Brutal Assault je tuzemský festival, těšící se ohromnému zájmu českých i zahraničních návštěvníků. Není taky divu, protože každý rok přináší mnoho kapel, které se (povětšinou) vymykají metalovému mainstreamu, a navrch umí přihodit avantgardní spolky, které uspokojí i fanoušky vyloženě neortodoxních a okrajových žánrů. Bylo tomu tak i letos, koktejl byl namíchán dosti různorodě a na své si musel přijít každý návštěvník. Stejně jako na každém fesťáku se najdou organizační nedostatky, ale nevím čím to je, za své prozatimní dva ročníky jsem vyloženě s organizačními záležitostmi neměl problém. Možná je to tím, že loni jsem se dokázal vyhnout těm brutálním frontám na odbavení lístků, což ale letos podle všeho bylo pořešeno přidáním odbavovacích stanovišť, takže vše šlo jako na drátkách. S žetonovým systémem jsem se loni musel trochu sžívat, ale letos už mi nečinil žádný problém, i když je evidentní, že stánkaři s jídlem toho dokážou využít k někdy až nesmyslnému natažení cen. Nudle za kolikrát za devadesát korun, když si přepočítáte, kolik stojí žeton, a kolik těch žetonů za porci jídla dáte. Ale co se dá dělat, tohle už je takovej kolorit. Stejně tak nepatřím k nějak velkým prskalům, co se týče festivalových piv, tam jsem prostě smířen s tím, že to většinou budou patoky, obzvlášť s tím, jak se festival blíží ke konci. Ani to ale nebrání většině konzumentů v pití ve větším, než malém množství. Možná by ale nebylo od věci vyzkoušet novou značku. Do kritizovaných sprch jsem se nakonec ani nedostal, smířil jsem se s opláchnutím v umyvadle. Jen mi přišlo neskutečně debilní rozšíření oploceného kempu, se zadusanou zemí. Tato  místa se totiž ve chvílích dešťů (kterých v průběhu několik proběhlo) proměnila v bažiny bez možnosti se bez újmy dostat do pevnosti či zpátky. Uvidíme, jak se pořadatelé prostorově s kempováním vypořádají příští rok. Jak už jsem uvedl, letos nás neminuly ani deště, ale nakonec to nebylo tak hrozné a ochlazení v polovině festivalu ve finále přišlo docela vhod, i když jsem si pak domů odvážel nepříjemnou rýmu. Co se týče organizace reportu, asi vynechám obligátní vyjmenovávání kapel, které jsem viděl za sebou (s výjimkou středy), a zmíním z každého po třech čtyřech z těch, které zanechaly nejsilnější dojem. Festival je to náročný, proto nešlo stihnout všechno, takže se omlouvám těm, kteří si nepřečtou zrovna názor na svou oblíbenou kapelu.

 

