Úvodník k letošnímu Metalfestu v Plzni jsem již psal, a tak mi dovolte přeskočit povídání o nějaké té historii festivalu, jeho areálu, kratochvílích, když se zrovna nehraje, a podobné omáčky. Vrhneme se rovnou na samotné dění. Opět z mého pohledu.

Do Plzně jsem se vřítil ve čtvrtek kolem půl osmé večer. Parkovalo se zase na přilehlých loukách lochotínského parku. A i letos byly rozdělené na čistě stanovací plochy a na parkoviště. Což některým dělalo problém, protože si vehementně chtěli své stany a přístřešky stavět vedle automobilů. Marně se pánové z organizačního týmu snažili těmto lidem vysvětlit fakt, že se prostě na jedné části jen stanuje a na jiné zase jen parkuje. V pátek to však vzdali a nechali to tak, jak se to samo vyvinulo. Já zaparkoval své přibližovadlo, sklopil sedačky, čímž vznikla „postel“, a byl jsem ubytován. Do ruky vzal plechovku piva a namířil si to pro identifikační pásku a malou obhlídku okolí, abych zjistil, co se od skončení MF 2015 změnilo. Skoro nic. Po asi dvouhodinovém toulání po okolí jsem ve vrátil k mému loži a zalehnul.

Kolem třetí ranní mě probudilo bubnování kapek deště na plechovou střechu mého povozu a já se začal obávat, že plánovanou páteční návštěvu ZOO asi vezme čert. Stalo se. Slabý déšt či mrholení vydrželo skoro až do oběda, a tak jsem jen tak polehával nebo si četl. Stejně jsem však do toho nečasu musel, abych si koupil něco k snědku a tak podobně. Do amfiteátru jsem se dostal někdy v poslední třetině setu švédských death ‘n’ rollistů Entombed A.D. Ti mají na svém kontě dvě desky, jež na koncertech doplňují o skladby z předešlého působiště všech členů, tedy Entombed. A jelikož jsem slyšel dvě písně, netroufnu si koncert nějak moc hodnotit. Ale zvuk byl dobrý a dav před pódiem hlasitě reagoval. Takže to nemohlo být špatné.

Jejich krajané Grand Magus, kombinující heavy metal s doom metalem, přijeli představit svou aktuální desku Sword Songs. Svůj set však začali tradičně písní I, The Jury z desky Hammer of the North. Sound mají hutný, melodie chytlavé, a k tomu měli v Plzni i dobrý zvuk, takže za mě povedený koncert.

Chytlavé melodie mají i Gloryhammer. Tento projekt vokalisty a klávesáka z Alestorm má na kontě dvě dlouhohrající desky, jež obsahují dostatečný materiál pro živá hraní. Svůj setlist otevřeli písní Rise of the Chaos Wizards. Tato prazvláštní parta ze světa jednorožců, viz popis charakterů zde, se do toho opřela s plnou vervou a jako další do posluchačů nasypali skladbu Legend of the Astral Hammer. V závěru přišly dvě mé oblíbené písně, a to první singlovka Angus McFife a nakažlivá Universe on Fire. Tohle bylo zábavné, energické a kosmické vystoupení, které muselo bavit každého.

Další kapela z ranku heavy/power/speed metalu byli Bloodbound ze Švédska. Ti mě zaujali svou debutovou deskou Nosferatu, ze které skupina i nyní čerpá písně do setlistu, a to je jedině dobře. Skladby jako stejnojmenná Nosferatu či Metal Monster jsou pořádně chytlavé. Trend kvalitních nahrávek tuto partu neopouští, jenže s každou dalši deskou jako by kopírovali své slavnější krajany Sabaton. Ale vystoupení to bylo dobré, chtěl bych říci až klasické. Pokaždé, když se s touto bandou potkám před pódiem, dostanu to samé. Dobrý koncert poctivého heavy metalu. Nic víc, nic míň. Jo, a Bloodbound vydali v únoru živák, kde se nachází i píseň Moria, která byla nahraná na festivalu Masters of Rock!

