Rok se s rokem sešel, neustále rostoucí západočeský festival Basinfirefest směle vkročil do druhé dekády své existence a jelikož i letos nabídl vedle dlouhé řady zástupců domácí scény i několik velmi zajímavých jmen zahraniční provenience, naplnění mého loňského slibu o opětovné návštěvě Spáleného Poříčí nakonec nic nebránilo a já se tedy vypravil zjistit, jaké zážitky může návštěvníkům nabídnout letošní ročník…

Pátek

Původní plán dopřát si v plné parádě vystoupení vyškovských Dark Gamballe bohužel vzal za své díky trochu ležérnějšímu přístupu naší skromné výpravy k opuštění základního tábora (rozuměj mého dočasného obydlí pod střechou obydlí kolegy drondy), tudíž první kapelou posledního prodlouženého víkendu měsíce června se pro mě stali jiní Moraváci, ostravští Malignant Tumour. Pranic neznaje jejich tvorbu jsem nebyl vyzbrojen prakticky žádným očekáváním a hlavně jsem netušil, co přijde, takže tady o předpojatosti asi nemůže být řeč, ale i když má jméno „ostravské mlátičky“ v domácích kruzích poměrně velký zvuk, mně stačily dvě nebo tři skladby na to, abych si Malignant Tumour označil nálepkou podivná kopírka Motörhead a u tohoto názoru setrval. Na druhou stranu jim ale možná trochu křivdím, protože z jejich vystoupení byly zřetelně znát nasazení, zkušenost i profesionalita. I to pak bylo nejspíš důvodem skutečnosti, že když jsem si to po nedlouhé a hlavně neúspěšné snaze najít důvod k setrvání namířil k vedlejší stagi, kde se schylovalo k poctivé death metalové smršti z dílny pardubických Brutally Deceased, dojem z vystoupení čtvera Ostraváků se rozrostl o zjištění, že to možná přeci jen má něco do sebe, takže nechci zbytečně čeřit vodu a nějaká zásadní prohlášení si alibisticky nechám na příště.

To se zmiňovanými Brutally Deceased jsem na rozdíl od Malignant Tumour už měl tu čest hned několikrát a čím vyšší řadová číslovka naše vzájemné setkání značila, tím lepší zážitek jsem si odnesl. A snad i kvůli relativně vysokým nárokům jsem byl snad z celé první poloviny jejich setu poněkud rozmrzelý. Ačkoli do toho pánové šlapali pěkně zostra, něco mi tam chybělo. Svůj díl viny na tom asi nesl i nedokonalý zvuk, ve kterém se jinak drtivé riffy slévaly v poněkud neorganizovaný rámus, každopádně stejně, jako si nejsem jistý, proč tomu zkraje něco chybělo, nemám ani ponětí, proč to z ničeho nic začalo nabírat podobu, který už mi byla po chuti mnohem víc. Čím blíže byli Brutally Deceased konci svého setu, tím více jsem se bavil a v samém závěru už jsem byl naprosto spokojený, tedy snad až jen na jednu výjimku – v porovnáním se zbytkem kapely znatelně pasivní basák na celkovém dojmu z vystoupení moc nepřidal. Brutally Deceased ale na každý pád potvrdili, že domácí death metalová scéna v nich má velkou oporu a když všechno vyjde jak má, dovedou zahoblovat opravdu solidně.

Odpoledne se přelilo do podvečera a protože mě krátký výlet před hlavní stage velmi rychle vyléčil z nápadu zkusit, co se vyklube z produkce kapely jménem Absolut Deafers, ještě jsem vzal za vděk možnost opět zakotvit nedaleko malého pódia, kde své umění zrovna předváděli pánové sdružující se pod jménem Venefica. Co k tomu jejich melodickému čemusi říct… Řemeslně na výbornou, samotné vystoupení bylo vlastně také solidní a Venefica na většinu přítomných asi zanechali dost pozitivní dojem. Jenže to bych to nebyl já, kdybych tuhle pohádku nějak nepokazil. Ne, přese všechny objektivní klady mě to prostě vůbec nebavilo a navzdory nesporné instrumentální zručnosti všech zúčastněných, zdařilé pódiové prezentaci a obecné dotaženosti snad všech aspektů vystoupení jsem viděl a slyšel jen další z mnoha neškodných melodic metalových kapel bez vlastního ksichtu, který je zejména v tomto žánru tak důležitý. Je mi líto, ale abych si tohle zopakoval, to už bych se musel vážně extrémně nudit.