Středa

Od jisté doby se k tří regulérním dnům přidal den středeční, takzvaná Warm Up Party, kdy již od podvečera máme možnost shlédnout několik vystupujících kapel, které rozhodně nejsou nezajímavé. Pro mě středeční den otevřeli tuzemští nezmaři Malignant Tumour, jejichž zemitý metalický rokenrol dovede rozpálit doběla, a i tady jejich show jela na plné obrátky od samého začátku. Nechyběly ani exploze a ohně, i když bez téhle načančané parády bych se zrovna u této kapely obešel. Zazněly věci mně neznámé, ale i absolutní tutovky jako například „We Are the Metal“. Kapela na můj rozjezd naprosto ideální. Po menším osvěžení bylo na čase zabrat fleka na první z nejočekávanějších vystoupení letošního Brutal Assault. Nešlo o nikoho menšího, než thrashové klasiky Testament, a to v sestavě se zásadními hudebníky jak pro kariéru kapely, tak thrash metalové scény obecně. Vždyť na pódiu přede mnou stál Alex Skolnick, vynikající vokalista Chuck Billy a jeden z nejlepších metalových bubeníků vůbec, Gene Hoglan. Poslední počin „Dark Roots of Earth“ ve mně příliš nadšení nezanechal, i když se tam rozhodně našly solidní kousky. Zvučení se poněkud protáhlo (to byl obecně docela častý problém během celého festivalu), a nakonec zvuk stejně stál pěkně za prd. To vždycky dovede naštvat. Testament prohrabovali svou diskografii celými dlaněmi, takže zazněly jak novinkové věci, z nichž některé fungovaly lépe („Rise Up“), některé hůře („Dark Roots of Earth“). To prokládali zásadními fláky typu „The New Order“ či v závěru „D.N.R.“. I přes hrozný zvuk se Testament snažili a bylo vidět, že elánu mají na rozdávání. Nabili tak i fanoušky, kteří rozjeli docela dost slušný kotel. Já si ale nemohl pomoct, jak vystoupení postupovalo, přišlo mi, že to padá do rutinní práce, a že nakonec nezůstane nějak výraznější dojem. Poslední kapelou, se kterou se pořadatelé vytasili ve středeční den, se stali tuzemští šílenci Hentai Corporation. Tato skvadra dirigovaná šíleným projevem zpěváka Radka Škarohlída umí dojem rozhodně zanechat. A je v tuhle chvíli docela jedno, jestli pozitivní, či negativní. Velehory vulgarismů a přisprostlých hlášek, které však na mé tváři vyvolávají především úsměv, přidávají celému vystoupení na atraktivitě. Celá banda se zjevně nebere vůbec vážně, a přesto podávají naprosto osobitý a muzikantsky vyzrálý mix hardcoru, sedmdesátkového rocku a bůhvíčeho ještě. Totální crossover s koulema oteklýma do velikosti grepfruitu. Extatické Plantovské ječení, nosový vokál a jekot raněného oraguntana, to všechno se vystřídá v rozmezí několik minut, ne-li vteřin. Vrcholem byla skladba „No More Love“, která je původně duetem s kámošema z Atari Terror Radek s přehledem odzpíval celou sám, a jak patří k tomu nejlepšímu z repertoáru kapely, tak i zde patřila k jasnému vrcholu večera. Já s nimi naživo už čest měl, tak jsem tak nějak tušil, co můžu očekávat. Docela by mě zajímalo, co se však při jejich vystoupení odehrávalo v hlavách lidí, kteří vůbec netušili, o co půjde. Myslím, že Corp. nakonec středeční večer ovládli naprosto suverénně. Energické, elektrizující, chytlavé, charismatické. Jejich Brutalovské vystoupení rozhodně patří k velkým plus letošního ročníku. Kdo by to byl čekal, že již první den vyzdvihnu vystoupení české kapely.

 

Čtvrtek

Čtvrteční den nabízel bohatý program již od rána, nicméně člověk míní, a jeho potřeby mění, tudíž jsem se do areálu vpotácel s půl třetí a začátkem setu amerických Novembers Doom, mých to oblíbených doomařů. A nezaklamali. Jejich muzika je velmi zádumčivá, ale přitom plná death metalu, tklivých i prosvětlujících pasáží. Určitě by jim slušela pozdější hodina, ale i tak šlo o působivé vystoupení, a já můžu jenom litovat, že jsem minul jejich akustický set, který se odehrál na Obscure stage o den později.

Co mě velice zajímalo, byli Philm, kteří zastupovali metalovou alternativu. To by na této bandě však nebylo tak zajímavé, jako to, že v čele tohoto spolku stojí slovutný tlučmistr Dave Lombardo. A jaké bylo vidět mistra na sesli předsunuté dopředu pódia, s kytaristou/zpěvákem po pravém boku, a s baskytaristou po levém? Neskutečné, ať si kdo chce co chce říká, studiově je poslech Philm luxusní, a naživo, při sledování celé trojice pohromadě ještě lepší. Velice působivé, jak soustředěné, téměř najjazlé pasáže, tak i ty totálně nářezové pasáže, nezadávající si s rodnou kapelou Lombardovou. Jo, tohle mě fakt bavilo.

Nejsilnějším zážitkem čtvrtečního večera se však pro mě stalo vystoupení francouzských Gojira. Absolutně živelné vystoupení, dokonalé naprosto vším. Počínaje vokální jistotou Joea Duplantiera, originální kytarovou hrou, živelností a nátlakovostí, či živočišnou hrou Maria Duplantiera konče. Co za tím je? Celková chemie, proudící kapelou a skrz kapelu přímo do lidí. Atmosféra stmívání jejich vystoupení dodalo jenom grády. Nejlépe fungovaly skladby z nejceněnějších alb (a mých nejoblíbenějších), tedy z „From Mars to Sirius“ a prozatím poslední „L’enfant Sauvage“. Tihle Frantíci jednoduše umí, publikum rozpálil do běla a charisma jim vydrželo až do konce. První opravdový vrchol.