Jednou z nejtvrdších kapel, a mým velkým lákadlem, letošního line-upu byli Heaven Shall Burn. Výrazné jméno melodeath metalcore scény od našich západních sousedů tak rozbilo blok melodického metalu. Já se s nimi naposledy setkal loni na festivalu v Josefově, kde podali výborný výkon a posluchači pařili, seč jim síly stačily. V Plzni to bylo víceméně podobné. Sice ze začátku menší technické potíže, které se však podařilo rychle odstranit, aby se satanžel občas vrátily v podobě zlobivého mikrofonu. Ale ani to nemohlo zabránit tomu, aby parta kolem Marcuse Bischoffa rozhýbala pořádný circle pit či vystavěla stěnu smrti. Tyto tance se držely až do konce setu. Nechyběli ani surfaři, se kterými měli pánové od security plné ruce práce. Mezi zmiňované surfaře se v závěru přidal i Marcus. Úvodní skladbou koncertu byla klipovka Hunters Will Be Hunted, dále zazněly skladby Voice of the Voiceless či Godiva. Chybět nemohla coververze písně Black Tears od Edge of Sanity. V závěru píseň, u které si její text zapěl, kdo mohl, Endzeit!

Po setu HSB jsem se šel podívat, jaký mumraj nastal při autogramiádě headlinera festivalu, finské hvězdy Nightwish. Dámy a pánové, to bylo maso. Hlava na hlavě, každý v okolí sta metrů se snažil získat podpis nebo si je alespoň odfotit. Lidé se šťouchali, předbíhali, nadávali si, nedivil bych se, kdyby padla i nějaká ta facka. Bylo to tam divočejší než v kotli na HSB. Já si stoupnul do fronty na pivo a s klidem to pozoroval. Když jsem se pak potkal s pár známými, bylo mi řečeno, že se autogramiáda protáhla na více jak avizovanou půlhodinu a že se dostalo na většinu lidí. Členové kapely byli velice vstřícní, podávali si ruce, usmívali se a celkově byli v pohodě. Vsadím se, že k dobré náladě přispěla i návštěva pivovaru, ze kterého Floor postovala foto na svém IG účtu.

S pivem v ruce se vracím na právě probíhající vystoupení mezinárodního projetku Victora Smolskeho, kapely Almanac. Výbornou skladbu Self-Blinded Eyes z debutového alba Tsar jsem sice prošvihnul, ale i tak mě čekalo pár písní k poslechu. Oproti vystoupení v rámci WMORu mě to teď bavilo více. Možná za to mohla znalost skladeb, možná jen konstelace hvězd. Ale tak jako tak, neoddiskutovatelný fakt je, že Victor Smolski je výborný kytarista a skladatel. Andy B. Franck je výborný vokalista, a ještě k tomu sympatický člověk, který dokáže udělat pořádnou show. A taky se vás optá, zda chcete šukat… to sedí k tomu jeho nynějšímu vzhledu pornoherce osmdesátých let. Ani další hlasy se nedaly zahanbit, a tak se amfiteátrem nesla pohodová nálada. Tu u mě lehoulince narušilo zařazení písní od kapely Rage. Jak jsem psal v předešlém článku. Peavyho vokál mám s těmi songy neodmyslitelně spojeny, a ač se Andy snažil, jeho podání písně Empty Hollow mi prostě nesedí.

Headlineři Nightwish slibovali monstrózní pódiovou show. A ta taky byla! Světla, ohně a další pyroefekty, co hrdlo ráčí a konstrukce unese. Areál byl plný, lidé se mačkali i za plotem. Prostě to vypadalo tak, jak to má na kapelu s nálepkou headliner vypadat. Kdo četl nebo si nyní přečte mé povídání k festivalu Masters of Rock 2015, kde Nightwish také měli roli headlinera, dostane můj pohled na tuto skupinu a dozví se, jak jsem ten koncert tehdy vnímal. Zmiňuji to z důvodu, že ač nechci srovnávat, tak tady se tomu asi neubráním. Oba setlisty začaly stejně, úvodní Shudder Before the Beautiful a po ní Yours Is an Empty Hope. Je jasné, že každá kapela má velkou část setlistů na nějaký čas stejnou a obměňuje jen pár písní nebo jen prohází pořadí. Ve Vizovicích po těchto dvou skladbách následovaly songy Amaranth a starší vypalovačka She Is My Sin, v Plzni byly nahrazeny výbornou Storytime, po které přišla klidná My Walden a Elán, následuje Weak Fantasy. Opět stejně jako na loňském MORu. V Plzni poté následovala výborná Sahara z desky Dark Passion Play. Z alba Imaginaerum zazněla skočná I Want My Tears Back. A jelikož v ní má lví podíl hra na dudy, na pódiu je i Troy, který svou hrou doplní i píseň Nemo. Omlouvám se, ale tato verze mi nesedí.