Olympic

Olympic

Olympic jsou v rámci české hudební scény zajisté legendou a vzhledem k tomu, že jsem s nimi na živo ještě neměl tu čest, dalo by se očekávat, že se jim při této příležitosti podívám pořádně na zoubek. K tomu ale z rozličných důvodů nedošlo ani zdaleka v takové míře, jakou jsem naznačil, takže svůj dojem čerpám z asi čtyř závěrečných skladeb. Ten dojem je takový rozpolcený. Na jednu stranu mě velmi příjemně překvapil Petr Janda, který z pódia působil, jako by měl na krku dobře o dva křížky méně, a stejně tak dobře mu to zpívalo. Na druhou stranu u mě ale Olympic utrpěli asi tím, jak notoricky známé některé jejich písně jsou. No a když vidíte, že samotní autoři hudby hrají své klasiky velmi podobně jako kdekdo někde okolo táboráku, jen s trochu bohatší nástrojovou sestavou, působí to zkrátka podivně. Skoro jako parodie sebe sama. Když si ale odmyslím takové podivnosti, nemohu Olympic vytknout nic zásadního, takže vlastně docela spokojenost, protože varování, že je jsou Olympic na živo dost děsní, se určitě nepotvrdilo.

První veskrze příjemné překvapení mi ve Spáleném Poříčí přichystala shodou okolností první zahraniční kapela festivalu, italští Graveworm. Oproti jejich tři roky starému vystoupení na Brutal Assaultu, kde jsem se vydržel nudit sotva tři skladby, se zde Graveworm proti všem očekáváním vytasili s show, které nešlo vytknout prakticky nic. Vystupování kapely nebylo nijak přehnané, ale zato profesionální, upřímné a navíc vystačilo na zprostředkování nijak extra hutné, ale přesto působivé atmosféry, která si mě velmi záhy podmanila. Graveworm se krom toho vydařil zvuk a navíc se dostavil i poměrně důstojný počet lidí, takže se celý set sice nenápadně, zato však nezpochybnitelně zařadil k vrcholům prvního festivalového dne.

Within Temptation

Within Temptation

Ten oficiální vrchol měl přijít hned s kapelou následující. Pozici headlinera prvního dne obsadil rovnou headliner celého festivalu, nizozemská symphonic metalová superstar Within Temptation, a já od této kapely po předchozích dvou zkušenostech nečekal nic menšího než opravdu profesionální a působivou show plnou špičkových výkonů všech zúčastněných. A i když to sice nakonec nebyl až takový trhák, Within Temptation odvedli opravdu poctivou práci, a to i přes to, že se jejich vypiplaná produkce jen stěží vměstnala na pódium. Jak je v poslední době pravidlem, Within Temptation vystavěli svůj setlist z velké většiny na skladbách ze stále aktuální desky The Unforgiving a těch starších zaznělo jen pomálu. Na jednu stranu chápu, že takový setlist odráží současné myšlenkové rozpoložení kapely a že když má zaznít něco staršího, tak fanoušci chtějí slyšet Mother Earth, ale nic to nemění na tom, že je trochu škoda, že se setlist prakticky nemění a různé ne zcela provařené skladby najdou místo jen při výjimečných příležitostech, jako bylo třeba natáčení DVD Black Symphony. Nezbývá tedy než doufat, že Within Temptation do budoucna trochu zariskují a dají obecenstvu ochutnat i z trochu jiného šálku.

Co se vizuálu týče, ani tentokrát nechyběl masivní videodoprovod promítaný na zadní partie stage, a byl by to nesmírně efektní i efektivní prvek, nebýt řady výpadků a rozhozených barev, které celou tu podívanou poněkud degradovaly. Samotná kapela ale svým výkonem nenechala nikoho na pochybách, že jde o mistry svého řemesla. Tvář kapely, půvabná Sharon den Adel, hned zkraje rozbořila obavy některých fanoušků a všechny své hlasové polohy předvedla ve skvělé formě. Zahanbit se nadalo ani tradičně skvělé duo kytaristů a hodně pozornosti poutal i basák Jeroen, a to hned dvěma způsoby. Nejen že při hraní házel jako obvykle opravdu neuvěřitelně pitvorné obličeje a pózy, ale jeho nástroj v několika prvních skladbách naprosto suverénně dominoval nad ostatními. Asi nemusím dodávat, že taková nevyváženost byla pěkně otravná, ale zvukař bohudík nezaspal a po nějaké době se zvuk dostal na vcelku pohodovou úroveň – tedy až na velmi výrazné kopáky, které však, jak jsem později naznal, dělaly velkým kapelám problémy po celý festival. Within Temptation tedy nezklamali a po Praze a Vizovicích předvedli i ve Spáleném Poříčí velmi vydařenou show, které nechybělo takřka nic. Čistě subjektivně to byla z tohoto výběru asi ta nejslabší, ale i když to nebyl kdoví jak geniální koncert, Nizozemci potvrdili, že se na výsluní zájmu fanoušků vyhřívají plným právem.

