kapelu, a právě proto si zpěvák odskočil do zákulisí pro fotoaparát a několika stisky spoušti na něm zaznamenal příjemně odvázané publikum uprostřed pevnosti.

Poslední přestávka, bramborák, čínské nudle, pár piv a na cestu točenou limonádu – to vše bylo třeba na pětici kapel za sebou. Čtvrt hodina před devátou byla věnována chrochtajícím death metalistům Dying Fetus. Chytlavé pasáže, spolehlivý sound, přepychový výběr písní a kombinace typického death vokálu s chrochotem, připomínající dokonale spláchlé wc, se staly nedílnou součástí dost dobré show těchto marylandských kanců. Meshuggah, metalový industriál, si už užít moc nešlo. Bezmála půl hodinové zpoždění (v tomto ohledu se stala kapela a její technici zcela výjimečnou) způsobilo hodně vlažnou odezvu, oplývající minimálně reagujícími fans. Krom toho není Meshuggah zrovna kapelou, na kterou by se dalo delší dobu alespoň přikyvovat do rytmu. Ale to my, fanoušci, už asi víme. Jediným plusem bylo pro mne asi nejlepší intro festivalu. Uprostřed pódia plachta s vyobrazenou hlavou myslícího mimozemského stvoření a po obou stranách vlajky otevřené dlaně, které jakoby symbolizovaly slova: „Přicházím v míru“. Do všeho velmi tematická hudba – to se fakt povedlo. To pak Hypocrisy v čele s Peterem Tägtgrenem byli jiná káva. Dokonalost sama o sobě. Peterův neuvěřitelný hlas, doplněn bombastickými kytarovými riffy, byl pro mne nezapomenutelný zážitek z celého Brutal Assault. Božský setlist a majestátný zvuk jen podtrhoval jedno z nej headlinerských vystoupení letošního ročníku. Obrovskou výhodou je, že Tägtgrenovy skladby jsou jakýmsi průstřelem black, death a melodic death metalové ráže. Mám pocit, že nikdo z přihlížejících se nemohl nudit. To jsem ale ještě netušil, že další dvě pecky mají vzápětí přijít. Agnostic Front byla jednou z nich. Tato newyorkská HC punk pětice působila tak živočišně, že si téměř nešlo všimnout drobného výpadku kopáku ze začátku show. Lepší kontakt s publikem jsem už pár let nezaznamenal. Na koncertě nechyběl zlověstný “circle“ ani “wall of death“, a když se rozeskákal dav až v zadních liniích, byl jsem opravdu hrdý, že všemu můžu s cigárem mezi prsty alespoň přihlížet. Píseň For My Family se zpěvákem odezpívalo několik set přihlížejících, a tak Rogerovi nezbývalo než zafrázovat další song na kovové ohradě, decentně rozdělující pódium od publika.

Poslední kapela tohoto dne (a vlastně i celého festivalu), kterou jsem viděl, byla doom metalová klasika My Dying Bride. Nevím teda, jak ostatní, ale já si i toto vystoupení náramně užil. Skladby jako Bring Me Victory či She Is the Dark mě dostaly do varu. Na závěr pak zazněla samozřejmě ponurá The Cry of Mankind. V tu chvíli jsem už zpozoroval, že mi dochází poslední síly, a rozloučil se tak s oběma pódii.

 

Závěrem

Za největší klady festivalu považuji vcelku dobrou organizaci, velmi chutné jídlo a obstojné pivo, přátelskou a bezproblémovou atmosféru, kdy se i polští fans ukázali v netypicky dobrém světle. A v neposlední řadě také dobře odvedenou práci velkého počtu Security. Za vše díky!

Hlavním mínusem bylo určitě rošambo s line-upem a neúčast některých kapel (Alkonost, Ahab, Stíny Plamenů) – to vše pak vedlo k rychle se šířícím fámám o tom, kdo že to zrušil či přehodil vystoupení. A kdo se pak v tom má vyznat? (Těžko to ale asi dávat za vinu pořadatelství). Festivalu také neprospívalo trochu aprílové počasí, které ho doprovázelo od pátečního dne (s tím však nikdo nic neudělá). Jedinou menší výtkou byl nedostatek nealka – zaznamenal jsem jen dva stánky s točenou limonádou po celém areálu.

Za ty úplně nejlepší výkony kapel, které jsem měl čest vidět, považuji:

Hypocrisy
Fear Factory
Agnostic Front
Dying Fetus
My Dying Bride

Diskuze k příspěvku