Pořadí tří zavěrečných skladeb bylo proházeno. Letos setlist uzavírala píseň The Greatest Show on Earth, přesněji její dvě části, a to Chapter II: Life; Chapter III: The Toolmaker. Škoda, dle mého názoru by konec v pořadí TGSOE a po ní až výborná Ghost Love Score následována písní, jejíž název si o to prostě sám říká, Last Ride of the Day, byl lepší. Takže co se setlistu týká, vyhrává o kousek ten z Vizovic. Jednak obsahoval o dvě písně více, a to byly oba hrací časy devadesát minut, a taky se více podíval do historie kapely. Co zůstalo stejné, bylo maximální nasazení kapely. Floor je úžasná v práci s publikem. Nebála se přijít na ten pověstný plácek mezi fanoušky a skupinou a předvést taneček při I Want My Tears Back, kdy při dudácké části hopsala jak v irské hospůdce se sklenkou kvalitní whiskey. To samé Marco či Emmpu. V tomto zase vítězí koncert v rámci Metalfestu 2016, v tom bližším kontaktu kapela a posluchač. A to nebylo jen u Nightwish. To je jedno z velkých plus Metalfestu, ten kontakt! K tomu vynikající zvuk! Já myslím, že se vystoupení headlinera festivalu vydařil na výbornou!

Avšak i přesto všechno, kdybych si měl jeden z těch dvou koncertů zopakovat, byl by to ten ve Vizovicích. Tam jsem se při koncertě cítil více polapen, měl jsem z něj větší radost a chuť si doma pustit diskografii této bandy.

Páteční část festivalu je za námi. Někdo jde spát a někdo ještě pít. Já jdu spát. V sobotu se probouzím docela brzy. Obloha je zatažená a vypadá to na déšť a mě napadá, že se do té ZOO opět nedostanu. Otočím se na bok a ještě usínám. Pomohlo to! Když se podruhé probudím, obloha je projasněna, a tak se oblékám, popadnu foťák a mířím omrknout zvířata. A jelikož mě baví si v ZOO pořádně zafotit, tak tam trávím skoro pět hodin, a tím pádem mi utíkají dopolední a polední kapely. Popravdě mně to moc žíly netrhá. Díky smutné události se nedostavila Sirenia. A její náhrada, nějaká parta z Německa hrající stoner rock okořeněný blues, mě nechává chladným, stejně tak skupiny předtím. Trochu mě mrzí, že se asi připravím o Crematory. Ty jsem měl v plánu stihnout. Ale ZOO Plzeň je fakt atraktivní a jak jsem psal ve statusu na FB OM, byla by škoda její návštěvu odfláknout.


Crematory sice nevidím, ale jen slyším, když se nacházím kousek od plotu, který dělí amfiteátr a areál ZOO. A jelikož je hudba hlasitá, doléhá k uším lidí, kteří o to nestojí. A já mám co dělat, abych se nezačal hlasitě smát tomu, jak komentují to, co slyší. Vlastně se snažím dělat cizince, co nerozumí česky.

Delain si však utéct nenechám. I přesto, že jsem je viděl asi pětkrát. Tato kapela, v čele s charismatickou Charlotte, stoupá čím dál výše na žebříku popularity skupin podobného ražení. A vedle krajanů Within Temptation či Epica mají v této škatulce své pevné místo. Koncert otevírá aktuální singl Suckerpunch. Je vidět, že kapela má svoji pódiovou prezentaci dobře nacvičenou, jako na povel všichni začnou házet řepou. Pány určitě zaujme i něžná dívka s kytarou v ruce. Merel je v kapele od loňska jako stálý člen, avšak u Delain hrála již dříve jako záskok za Tima Somerse, s nímž nyní tvoří  kytarové duo. V setu Delain nechyběly hitovky jako April Rain či Mother Machine. Závěr patřil skladbě We Are the Others. Výborné to bylo. Kapelu hraní baví, baví je bavit dav před sebou a dav baví, že se všichni baví. I já se bavil! A malá technická. Ruben Israël do své bicí sestavy bušil tak zběsile, až mu odlétl činel i se stojanem… zvíře!