Závěr prvního festivalového dne dostali na starost matadoři melodického death metalu, švédští Dark Tranquillity, kteří minimálně v mém případě nesli podstatnou část odpovědnosti za lákavost celého lineupu. Kapela v čele se sympaťákem Mikaelem Stannem přivezla na západ Čech své nové album Construct a už jen proto jsem asi nebyl sám, kdo byl na jejich výkon náramně zvědavý. A ani Dark Tranquillity nenechali nikoho na pochybách, že mají žánr, který pomáhali zakládat, opravdu v paži. Ve Spáleném Poříčí se sice představili bez baskytaristy, ale basové linky šly buď z pásky nebo jejich absence nebyla prakticky vůbec znát, takže tenhle detail vystoupení nikterak nesabotoval. Většinu pozornosti na sebe navíc stejně strhával sympatický dlouhán Stanne, činil tak naprosto přirozeně a to především dvěma způsoby – zaprvé nesmírně přitažlivým growlem, který zněl (jak jsem později zjistil) snad ještě lépe než z desky, a zadruhé svojí neuvěřitelně pozitivní aurou. Ten člověk je snad ztělesněný optimismus a z pódia to dovede velmi účinně přenášet i na lidi, což se po loňské zkušenosti z Metalgate Czech Death Festu potvrdilo i zde.

Dark Tranquillity

Dark Tranquillity

Stejně jako Within Temptation se i Dark Tranquillity uchýlili k využití značného objemu promítaných videí, ale na rozdíl od Nizozemců to Švédům fungovalo bezchybně a alespoň na mě celá videoprojekce udělala opravdu velký dojem, neboť v kombinaci s nasazením zachmuřených muzikantů, charismatickým zpěvákem a jedinečnou, pro Dark Tranquillity typickou temnou melancholií to fungovalo opravdu skvěle. Snad jedinou výtku bych tedy měl k střídmě využívanému čistému vokálu, u kterého mi přišlo, že to Mikaelovi úplně nesedí. Dost možná se však opět dopouštím křivdy, protože to klidně mohlo být sice slušným ale přesto ne úplně dokonalým zvukem, ve kterém sem tam něco zaniklo, a bezpochyby se na tomto vlezlém dojmu podepsala i moje bídná znalost studiové tvorby Dark Tranquillity, takže pro definitivní zjištění, jak to Mikaelovi zpívá, si radši počkám do příště. I přes tuto drobnost však Dark Tranquillity zanechali velmi dobrý dojem a svým výkonem elegantně navázali na velmi dobré Graveworm a Within Temptation. Sice mi to nepřišlo až tak skvělé, jako loni na vzpomenutém MCDF, ale na stylový a na každý pád důstojný závěr pátečního programu to stačilo s velkým přehledem.

Sobota

Jakkoli se prvního festivalového dne příchod do areálu opozdil neúmyslně, v sobotu už to byl bohapustý záměr, a to z jednoho prostého důvodu – program začal nabízet alespoň přibližně zajímavá jména až na prahu podvečera, takže opravdu nebylo kam spěchat. A jak se nakonec ukázalo, naše skromná výpravička si mohla dávat veget klidně ještě hodinku a půl. Mladíci Hand Grenade totiž stejně jako loni předvedli sice dostatek aktivity, ale jejich muzice to na atraktivitě přidalo jen pramálo. V ceně ovšem Hand Grenade stoupli v okamžiku, kdy jsem si šel poblíž druhé stage koupit pivo. Na pódiu totiž hrálo jakési obskurní hudební seskupení Hlahol a mně stačila pouhá minuta ve společnosti jejich ultradebilního a milionkrát slyšeného hospodského hard rocku doprovázeného texty o tom, jak by pánové chtěli jet na dovolenou, ale nedostanou půjčku (ano, vážně, to se tam zpívalo), aby se mi obrátil kufr. Asi si dovedete představit, jak rychlý byl můj úprk zpět do míst, kde se v tomto světle vlastně docela sympaticky snažili Hand Grenade

Má postupující letargie namíchaná s úpornou nudou a shůry padající vodou si vzala na svědomí následující vystoupení domácích veteránů Miloše Dodo Doležala a Aleše Brichty a první kapelou, o které mohu říct, že jsem její vystoupení zhlédl opravdu poctivě, se stali Švédové Hardcore Superstar. A musím říct, že jejich koktejl klasického heavy metalu s ještě klasičtějším hard rockem okořeněný mladistvým nadšením se mi zalíbil velice. Hudebně sice žádný převrat, ale pánové předvedli opravdu skvělou show plnou energie, humoru a vřelého přístupu k fanouškům, takže poměrně početný dav začal kapele velmi záhy zobat z ruky. Velmi sympatické gesto kapela předvedla v okamžiku, kdy si frontman vytáhl na pódium dvě dost překvapené dívčiny a přesně v duchu zrovna probíhající skladby Last Call for Alcohol si s nimi dal po kalíšku. Zkrátka to byl rokenrol od začátku do konce a jakkoli jsem s Hardcore Superstar dřív do styku nepřišel, musím uznat, že jejich česká premiéra se vydařila na jedničku.

