Alia Tempora - Digital Cube
3.5Celkové hodnocení

V prosinci roku 2015 vydali Alia Tempora své první album nazvané Digital Cube. V té době jsem samozřejmě ještě nevěděl, že tato kapela existuje, natož abych zaznamenal jejich první velký krok do hudebního světa ve formě studiové desky. Netrvalo ale dlouho a shodou okolností jsem měl možnost zhlédnout tuto kapelu na One Tribe Night, čímž jsem svou neznalost v mžiku napravil. Jak si brněnská skupina vede v nahrávacím studiu? Pojďme na to.

Než se vrhneme do rozboru samotného alba, představme si nejprve kapelu. Pětičlenná skvadra ze Štatlu se začala formovat na konci roku 2011, o sedm měsíců později se dočkala svého prvního koncertu. Aktuálně mají nového bubeníka (pamatuji-li si dobře, ten starý měl poslední koncert odehrát právě na zmíněné One Tribe Night). Vokál si pak bere na starost Markéta Morávková, jejíž fialové vlasy se rozhodně stávají symbolem, který se vám vybaví vždy při vyslovení názvu kapely. Hlavní zpěv je příležitostně doplňován growlem, který obstarává kytarista Štěpán Řezníček. Sólovou kytaru a basu si vzali na starost Radek a Pavel Žákovi, za bicími nově sedí Patrik Macháček, který vystřídal Aleše Winklera. Elektronické samply vznikaly pod taktovkou více osob.

Dle popisu na bandzonovém profilu se kapela definuje jako „modern rockmetalová“, avšak v samotné kategorii se zařazuje do „symphonic metalu“. Na stránce sociální sítě Facebook narazíme na pojem „elektro symphonic metal“. Zabrouzdáme-li na oficiální webovky, dozvíme se, že členové nejčastěji holdují jménům jako Within Temptation, Lacuna Coil či Avantasia. Budeme-li čerpat z dalších oficiálních informací o kapele, zjistíme, že Alia Tempora jsou „fanoušky a kritiky přirovnáváni k Amaranthe, Delain nebo Lacuna Coil“. Jen tak pro zajímavost, z této trojice oblíbených sestav jsem do současné doby věděl pouze to, že Lacuna Coil se podílela na soundtracku Vampire: The Masquerade – Bloodlines se svou písní Swamped. (Amaranthe? Delain?! To je nějaké indické koření? Sorry, fakt nevím.) I přesto musím uznat, že Alia Tempora má něco do sebe, a zřejmě to nesouvisí s mou neexistující zálibou v symfonické odnoži metalové hudby.

Prakticky čtyři roky po samotném založení hudební skupiny vyšel její první počin pojmenovaný Digital Cube. Obsahuje celkem dvanáct skladeb, z nichž jedna tvoří samotné intro, jedna je remixovanou verzí již existujícího kousku a poslední je instrumentálním ztvárněním další z písní obsažených na albu. To celé tvoří 45 minut stopáže.

AT-DC (CD)

Na úvodní intro nazvané Connected navazuje titulní skladba nesoucí pojmenování jako samotné album – Digital Cube. Zároveň se jedná o jednu z těch dobře mířených ran, jimiž je deska zásobena. V nižších hlasových pozicích lze zaslechnout jakési váhání či nejistotu v Markétině zpěvu, nesmělost pak panuje v těch naopak nejvyšších. Na začátku jsem tím byl mírně rozladěn, avšak jelikož jsem obdobný neduh již znatelněji v ostatních skladbách nezaznamenal, budu to brát spíše jako nedostatek v konečném masteringu nahrávky nežli v technice zpěvu.

Alia Tempora vydala dvojici videoklipů k písním Mockingjay a Leave You Behind, z čehož lze usuzovat, že vsadila právě na tyto dvě karty, kdy společně s Digital Cube se má jednat o hlavní mezníky v jejich tvorbě. Nutno uznat, že to rozhodně nebyl krok vedle. Pozitivní ohlas dozajista u posluchačů vzbudí například i Frozen, která zároveň představuje první singl kapely vydaný v roce 2013. Za hitovky oslovující široké spektrum uší lze považovat i rytmicky striktnější Far and Forgotten a výpravnou Fairytale, která zní nenuceně a přirozeně. Příliš jsem nebyl zaujat jemnou Now and Then. Za naprosto úchvatnou jsem si však zvolil Disconnected. Něžná, melancholická. Taková ta věc, kterou jste ochotni zahrnout do soundtracku svého života, popisující jakoukoliv příležitost vhodnou občasné vzpomínce.