Původně jsem si myslel, že uzavřu čtvrteční den geniálním vystoupením mých milovaných chacharů Marduk. Ovšem bohužel, Marduk zjevně neměli svůj den, tudíž jsem rezignovaně jejich vystoupení opustil někdy v polovině. Jim se prostě nedařilo, ani mnou zbožňovaná „Imago Mortis“ nedokázala můj zklamaný dojem napravit. Tady bylo prostě všechno špatně. Kapela byla asi špatně nalazena, nějak z pódia neproudila žádná energie, navíc zvuk stál za starou belu. Nedalo se pořádně vychutnat vůbec nic, nepočítaje časté výpadky nástrojů na celé minuty(!). Fakt škoda. Naopak hodně pozitivně překvapili předcházející deathcoroví Whitechapel. Ačkoliv mi tenhle styl prakticky nic neříká, tak u nich jsem si naprosto spokojeně podupával a jejich agresivní set si vychutnával. Společně s drtivým zvukem a s přidanou hodnotou pozvedávají žánr deathcore na úroveň poslouchatelnosti a stali se pro mě docela solidním překvapením.

 

Pátek

Páteční den byl plný lákadel. Těch hudebních, i nehudebních. Kapel ten den hrálo tolik, že se to však nedalo vše stihnout a nakonec mě dostihla únava ještě před Cult of Luna, které jsem prostě trestuhodně prosral. Za to se budu do hlavy tlouct ještě pár let. Co tedy tento den stálo za zmínku? Pobavili behemothovští následovníci Hate. Jejich poslední album „Solarflesh:A Gospel of Divinity“ bylo celkem  stylovým odbočením, ale naživo jsou si jistí v kramflecích. 40 minut je relativně krátká doba, takže bylo do lidí nasypáno přibližně sedm skladeb a byl konec. Ačkoliv Hate splňovali všechna kvalitativní kritéria na jedničku, ten všudypřítomný duch Behemoth mi přece jen zážitek kazil. Kompoziční postupy, atmosféra, i ten zvuk do hajzlu připomíná furt Behemoth. Vadí mi to na deskách, překáželo mi to i naživo. Chtělo by to trochu zabrousit směrem k vlastnímu ksichtu.

Američtí Malevolent Creation byli další death metalovou akvizicí pátečního dne. Po slejváku, který se přehnal během setu Orphaned Land se mohlo opět nastoupit na plac, a pořádně zahrozit. A že bylo na co. Kapela je složena z ostřílených pardálů, kteří jsou si jistí jak při tvorbě, tak i při prezentaci svých skladeb. Co ale opravdu vytáhlo „malevolenty“ z death metalového průměru do opravdového zážitku, to byl výkon vokalisty Bretta Hoffmanna. Tenhle chlap je regulérní ďábel, jeho démonické charisma mu může závidět kdejaký zmalovaný šašek. Hrálo se z mnoha desek z bohaté kariéry, ale nejvíce zastoupena zůstala kultovní fošna „The Ten Commandments“. Její síla je neoddiskutovatelná i po dlouhých letech.

Následovalo čarovné vystoupení Alcest, ale letos mě už to tolik nebralo, jako na loňském ročníku. Fields of the Nephilim je další kapela, kterou jsem si trestuhodně nechal utéct. Jedním z headlinerů letošního Brutal Assault byli švédští In Flames, pionýři gothenburského modelu death metalu. Pravda, jejich tvorba je dnes už dost jinde, dost se mluví o zaprodanosti, nicméně pro mě je to hlavně nostalgická záležitost. Díky této kapele  jsem tak nějak poprvé přičichnul k tvrdším odnožím metalu, takže jsem si je šel i poprvé vychutnat naživo. I přes hromadné prskání, které se na jejich set snáší z celého internetu, já se musím přiznat, že jsem byl spokojený. I když čekání na ně bylo celkem dlouhé. Fungovaly hrály se věci spíš z novější éry, ale skladby celkem fungovaly a ani zpěv Anderse Fridéna zdá se mi příliš nekolísal. Potěšily především výlety do časů „Reroute To Remain“. Těch negativních ohlasů jsem na ně slyšel opravdu hodně, ale já si nemůžu pomoct, já jsem si koncert užil se vším všudy. Takovej pěknej návrat do puberty..