Bratrstvo Luny

Bratrstvo Luny

Na úplně jinou notu zabrnkala následující kapela a alespoň pro mě jeden z největších českých taháků, jaké letošní ročník festivalu nabídl. Formálně dvoučlenná formace Bratrstvo Luny v doprovodu aktuální koncertní sestavy totiž přivítala sobotní večer veskrze sympatickým gothic rockem, který v té záplavě zábavového hoblování, jež zejména na druhé stagi kazilo vkus návštěvníků častěji, než by bylo zdrávo, zafungoval jako živá voda. Co se týče živé prezentace, kapele se podařilo celkem solidně vyvážit stylizaci s neformálností a po celou dobu setu bylo znát, že je to v první řadě hudba, ze které má plynout výsledný dojem, a různé pódiové propriety ji spíš jen decentně byť působivě doplňují. Většinu pozornosti nijak zvlášť početného publika na sebe vázal nejen zpěvák Maestro Xpil, ale zejména lídr kapely, hrabě R.X. Thámo, který – ač sám bez hudebního nástroje – doprovázel produkci ostatních vystupujících hned dvěma způsoby. Zaprvé uváděl jednotlivé skladby nesmírně působivými a trefnými replikami z per rozličných učenců a literátů, zadruhé pak předváděl svérázné divadlo – jednou s mečem, jindy s vycpaným havranem a tak podobně. Ano, zejména jeho v pořadí druhá zmíněná role se možná tváří poněkud úsměvně, nepochybuji, že ji tak někteří opravdu vzali, a musím přiznat, že jsem si sám zpočátku říkal, že je to trochu moc, ale když člověk na tuto hru přistoupil, najednou z toho bylo další stylové zpestření už tak zajímavé podívané. Samotná hudba a její živé provedení pak mnoho prostoru pro výtky nezanechaly a v okamžiku, kdy Bratrstvo Luny ukončilo svoje představení, nebylo pochyb, že česká žánrová scéna má v této formaci pevnou oporu.

Jelikož na hlavní stagi teprve dohrávali dánští Pretty Maids, kteří začali dobře s půlhodinovou sekerou, nechtěl jsem si příjemné dojmy z předchozího koncertu okamžitě rozmělnit jinými a raději setrval v blízkosti stánků s jídlem až do doby, kdy moderátor vyhlásil nástup jednoho z velkých jmen letošního Basinfirefestu – německých Van Canto. Jejich metal a capella mi z desky v podstatě vůbec nic neříká, ale necelé dva roky nazpět jsem se navzdory očekávání přesvědčil, že Van Canto svým výkonem dovedou strhnout i takového škarohlída, jako jsem já. Očekávání se tedy držela poměrně vysoko, a to bylo možná kamenem úrazu. I když Van Canto rozhodně neodvedli špatný výkon, na jejich předloňské klubové vystoupení v pražském KC Zahrada to zkrátka nemělo. A přitom s výjimkou jediné dámy na pódiu, sličné Ingy, která mi občas přišla intonačně trochu mimo, vlastně ani nevím, co bych měl kapele vytknout, protože její vystoupení bylo snad stejně precizní jako tehdy. Ale co naplat, až na pár výjimek mě většina setu moc nebavila a navíc se opět prokázalo, že ty nejpřitažlivější skladby, které Van Canto odehráli, nejsou jejich, ale jde o covery. Lidí se ale pod stagí sešlo vážně velké množství a jejich odezva patřila k těm nejlepším výkonům, jaké obecenstvo za celý festival předvedlo, takže až na mě byli asi všichni naprosto spokojení.

Hail of Bullets

Hail of Bullets

Jestli ale do této chvíle sobota nabídla některá jména, která bych si, kdyby na to přišlo, navzdory jejich přitažlivosti asi nechal ujít, to následující pro mě osobně představovalo suverénně největší tahák festivalu a neúčast tentokrát absolutně nepřipadala v úvahu. Nizozemská death metalová válečná mašinerie Hail of Bullets v čele s legendárním Matinem van Drunenem dostala až nečekaně dobrý čas, takže moje obavy nakonec směřovaly akorát k případné neochotě fanoušků podpořit asi nejostřejší jméno letošní soupisky. A zpočátku to opravdu vypadalo, že Hail of Bullets zahrají pro sotva stovku příznivců, ale jak čas postupoval, několik letmých pohledů od pódia a narůstající rámus mezi skladbami i v jejich průběhu začaly skýtat příjemný pocit zadostiučinění. Dav totiž postupně zhoustl a zvětšil se do velmi sympatických rozměrů, takže hudebnímu zážitku tentokrát nebránilo ani smítko chmurných myšlenek o nespravedlnosti osudu. A že to nebyl ledajaký zážitek! Hail of Bullets totiž rozjeli naprosto pekelný koncert, který velmi záhy s přehledem strčil do kapsy i ten předloňský z Brutal Assaultu, ačkoli ten přitom nebyl vůbec špatný. Jejich muzika je dost drtivá i z desky, ale na živo to vypadalo, jako by do ní někdo napumpoval dávku steroidů. Mělo to neuvěřitelnou sílu, lámalo to čelisti a sama kapela si toho zřejmě byla velmi dobře vědoma, protože nasazení pětice muzikantů bylo skutečně ohromné a celému vystoupení to dodávalo na přitažlivosti měrou vskutku vrchovatou. Údajně se dost podařil i zvuk, což je dost dobře možné, když i v první řadě plus mínus šlo slyšet, co který nástroj hraje – pokud tedy zrovna Ed Warby nespustil kulomatnou palbu kopáků… Hail of Bullets zkrátka přišli, sami si nazvučili a odehráli zabijácký koncert, který potvrdil, že jsem do tohoto oldschoolového komanda nevložil svoje naděje nadarmo. Pro mě osobně byl právě toto suverénně nejlepší koncert, jaký letošní Basinfirefest přinesl.

Jelikož necelou hodinku stát a pařit v první řadě, když hraje takový nářez jako Hail of Bullets, dá člověku pořádně do těla, místo následujících Američanů Unearth, kteří si vyměnili místo s již odehravšími Pretty Maids, jsem se radši uchýlil k částečné revitalizaci tělesné schránky a teprve když se mi podařilo alespoň částečně zahnat žízeň, vyrazil jsem k druhé stagi zkontrolovat, jak to šlape kultovním brněnským Root, kteří tam právě předváděli svoji mystikou nasáklou show. Maje v paměti vynikající koncert, kterým mě Root uzemnili loni v Jaroměři, se mi to ale tentokrát nějak pod kůži nedostalo. Nevím přesně, čím to bylo, ale Root na mě dělali podezřele nesehraný dojem, Big Boss mi nepřišel hlasově úplně v pohodě a fenomenální skladbu Mystical Words of the Wise dokonce provázelo několik hráčských chyb. A než abych si dál kazil hezké vzpomínky, to jsem se raději usadil do pivního stanu a ztrestal další půllitr Budvaru…

Carpatia Castle

Carpatia Castle

Dohrávající Unearth mě nechali chladným i v závěrečné části jejich setu, a tak jsem se po nějaké době z čiré nudy vydal zpět k druhé stagi navštívit další dvě čtvrtiny naší výpravy a při té příležitosti vyzkoumat, jestli se za jménem Carpatia Castle a gothic metalovou škatulkou, do které kapela spadá, opravdu skrývá typicky unylá hudební produkce bez nápadu, jak zejména u nás bohužel bývá pravidlem. A proti všem očekáváním to ani zdaleka nebylo tak hrozné, jak jsem si představoval! Pódiová prezentace kapely sice vykazovala snad všechna klišé, která si člověk dovede představit, ale ta klišé byla natolik dotažená a solidně působící, že skoro ani jako klišé nevypadala. K tomu přidejte velmi nadanou zpěvačku, která namísto trapného tarjování určitě zaujala nejedno ucho krásně barevným, nízko položeným vokálem, a muziku, která šla i přes jasnou žánrovou příslušnost bez problémů poslouchat. A co víc – ono to většinou bylo až nečekaně slušné! Z toho vám vyjde vystoupení, které sice nebylo kdovíjak strhující, ale přitom zanechalo velmi dobrý dojem, takže vstříc poslednímu koncertu večera jsem odcházel přesvědčen, že Carpatia Castle umí předvést velmi dobré vystoupení a minimálně na české žánrové scéně rozhodně mají co říct.

Sobotní program uzavírala toho dne již druhá nizozemská death metalová formace. Sinister patří k těm muzikantům, kteří hrají dlouhé roky, nikdy si nesáhli na úplný vrchol, ale přesto nahrávají a koncertují neúnavně dál, protože mají rádi to, co dělají, a dělají to poctivě. Abych byl upřímný, byly to právě sympatie k tomuto vzácnému přístupu, které mě na place udržovaly snad celou polovinu koncertu, protože tvorbu kapely neznám, na první pokus mě moc nezaujala, zvuk nebyl nijak extra zdařilý a lidí zoufale málo. Ale jak šel čas, něco se ve mně začalo obracet a najednou jsem zjistil, že se mi produkce Sinister opravdu líbí. A zjevně jsem nebyl sám, protože v posledních dvaceti minutách setu se dav rozrostl, odezva nabrala na hlasitosti, a když už se Sinister tvářili, že budou končit, lidé si dokonce vyžádali přídavek! Tím zjevně spokojení Sinister definitivně uzavřeli sobotní program a učinili tak v duchu celého jejich vystoupení – upřímně, poctivě a s nefalšovanou láskou k muzice a hraní i pro těch pár lidí, kterým nebylo proti mysli dojít kapelu podpořit.

Neděle

Jako by neděle chtěla návštěvníkům festivalu odčinit sobotní přepršky, od rozednění (tedy od nějaké jedenácté dopolední, kdy jsem se ráčil probudit) se po nebi honilo jen několik mráčků. No a přijít v takovém počasí do areálu, když na pódiu zrovna hrají Wohnout, to je pak na dobrou náladu hned zaděláno. A Wohnout se svým svérázným rockem na tom měli skutečně lví podíl, protože ačkoli z jejich repertoáru znám sotva pár největších hitů, předvedli vynikající koncert, který si mě získal v podstatě hned. Křišťálově čistý zvuk a zejména perfektní vokální výkony bratří Homolovic sklízely vavříny nejen u mě, ale také u nesmírně početného davu hudbychtivých fans a radost tedy mohla být oboustranná. Z oněch notoricky známých hitů zazněla naprostá většina a přídavek v podobě pařmenské hymny Svaz českých bohémů zakončil i jinak podařený koncert velmi stylově. Dobrý začátek dne, jen co je pravda…

Arakain

Arakain

Vystřízlivění do standardně znuděné nálady však přišlo vzápětí a přinesli ho domácí klasici Arakain. V uplynulých letech jsem je viděl hned několikrát, ale většinou to mělo příchuť speciální příležitosti, protože jejich výroční turné ke třiceti letům existence kapely v doprovodu Lucie Bílé trvalo dost dlouho. Letos však Arakain přivezli zcela běžnou show a bylo to naprosto stejně nevýrazné jako nějaké dva roky nazpět, kdy jsem s nimi měl tu čest poprvé. Zaznělo pár standardních hitů, které šly poslouchat v pohodě, muzikanti se taky celkem snažili a panu Toužimskému to jako vždy zpívalo skvěle, ale prostě tomu scházel náboj. Neuvěřitelně narvaný plac u pódia však svědčil o tom, že i kdyby Arakain zahráli sebeslabší koncert, armáda jejich fanoušků si je stejně najde. To se stalo i tentokrát a snad alespoň oni se bavili.

Snaha utlouct nudu sledováním setu Vypsané Fixy jsem brzy vzdal, protože podle prvních songů to zavánělo ještě mnohem větší otravou, než jaké jsem se dosytosti nabažil u kapely předchozí, a tak jsem raději zamířil vstříc obživě a nějakým těm společenským aktivitám, což mi bohudík zabralo poměrně dost z času, který se jen pomalu ploužil vstříc době, kdy program sliboval trochu zajímavější náplň pozdního odpoledne. K tomu, abych se dočkal, nakonec zbylo učinit jediné – prokousat se nějakými dvaceti minutami, které tou dobou zbývaly z hracího času zavedených hard rockerů Krucipüsk. A ačkoli jejich hudbu v podstatě neznám a ani po této zkušenosti na tom nehodlám nic měnit, nakonec jsem musel uznat, že to nebylo zlé. Muzika je to vesměs originální, pánům zkušenosti nechybí a minimálně tentokrát předvedli, že i zápalu pro věc se jim dostává dost, takže z toho nakonec vylezlo vystoupení, které bych si sice klidně nechal ujít, ale když už jsem se ho zúčastnil, nijak zvlášť mě neiritovalo a já v blízkosti zvukaře mohl setrvat až do jeho konce. A to je od člověka, kterému hudba Krucipüsk absolutně nic neříká, vlastně docela pochvala.

Doga je kapela, o které slyšel snad každý domácí příznivec tvrdší muziky, a ačkoli mám tuhle grupu podvědomě zaškatulkovanou jako takový ten jednoduchý bigbít bez špetky uměleckých ambic, co frčí především mezi lidmi, kteří jsou rádi za každé hudební povyražení, které dorazí do blízkosti jejich dědiny, šel jsem se přesvědčit, jestli mám pravdu, nebo jestli kapele křivdím. Co jsem zjistil, to mě docela překvapilo. Hudebně to sice opravdu bylo přesně to, co jsem popsal výše, ale vlastním provedením a přístupem k věci mě Doga příjemně šokovali. Nedočkal jsem se totiž žádného hraní si na něco, čím nejsou, ale naopak živelného nadšení pro věc, které sálalo zejména z notoricky známého polonahého frontmana Izziho. Ten nejenže skvěle zpíval, ale zvládal u toho i nakažlivým způsobem rozesílat mezi lidi pohodu a nadhled, což se v podobných případech opravdu nestává často. Ačkoli jsem z důvodu časové tísně neviděl víc jak polovinu tohoto vystoupení, odnesl jsem si z něj výhradně dobré dojmy a přesvědčení, že i v jádru primitivní muzika může být podána s grácií, a pak není žádná ostuda vzít ji na milost.

Důvodem, proč jsem se předčasně zdekoval od hlavní stage, byla chorvatská kapela Rising Dream, která mě poprvé zaujala někdy před dvěma lety na plzeňském Metalfestu a od té doby jsem ji vedl v patrnosti jako jméno, které může na živo zprostředkovat až nečekané příjemný zážitek. Tentokrát se ale na Rising Dream alespoň zpočátku štěstí moc nesmálo. Start jejich vystoupení nabral snad čtvrt hodiny zpoždění kvůli problémové kytarové hlavě, a i když už se konečně začalo hrát, lidí, kteří se o muziku chorvatské pětice zajímali, bylo opravdu zoufale málo. Muzikantům v čele se sympatickou a křehce vyhlížející tmavovláskou to však na elánu neubralo a navzdory okolnostem odehráli svůj set energicky a s nadšením. Nakonec se ale i pro ně začaly věci obracet k lepšímu. Stávkující kytarová hlava byla nahrazena, lidí se nakonec přitrousil celkem přívětivý hlouček a v samém závěru už bylo jasné, že Rising Dream si ostudu rozhodně neuříznou. Naopak – zanechali na mě lepší dojem než posledně a pokud budu mít někdy v budoucnu možnost dát si s touhle partou další dostaveníčko, rád tak učiním. Ostatním mohu určitě doporučit totéž – a rozhodně nejen kvůli té krasavici za mikrofonem.