Stratovarius mají své místo na poli power metalu jisté. Zvláště jejich dvě poslední studiovky mě velice baví, v čemž mě utvrdil i koncert ve Zlíně tři roky nazpět. Jejich setlist byl víceméně festivalový. Tedy pln samých osvědčených fláků, a to jak z nové tvorby, tak z té starší. Na Metalfestu tak zazněly písně jako Unbreakable či Black Diamond. Závěrečná Hunting High and Low ukázala, jak skvělý je Lochotínský amfiteátr. Ten akustický ráz této stavby dá vyniknout zpívajícímu davu a věřte mi, je to silný zážitek slyšet takto početný dav zpívat refrény písní. A je jedno, od jaké kapely. Dav v Plzni zpíval často! A Strati nezklamali a ukazují, že se momentálně nachází ve výborné kondici. Hlavně Timo, na kterém často stojí úspěch či neúspěch živého přednesu.

Po nich následovali Lordi, které nějak nemusím, a tak odcházím mimo areál. Zahlédnu jen členy kapely, jak si to míří na stage. Mr. Lordi se musí přidržovat, aby na svých kramflecích nespadl. Z dálky jsem zaslechl písně Hard Rock Hallelujah či Devil Is a Loser a také hlasitou odezvu publika, z čehož usuzuji, že se vystoupení Lordi líbilo.

Dalším z headlinerů letošního Metalfestu byl Zakk Wylde. Pod svou sólo tvorbou má dvě desky, a to Book of Shadows a Book of Shadows II. Hraje jižanský rock, což je specifický styl rockové hudby, který mně osobně pod vousy moc nejde, ale Zakkovi jsem dal šanci, byť po poslechu nové desky jsem to v plánu ani moc neměl. Pokud se nepletu, tak úvodní písní byla Sold My Soul, kde mi zkreslení vokálů přišlo až moc kňučivé oproti nahrávce. Když jsem se procházel areálem a bez větších potíží jsem se nakonec ocitl v nějaké páté šesté řadě od zábradlí, říkám si, že je tu něco špatně. Z desky na mě skladby působí dosti intimně, že by si je člověk vychutnal v menším prostoru s méně lidmi kolem. Vážně. V takovém zapadlém klubu, někde na předměstí městečka ve státu Texas. V ruce třetinku a přemýšlet nad životem kovboje a okukovat děvčata. A to mi prostě chybělo k tomu, jakou hudbu nám Zakk se svou partou (až na jednoho to byli Black Label Society, pokud zdroj nelže) servíroval. I na lidech bylo vidět, že jsou klidní. Nebylo žádné velké jásání. Ale ono to tak asi mělo i být. Intimní atmosféra. Věřím, že se Zakkovo vystoupení lidem líbilo. Já asi neměl tu správnu náladu. Z ničeho nic do mě vrazí týpek couvající před security, kteří ho popadnou a odvádějí pryč. Najednu se i já ocitám v proudu, který si to míří pryč z areálu. U vchodu stojí ten, který do mě vrazil. Hlasitě se dožaduje vstupu zpět na koncert. Míjím ho. Jdu spát.


Hrozná rána. Leknutím nadskočím. Jako by někdo skálu lámal. Kapky deště dopadají na střechu a dokreslují tak zvuk blížící se bouře. Nezájem. Usínám.

Probudím se kolem sedmé, lehce prší. Závěrečný den Metalfestu je tu a vypadá to, že bude zataženo. Ale časem se vyjasní a už to tak zůstane. Slunečná neděle. Chci jít na Mantar, ale sekl jsem se, a tak se do areálu dostávám v době, kdy hrají Wisdom. Kapela má dobrá hodnocení, ale pro mě je to jen nezajímavý kolovrátek power metalu. Nebavilo mě to. Skladby zněly jedna jako druhá, ve stejném rytmu.