Přestože závěr večera byl nabitý – melancholičtí Amorphis se skvělým Tomi Joutsenem či američtí thrashoví veteráni Overkill, kteří prostě nestárnou, ovládli večer legendární Briti Carcass. Jejich comeback patří k jedné z největších metalových událostí posledních let, a že za dobu svého pauzírování nasbírali hodně čerstvých sil, dokázali i při svém vystoupení. Totálně zabijácké vystoupení a výkon všech zúčastněných. Jestli jsou v takové formě při koncertech, nová deska musí být skutečně na výši. Fanoušci se dočkali starých grindovek, i promyšlenějších kompozic v podobě skladeb z opusu „Heartwork“.  Tady bych nejradši pokračoval oslavnou ódou na vystoupení Cult of Luna, ale bohužel, únava mě dohnala do spánku.

 

Sobota

Poslední festivalový den se dostavují první známky vyčerpání organismu, a tak bojujeme ze všech sil, abychom vydrželi do nejpozdnějších hodin. Pomáhá především malinovka a celková abstinence. Takže co mě tento den bavilo úplně nejvíce? Prvním tahákem se stali norští Leprous, které v druhé polovině vystoupení podpořil i legendární Ihsahn (Emperor). Pro mě bylo jejich vystoupení celkovou premiérou s touto kapelou, a musím říct, že mě jejich set uhranul. I přes ten přepálený zvuk jsem se dokázal plně ponořit do jejich produkce a absolutně se do jejich tvorby zamilovat. Vrcholem byla skladba „The Valley“, velmi atmosférická záležitost, podpořená stylovým západem slunka. Celé vystoupení mělo grády, a příchod Ihsahna vyvolával přímo euforické nadšení, přestože drhl pouze vály z desek „After“ a „Eremita“. Jeho charisma sálalo do celého areálu, a i přes určité výtky zanechal hooodně silný dojem, s podporou doprovodného ansámblu v podobě Leprous.

Dalším hřebem večera bylo vystoupení Behemoth, těch pravých, s charismatickým Nergalem v čele. Propracovaná scéna, zabijácký zvuk a skvělé skladby, nebyl důvod k nespokojenosti.Vlastně jo, nevím jestli se mi to zdálo, ale přišlo mi to celé děsivě krátké. Nicméně zazněly opravdu ty zásadní věci, ať už „Ov Fire and the Void“, „Conquer All“  nebo „Slaves Shall Serve“. Ukázka z chystaného počinu „The Satanist“ by taky neměla být opomenuta, protože jestli lze soudit dle poslechu skladby „Blow Your Trumpet Gabriel“, bude nová placka Behemoth opět zásadním počinem na scéně. Kostýmy, výzdoba, vše promakané do posledního detailu. Behemoth, to už není jenom kapela, to je formát, divadlo a ohromný spektákl, ale stále neopomínající kvalitu. Jestli divadlo, tak takový. Drobný Nergal vypadal mezi svými ohromnými spoluhráči ještě menší, o to větší hrůzu se však snažil pouštět. A jeho charisma je jednoduše nezlomitelné.

Přes poněkud vtipné vystoupení Carpathian Forest se festival přehoupnul ke svému konci. Úplný závěr dostali na starosti dánští doomaři Saturnus. Vepředu měli teda příšerně přebasovaný zvuk, což trochu kazilo dojem, ale jinak šlo o jedno z nejsilnějších vystoupení v rámci festivalu. Jasně, zazněly jenom čtyři vály, což je škoda, myslím, že by si mohli dovolit ještě jednu dvě věci přidat, protože opravdu umí. Vlastně se i snažili uprosit pořadatele o ještě jednu skladbu, ale bohužel jim nebylo povoleno, naprostá škoda. Působili neskutečně sympaticky, bylo vidět, jak je výborná odezva (přestože na všech divácích byla vidět těžká únava) těší. Dvě věci z nového alba „Saturn in Ascension“, obě precizní, k tomu navíc úžasná „I Long“ z dnes už legendárního manifestu „Veronika Decides  to Die“, to navíc podpořeno „hitovou“ „Christ Goodbye“ z debutového „Paradise Belongs To You“. Myslím, že lepší závěr si tento festival nemohl přát.

 

Brutal Assault jednoduše patří mezi jeden z těch nejlepších v naší zemičce, doufám, že si svou kvalitu udrží a i přes určitá organizační klopýtnutí (i tak je vidět, že organizátoři povětšinou berou ohled na výtky návštěvníků) bude návštěvnost stále tak vysoká a atraktivita line-upu dostatečně přitažlivá i v následujících letech. 

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít