Metallica - Hardwired... to Self-Destruct
4.0Celkové hodnocení

Dávno pryč jsou časy, kdy se o americké hudební skupině Metallica, jednoho ze zakladatelů thrash metalu, psala jen slova chvály. V dnešním metalovém světě se tak dají najít především tři typy lidí – ti, kteří novou tvorbu Metalliky uznávají a berou ji jako součást vývoje skupiny. Potom další, kteří jakýkoli počin, který se nedá srovnat s ranou tvorbou kapely (např. Ride the Lightning nebo Master of Puppets), bez debaty odsoudí. Pak jsou tu ještě třetí – ti, kterým je nějaké škatulkování úplně jedno. Já osobně se řadím do třetí skupiny. Je mi jedno, co přesně Metallica vytvořila; hlavním měřítkem je to, jestli si poslech jejich hudebního počinu užívám, nebo ne. A hned na úvod musím říct, že se mi nové album Hardwired… to Self-Destruct poměrně líbí.

Co se mě týče, Hardwired… to Self-Destruct působí jako směsice všeho, co kdy Metallica vyprodukovala. Hned na úvod nás Hardwired nás vrací do 80. let, tedy do let vzniku thrash metalu, pod jehož hlavičkou Metallica dodnes oficiálně působí. Am I Savage posluchače zase teleportuje do období, kdy Metallica vydávala desky jako Load nebo Reload. ManUNkind ve mně zase vyvolává vzpomínky na nechvalně proslulé album St. Anger. Je to ale dobře, nebo špatně? Mně samotné tyto dojmy nevadí. Každá další nahrávka znamená vývoj. A toto konstatování faktu platí i pro Hardwired… to Self-Destruct.

Největší dojem na mě udělala čtvrtá skladba s názvem Moth into Flame. Velmi oceňuji hned úvodní riff, který se v písničce objevuje několikrát. Je velmi chytlavý, a to takovým způsobem, že si Moth into Flame pořád prozpěvuju. Jak by řekli dnešní mladí, tenhle song je prostě top. Naopak mě neoslovily výše uvedené Am I Savage nebo ManUNkind. Asi proto, že mi dost připomínají počiny kapely, které se mi nikdy nedostaly pod kůži. Celkově mohu ale prohlásit, že se mi skladby spíše líbí, než nelíbí.

Metallica je známá hlavně tím, že jejich písně jsou dlouhé, přesahující alespoň šest minut. Nové album obsahuje celkem devět songů, které mají více než šest minut (přičemž album jich čítá celkem dvanáct). Lze to však vnímat negativně? To záleží na pojetí. Třeba u Atlas, Rise by mi osobně nevadilo, kdyby měla o jeden refrén míň. Působí totiž trochu jako uměle natahovaná, byť jinak patří k těm songům, které z celého alba hodnotím kladně. Naopak taková Halo on Fire si prostor osmi minut zaslouží. Skladba totiž od svého začátku postupně kulminuje, roste, až se na konci dostane na svůj vrchol.

Jedna věc se ale Metallice nedá upřít. Mají nádherné texty – chytré, nápadité, až poetické. Už odmala jsem je měla ráda. Kvalitní desku totiž nedělá jen hudba, ale i slova, a ta má Metallica odjakživa skvělé. Nejinak je tomu i u Hardwired… to Self-Destruct. Kdybych to měla nějak upřesnit, jiné kapely čistě sdělují fakta, Metallica k takovým faktům přidává i příběh. Jejich hru s textem dokážu velmi ocenit. Příkladem může být úryvek z Confusion: „Label him a deadwood soldier now. Cast away and left to roam. Rapid is the road to sacrifice. Just takes longer to come home. Come home.

Myslím si, že jedenácté album Metalliky nelze jen tak odepsat. Nedá se říci, že patří mezi ta nejlepší, ale zároveň to není ani totální propadák. Má své stinné, ale i světlé stránky. Určitě se tak najdou lidé, kteří desku odepíšou hned po prvním poslechu a budou se hlasitě dovolávat staré Metalliky, stejně tak se najdou i ti, kteří ji budou vychvalovat do nebes a považovat ji za jeden z nejlepších počinů, které kdy skupina vytvořila. Jednu věc si ale musíme my všichni uvědomit – další Master of Puppets už kapela nikdy nenatočí.

Diskuze k příspěvku