Visions of Atlantis jsem kolem desky Trinity docela točil přehrávačem. I vystoupení na předešlých ročnících Masters of Rock byla fajn. Letošní v rámci MF bylo podobné. Nic, co by posadilo na zadek, ale vyloženě špatné to nebylo.

Arkona je zárukou pořádné tancovačky, a jinak tomu nebylo ani v Plzni. Tato partička z Ruska, kde mikrofon patří nezkrotné Mashe, je u nás velice populární a na každém koncertu to vře jedna radost. A při hitech jako Goi, Rode, Goi!, Slav’sja, Rus’! (u této písně, pokud se nepletu, se opět veslovalo, což mnohé zaskočilo a koukali na to s otevřenou hubou) či Stenka Na Stenku se circle pit točí na plné obrátky!  Já jsem si nakonec zašel zahopsat do toho davu zpocených a sluncem ožehlých metalistů.

Amorphis byli mým dalším lákadlem. Tak jsem tedy setrval v předních řadách a čekal na tyto finské mistry melodie. Nová deska Under the Red Cloud obsahuje několik koncertních hitů, které nakonec i v Plzni zazněly. Například Bad Blood, Sacrifice či The Four Wise Ones. Kapela nezapoměla ani na starší osvědčené hitovky jako Silver Bride, House of Sleep nebo Sky Is Mine. V těch předních řadách mi přišel zvuk o krapet slabší než o něco dál od pódia, kde jsem se po čas festivalu vyskytoval častěji. Ale to mi nemohlo zkazit radost z tohoto výborného koncertu. A ani to, že žádný z členů Amorphis nepřišel blíže k lidem, tak jak to dělaly jiné kapely během všech ročníků Metalfestu.

Epica začala svůj set písní The Second Stone z desky The Quantum Enigma. Tato deska dostala v setlistu hned pět míst, například se skladbou Unchain Utopia či Victims of Contingency. Vzpomenout dala i na starší tvorbu v podobně hitovek Cry for the Moon a The Obsessive Devotion. A jelikož jsem se i nyní nacházel v předních řadách, více jsem vnímal zvuk. A nějak mi nedošlo, proč je kytara Isaaca Delahaye slyšet jen z jedné sady reprobeden? Ale nasazení kapely bylo skvělé. Klávesák dělal kraviny vždy, když měl chvilku volna od hraní, ale vlastně i během toho. V jeden moment se objevil skoro až v druhé řadě. To samé ostatní členové. Jedna z nejvíce komunikativních skupin letošního ročníku. Překvapivá wall of death. Milá a usměvavá Simone. Tento koncert musel bavit každého!

Konec. To byl Metalfest 2016 z mého osobního pohledu.


Co závěrem? Asi takto. Ač jsem si v předešlém článku postesknul, že je letošní rok monotématický, nakonec se to ukázalo jako plus. Proč? Ono když se střídají kapely různých žánrů, koncert co koncert, tak se nakonec u mnoho lidí ukáže, že se podívají na jednu skupinu, a když jsou po ní dvě tři, co vidět nepotřebují, tak zase odejdou pryč. Ale pokud hraje vaše oblíbená kapela a po ní další ze stejné škatulky, tak na ni zůstanete, byť ji moc neznáte. A bylo vidět, že ochozy jsou zaplněnější jak předešlé roky. Ano. Nightwish jsou lákadlo pro masy i mimo klasické posluchače metalu, což se ukázalo na davu lidí, který okupoval plot v nejvyšším patře areálu. A myslím, že svou úlohu zvládli na jedničku!

I další vystoupení byla kvalitní. Areál je know-how této akce, a to dělá mnoho. Uvidíme, co pořadatelé přinesou v roce 2017. Těžko překonávat letošek, když hlavní hvězdou byli Nightwish. Lidi se namlsají a budou chtít i další roky stejně lákavé kapely. Co bude? Něco z letošního ročníku Masters of Rock? Nebo něco nového? Necháme se překvapit. Já sobně bych uvítal třeba In Flames. Umí zahrát velké koncerty, jejich aktuální tvorba je docela mainstreamová, tedy stravitelná větší mase lidí. Bude nové deska. Tak kdo ví…

Diskuze k příspěvku