Čas však ubíhal neúprosně dál a poslední festivalový den se tak postupně dostal do fáze, když už program hlavní stage nabízel jen samá zahraniční jména. Prvním takovým jménem byli znovuzrození Američané Coal Chamber, kteří ve Spáleném Poříčí končili své aktuální turné. Ačkoli nu-metal, k jehož výrazním představitelům Coal Chamber v devadesátých letech patřili, neodsuzuji zdaleka tak plánovitě jako většina metalové obce, z tohoto vystoupení jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. A nechme teď stranou, že se mi samotná muzika do vkusu nijak zvlášť netrefila… Muzikanti byli aktivní, o tom žádná. Kytarista v jednom kuse pobíhal po pódiu a řádil jak pominutý, baskytaristka zase co chvíli poskakovala do rytmu, přičemž se u toho stíhala točit okolo vlastní osy, zpěvák se snažil dirigovat dav, seč mohl, a na bubeníka jsem pořádně neviděl. Přesto mi na tom ale něco nesedělo. Možná to je styl vystupování kapely, možná se jenom zpěvák špatně vyspal a nebo na něj dolehla deprese z končícího turné… Nevím. Každopádně jsem měl neustále pocit, že minimálně pán s mikrofonem je pěkně otrávený a jen krůček od toho, aby všechny poslal do hajzlu a odešel se do backstage opít. Krom toho kytaristovi pořád padal stojánek se syntetizérem, bubeníkovi pro změnu jeden činel, celé to mělo takový nevyhnutelně destruktivní charakter a nad pódiem se obecně vznášela aura totálně podělané show. A vnímal to nejspíš i zbytek publika, protože odezva i přes opravdu velkou frontmanovu snahu nebyla věru nic moc. I závěrečná děkovačka tak zněla nějak přešle a napůl strojeně, ale opět musím zopakovat, že nevím, jestli to třeba celé nebyl záměr. V každém případě na mě ale Coal Chamber moc dobrý dojem nezanechali.

Soilwork

Soilwork

Coal Chamber však vystřídala kapela, od které jsem si toho sliboval poměrně hodně. Soilwork patří stejně jako páteční Dark Tranquillity do zlatého fondu gothenburského melodic death metalu, stejně jako Dark Tranquillity i Soilwork Spálenému Poříčí představili svoji novou desku, a jelikož mě jejich novinka velmi oslovila, vyloženě jsem se těšil, jak některé pecky z ní zafungují na živo. A nebýt dvou otravných detailů, nebylo by to vůbec špatné. První výtka padá opět na hlavu zvukaře, protože i když zvuk mohl být výrazně horší, členitost hudby Soilwork v něm trochu zanikala. Ale abych byl fér, musím dodat, že čím blíž bylo vystoupení svému konci, tím lepší byl i zvuk, takže nakonec to šlo poslouchat bez větších problémů. Zvuk ale nebyl tím největším problémem, který mi z vystoupení Soilwork ulpěl v paměti. Dost mě totiž překvapilo, že muzikanti – frontmana nevyjímaje – snad po každé skladbě absolutně vypadli z role, jali se občerstvovat a k fanoušků stáli zády klidně půl minuty bez jediného náznaku komunikace. To mi přijde na kapelu takového formátu trochu neprofesionální a hlavně to dost rozbíjelo celý dojem z jinak dost povedeného vystoupení. Když se totiž hrálo, Soilwork do toho opravdu šlapali, energii, kterou jejich skladby oplývají ve studiové podobě, dovedli dost věrohodně zprostředkovat i na živo a skvělý, byť nějakou formou half playbacku zřejmě nastavený výkon předvedl i frontman Björn Strid. Vzato kolem a kolem, až na těch několik otravných nedokonalostí to byl vlastně dost dobrý koncert. Do opravdu skvělého koncertu mu sice nějaký ten kus chyběl, ale zahnat hlad jsem odcházel spokojený.

S koncem setu Soilwork pro mě z návštěvnického hlediska skončil i celý festival, ale zvědavost namíchaná s jakousi zodpovědností mě donutily zůstat ještě na poslední dvě kapely, z nichž první přišli na řadu němečtí oldschool thrasheři Exumer. A když píšu oldschool, myslím opravdu oldschool, protože každá jejich nota jako by vypadla z osmdesátých let. Tomuto dojmu zásadním způsobem napomáhal i zpěvák Mem von Stein, který co chvíli rozvíjel teorie o tom, že moderní metal je sračka a že kdo chce hrát tvrdě, má hrát jako před třiceti lety… Na jednu stranu to bylo trochu trapné, ale na druhou stranu to nebyly jenom řeči, protože celí Exumer zkrátka všechen ten oldschool dokonale ztělesňovali. Zejména zpěvák po pódiu pobíhal a skákal jak mladík a pro těch pár aktivních jedinců vpředu dělal show, jako by ho hecoval celý Wacken. Jak jsem to tak sledoval, vybavila se mi vzpomínka na sobotní Sinister, a ne jen tak náhodou – i Exumer si mě totiž získali tou samou upřímností a oddaností, kteréžto ctnosti jim nemohl nikdo upřít a které byly rozhodně působivější, než vůbec ne špatná, ale zase ani kdovíjak skvělá muzika, která se linula k noční obloze. A stejně jako předešlého dne Sinister, i Exumer dokázali, že když se muzika dělá upřímně a od srdce, je to nakonec mnohem lepší než sebelépe vyprodukovaná a zpropagovaná blbost složená jen za účelem výdělku.