Předposlední skladba je remixovanou verzí Mockingjay, kde se o její modifikaci postaral hudebník Timo Somers, tedy kytarista holandské kapely Delain, k níž jsou Alia Tempora přirovnáváni. Jako závěrečná třešnička na dortu zazní klavírní verze Fairytale, kterou realizoval dnes již bývalý bubeník Aleš na návrh stínového člena Filipa Hrazdiry.

Jelikož jsem tvor zvídavý, skrze YouTube jsem si poslechl vždy dva náhodné videoklipy od Amaranthe a Delain. Zatímco v hudbě Delain jsem neslyšel žádnou charakteristickou shodu, u tónů Amaranthe jsem musel uznat, že alespoň instrumentální složka je s tou od Alia Tempora celkem podobná. Od Lacuna Coil se brněnská skupina liší hlavně v tom, že neobsahuje takový ten „goticky zatracený upírsko-romantický nádech“.

Možná právě přirovnávání ke vzorům, se kterými nemusí mít Alia Tempora zase tolik společného, může evokovat v recenzentech, potažmo posluchačích, vlnu kritických hlasů, s nimiž se lze příležitostně setkat na některých hudebních serverech. Primárně po takové hudbě sáhne přirozeně příznivec právě symfonického metalu, kterému zde může překážet množství užitých elektronických prvků a nepříliš vymezený hudební ráz. Alia Tempora totiž na Digital Cube neustále balancují na tenkém mezníku mezi styly a výrazně se nevyhraňují, což je staví do pozice, kdy projev je žánrově nevýrazný jak pro zastánce symphonic metalu, tak pro příznivce metalu okořeněného elektronickými prvky. Kterým směrem se kapela vydá, je otázka času a dalšího vývoje, který musí být nenucený, přirozený. Ne, že by styl ražený hudebníky neměl ve světě zastání (což potvrzují i mnohé kladné zahraniční ohlasy), jen samotná Česká republika je zkrátka pro takovou hudbu mizerně malá. Ruku na srdce.

AT-DC (vše)

Osobně mám problém s growlingem, který povětšinou působí uspěchaně. Vypadá to, že Štěpán zkrátka nestíhá tempo hudby a snaží se ze sebe dostat všechna slova, aby stihl pro jeho vokální projev vyčleněnou pasáž. Přitom by stačilo „osekat“ text, což by mělo za důsledek jeho rytmičtější vyznění.

Svým zařazením mezi technicky náročný symfonický metal si navíc Alia Tempora buduje nepřirozenou konkurenci, jelikož v rámci tohoto stylu, dle mého skromného a laického názoru, existují pouze kapely „elitní“ a „ty ostatní“. Přitom by stačilo pouze zapojit více elektronických prvků, přiostřit kytary, zintenzivnit údernost bicích a zpestřit zbarvení Markétina hlasu o notně drzejší nádech, čemuž nahrává i využití syntetizátorů (viz například Jakalope, Lucia Cifarelli či mnohé zástupkyně industrial a EBM scény). Díky tomu by se kapela vymanila z okovů žánrové škatulky a nejspíš by se i zbavila negativní kritiky pramenící ze srovnávání s právě onou hudební elitou.

Ze své pozice nemohu hodnotit Digital Cube jako posluchač symphonic metalu. Mé pocity zachycené v recenzi pramení z lásky k agresivní elektronické hudbě, potažmo i jisté náklonnosti k současnému synthpopu. Nádechem toho totiž album Alia Tempora disponuje a tvoří tak most mezi hudebními styly, po kterém se však leckdo může bát projít. Řešením je buď upřednostnění jednoho z propojovaných břehů (potažmo zanevření na ten druhý) či zpevňování základů a naděje, že se najde dostatek nadšenců, kteří posílí již aktuálně úctyhodné pevné fanouškovské jádro.

AT-DC (přebal)1. Connected (intro)
2. Digital Cube
3. Frozen
4. Far and Forgotten
5. Mockingjay
6. Aurora
7. Leave You Behind
8. Now and Then
9. FairyTale
10. Disconnected
11. Mockingjay (Remix by Timo Somers)
12. FairyTale (Piano Version)

Hodnocení: 7/10

Autor fotografií: Orbis Metallum

Diskuze k příspěvku