Raunchy

Raunchy

Úplný závěr festivalu se však nesl v naprosto odlišném duchu, než který do areálu propašovali Exumer. Dánští Raunchy totiž operují ve vodách veskrze moderního melodického metalu, a přesně takovou show pro tou dobou už značně prořídlé publikum také rozjeli. Už jen intro, kterým nebylo nic jiného než kultovní hitovka What Is Love, naznačilo, že tohle bude spíše opravdová závěrečná party než nějaké hlubokomyslné umělecké vyvrcholení. A Raunchy skutečně nehodlali nechat kohokoli usnout a sázeli do stále řidšího davu jeden chytlavý song za druhým. Poslouchalo se to příjemně, muzikanti vystupovali velmi sympaticky a frontman nejen že výborně zpíval, ale stíhal i bavit všemožnými vtípky (z nichž jeden si vzal na paškál třeba Exumer a vztah jejich zpěváka k modernímu metalu). Na adresu Raunchy tedy nemohu říct křivé slovo, protože jejich koncert byl důstojným závěrem festivalu, nicméně když jsem někdy okolo poloviny setu dostal nabídku odvozu na kutě, bez většího rozmýšlení jsem ji přijal a opustil tak areál bohatší o další příjemný, byť nekompletní hudební zážitek.

Závěrem

Jak jedenáctý ročník Basinfirefestu zhodnotit z obecného hlediska, to je složitá otázka. Posluchačům nabídl několik velmi zajímavých jmen domácí i zahraniční scény, a to je nesmírně chvályhodné. Větší část lineupu sice zabíraly kapely, které jdou zcela proti mému vkusu a vkusu většiny lidí, kteří považují hudbu za umění, ale budiž – je to pořád více méně lokální podnik a lidé, kteří jezdí na Basin za zábavou, ke které jim občas něco zahraje, na to holt slyší. Co ale zamrzelo, to bylo dost enormní opakování kapel, které hrály i na minulém ročníku, ne-li i na těch předchozích. Řekl bych, že česká punk/rock/metalová scéna nabízí opravdu dostatečné množství populárních i hudebně zajímavých spolků, jejichž angažmá by tomuto nešvaru učinilo velmi snadno přítrž. Již tradiční problém spatřuji také ve zcela neefektivním způsobu informování o čase autogramiád a změnách v programu skrze komentátora na hlavní stagi. Nemít informace z první ruky, tak bych dost určitě propásl hned několik kapel, na které jsem se těšil, a přitom by to šlo výrazně vylepšit třeba instalací tří nebo čtyř obrazovek do několika největších pivních stanů. Nechce se mi věřit, že by to jakkoli zatížilo rozpočet festivalu, který dovede zaplatit Within Temptation. Co se týče zvuku, ten dělal většinou problémy u velkých kapel, které si vozí vlastní zvukaře, takže nevím, na koho v tomto případě ukázat. Je ale bez debat, že ve většině případů pomohl zejména tradičně přepálené kopáky odfiltrovat na poslouchatelnou úroveň až početný dav mezi mnou a hradbou reproduktorů, umístěných uprostřed pódia a v podstatě přímo na zemi. Problém tedy možná bude v jejich rozložení nebo snad kvalitě, ale to je jen amatérská domněnka.

Až na tyto výhrady (a jeden drobný organizační kiks s vydáváním novinářských pásek) mi ale všechno přišlo v pořádku a naopak musím chválit. Potěšila tradičně rozsáhlá nabídka jídel a příjemně překvapil i pivní sortiment z provenience budějovického Budvaru. Chuť je sice věc relativní, ale já s pivem neměl po této stránce žádný zásadní problém a naopak potěšil široký výběr nejrůznějších druhů piva – černé a nefiltrované nevyjímaje. Sebemenší problém jsem neměl ani s novou, z Brutal Assaultu osvědčenou bezpečnostní agenturou, a nic dalšího mě už asi nenapadá, takže pokud člověk přetrpěl opakující se kapely a jen velmi omezeně funkční informační servis o organizačních změnách, sotva si mohl stěžovat na něco zásadního. Apeluji tedy na pořadatele, aby na těchto dvou stěžejních výtkách do budoucna trochu zapracovali, protože pokud tak učiní, věřím, že by Basinfirefest mohl zúročit potenciál, který v něm dřímá, a svůj zavedený status ještě o dost vylepšit.

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít