Letošní Masters of Rock byl hned v několika ohledech výjimečný. Vůbec poprvé byl ve své čtrnáctileté historii vyprodán, nesl se nezvykle v duchu thrash metalu, spousta kapel svůj koncert živě streamovala na kanálu YouTube atd. atd.

Pojďme se za 14. Masters poohlédnout trochu blíže.


Den první (úderní Testament a řecká hypnóza).

O první melodie vizovického areálu R. Jelínka se postarali polští rockeři Rust, za nimiž následovali Škwor. Tou dobou jsem se ještě doma ládoval vydatným rohlíkem s paštikou a svým obvyklým rituálem nabíral energii na maraton plný kapel, přátel a samozřejmě i alkoholu. Údajně už právě Škwor dali pocítit fanouškům, že je letošní ročník vyprodán. Ne snad, že by prostory praskaly ve švech, ale jestliže je ve 13h čtvrtečního dne narváno po zvukařskou věž na českou kapelu, která svůj bohatý koncertní program plní od třeboňských pivních slavností až po znojemské vinobraní, o něčem to jistojistě svědčí. Na druhou stranu je ale vidět, že má kapela nemalou fanouškovskou základnu, neboť 90% zúčastněných většinu skladeb opravdu znali. Těch zbývajících 10%, co se nenechalo srazit na kolena, očekávalo izraelskou smečku známou především svým melodickým black/deathem plným sumerské či mezopotámské mytologie. Melechesh ve svém 50 minutovém playlistu nabídli průstřel čtveřicí alb a nechyběli ani pecky Grand Gathas of Baal Sin a Multiple Truths z poslední desky Enki. Kapela předvedla vcelku důstojný výkon a působila velmi sehraně – vždyť v prosinci už to bude 20 let od vydání debutového alba. Škoda jen, že podobné formace nedostávají lepší časy, ale o tom bychom tu mohli polemizovat hodiny…

04_apocalyptica_07Horkýže Slíže netřeba představovat. Jako jo, kapela na pohodu, ale víte co. Pivní stany mají také svá kouzla..
..já tedy kouzlil.. Mezitím se na pódiu prostřídali rockoví hermafroditi, muži s emo-glam rockovou vizáží, chcete-li, Kissin’ Dynamite a progresivní vložka v podání britských Threshold. První větší kapelou dne byli Rhapsody, tedy ti od Luca Turilliho. Abych se přiznal, tak od rozložení původních Rhapsody, které nastalo v roce 2006, mě moc neberou ani Fabiovi Rhapsody of Fire, ani Luca Turilli’s Rhapsody. Nevím, zda tento fakt přiřknout chybějícímu výbušnému koktejlu Lione-Staropoli-Turilli či mému hudebnímu vývoji, ale je to problém s nímž jsem se potýkal i na MORu. Kapelou, která skutečně potěšila, byla první ochutnávka s trhrasového tria, a sice kalifornská legenda Testament. Začali pěkně od podlahy bezmála 30 let starou vypalovačkou Over The Wall. Hodně provětrali desky The New Order a poslední studiovku Dark Roots of Earth. Zazněla má oblíbená Native Blood a také dvojice spíše již deathových válů Dog Faced GodThe Formation of Damnation, za níž následovala tečka v podobě kultovní Alone In The Dark. Hutný zvuk, pěkné kulisy, bezchybný Chuck Billy, spousta přihlížejících a první cirle pit s wall of death. Za mě určitě palec nahoru!

Apocalyptica byla headlinerem dne. Ovšem hrát po Testamentech není nic lehkého. Obzvláště když po burácejících kytarách a řádně nabroušenému vokálu Chucka, vytáhnete violoncella a Frankyho Pereze, jehož hlas je mi krajně nesympatický a přijde mi tak trošku tuctový. Ale proti gustu žádný dišputát. Přestože finský kvartet nebyl žádným propadákem, mám pocit, že svůj největší boom skupina zažila někdy před 10 lety. Věřím, že pro spoustu lidí (obzvláště pak pro ty, kteří si dobře nepamatují 16 let starou desku Cult) to byl nezapomenutelný zážitek, ale abych se přiznal, na koncertě mě vyjma zmiňované desky vždy nejvíc baví covery. Pro přehled to letos byla trojice skladeb od Metallicy (Master of Puppets, Seek & Destroy a One) a dvojice romantických balad od Sepultury (Refuse/Resist a Inquisition Symphony). Když tedy nepočítám 140 let starou klasiku In The Hall of The Mountain King od Edvarda Griega.

05_rotting_christ_05Čtvrteční den uzavírali Rotting Christ. Tedy spíše: Čtvrteční den uzavírali Rotting Christ!!! Narozdíl od Apocalypticy mě poslední alba řeckých průvodců starými světy hodně bavili. Aelo z roku 2010 mě baví dodnes, následující Κατά τον δαίμονα εαυτού dává prvně více přičichnout okultismu i co se hudební kompozice týče, čehož plně využívá poslední deska Rituals, která vše vystihuje už svým názvem. Rituals považuji za skutečný klenot, který jakoby v člověku probouzel staleté, v prach se již obracející, vzpomínky na kultury a tajemné životy našich prapředků. No, schválně si zkuste pustit Ze Nigmar nebo Devadevam. První zmiňovaná skutečně zahrála. Stejně tak jako třeba “zaříkávadlo” Apaga Satana, jež hypnotizovalo nejednoho fanouška. Z kapely sálá neuvěřitelný náboj a energie, a to i tehdy, když aténští mágové pouze strnule stojí (jen zřídkakdy). Rotting Christ mají velmi dobrý cit svou hudbou energii hlavně předávat, což potvrdili i ve Vizovicích. Jeden z topů celého festivalu a geniální tečka za úvodním dnem!


Den druhý (Slayer, Slayer, …a Avantasia)

Pátek byl den headlinerů. Málokdy se stane, aby úvodní dvojice jmen z plakátů a promo letáků hrála hned po sobě. Stalo se tak vlastně kvůli opožděnému zařazení učinkujících Slayer, kteří na sebe nechali dlouho čekat. Ale nepředbíhejme.

08_amaranthe_04Den startoval velmi pozvolna a v duchu české hudební scény, která mnohdy nabízí již mnohokrát nabízené, alespoň tedy co se té melodičtější hudby v rámci stylu týče. Prostor mezi úvodními Sebastien a žánrovými kolegy Salamandra vyplnili punk rockeři Zakázaný Ovoce. Profláklou Dogu pak vystřídali zajímavější Avatarium, kteří dokonce vydávají pod Nuclear Blastem. Tři roky stará debutovka s eponymním názvem měla něco navíc, a dost možná právě proto se setkala s velkou chválou. To něco navíc bych nazval jako “retro-doomové melodie v moderním hávu”, takže jo, proč ne. Uvítal bych více podobných, kteří trošku vybočují ze zaběhlé dramaturgie. Waltari jsem viděl čtyřikrát, takže dávám opět prostor pivnímu stanu a jukeboxu plného Eurodance hity 90. let, u nichž přečkám i další české lákadlo v podobě “znovuzrozených” Citron.

Amaranthe má nálepku kapely náctiletých, což valná většina publika potvrdila. Do pestrého koloritu zrajících žen, kluků s trnitými nátepníky a manželskému páru slavící třicetileté výročí se Amaranthe vskutku hodili. Žádnou zášť ke švédské bandě nechovám, ale mým bubínkům (krom chytlavého hitu Hunger) moc neprospívá. Obzvláště, když hapruje zvuk.

09_slayer_01Do kotle se s menším zpožděním přiřítím až na největší jméno, legendární a nenapodobitelné Slayer! Už od úvodní Repentless bylo zcela jasné, že to bude stát za to. Kerry King může být v osobním životě sebevětší magor, ale když nastartuje své pokérované prsty, je bezchybný a člověk mu musí bez sebemenších rozpaků vzdát hold. Přesně tyto pocity mi proudily připitým mozkem hned v úvodu, přestože jsem to měl ke stage ještě dobrých 150 metrů. Bicman Paul Bostaph, který se s dvanáctiletou pauzou k ikonické kapele vrátil, si stále drží svou stabilní formu a Gary Hold je pro mě obrovským překvapením – borec, který nahradil zesnulého kytaristu Jeffa Hannemana, působil snad ještě energičtěji než ve svých stájových Exodus. Největší sympaťák je však bezesporu “dědeček hříbeček” Tom Araya. K čemu slova, k čemu výrazná gesta? Stačí lišácké úsměvy, občas zdvižené obočí a mrknutí do davu. V tu chvíli se stáváte dětmi, které netrpělivě čekají, jaký další dáreček od vousatého Santy Clause ještě dostanou. Pravda, že Araya jedno nezapomenutelné gesto měl, a to když pozdravil přihlížející osazenstvo přikované k okolním travnatým kopcům.
Nepočítám-li mou oblíbenou Bloodline, zazněly největší pecky. Mezi 18 skladbami dominoval samotný závěr, který nastartovala Seasons of The Abyss. Následovaly notoricky známé melodie skladby South of Heaven a asi dvě vteřiny poté už klepotal úvod největší třaskaviny Raining Blood, na níž plynule navazovala Black Magic z debutového alba Show No Mercy. A pak Angel of Death – lepší tečku na závěr si nešlo přát. Výkon bezchybný, koncert šlapal od začátku do úplného konce a na Arayův pověstný štěkot jen tak nezapomenu.

Avantasia to měla stejně jako Apocalyptica dost těžké. Narozdíl od Finů se však své role zhostila na výbornou. Na Slayer bylo možná o něco málo lidí více (hodnotím dle davu, který zcela ucpal průchod k pódiu už u stánku R. Jelínka kousek za branou hlavního vstupu), ale atmosféra v publiku působila možná ještě lépe. Ono totiž na Angel of Death stěží donutíte tisíce lidí mávat rukama zleva doprava a cvaknutým zapalovačem nad hlavou kreslit světelné obrazce tak, aby vám neshořela celá paže. Z toho plyne jediné: ať už máte na tyto kapely či jejich vystoupení jakýkoliv názor, vůbec je nemůžete srovnávat.
10_avantasia_12Tobias si znovu neodpustil občas malinko (pro některé “vždy a velmi”) zdlouhavé prupovídky, ale letos mu bylo odpuštěno. Jednak je tu už skoro jako doma, takže těžko mu dávat za vinu potřebu svým fans povyprávět “co nového” a jednak se letošní vystoupení opravdu povedlo. Jak tomu bývá, zazněly songy z posledního počinu, ale také staré dobré fláky jako Avantasia, Farewell či Sign of The Cross, zakončený chytlavou částí skladby The Seven Angels. Mezi hosty se tentokrát neobjevilo žádné nečekané jméno, přesto bylo nabito, když za mikrofónem nechyběl Michael Kiske, Jorn Lande, Bob Catley, Ronnie Atkins, Eric Martin či Amanda Somerville.

Vlastně již v sobotní ráno uzavírali zdařilý den Korpiklaanii. Finská veselice se na festivalu během deseti let objevila už pošesté, a to nepočítám samostatné koncerty ve Zlíně, takže sám vůbec netuším, čím mohou vždy zlákat tolik lidí. No, dobře. Letos ve Vizovicích natáčeli DVD, takže show byla o něco větší. Vidět jsme mohli dokonce dvě tahací harmoniky a také duo houslí. Koncertu těžko něco vyčítat, ale jestli jsem si někdy na Happy Little Boozera z vesela klepal do rytmu, je tomu už právě těch 10 let.


Den třetí (déšť a jeho starý parťák Amon Amarth)

V den třetí, který od rána až do noci provází vlezlý déšť, stálo za podívání seskupení Thudermother. Když říkám za podívání, myslím to doslovně – tedy vizuální stránku věci. A že vám Švédky unikly? Nevadí. Existuje taky naše fotogalerie nebo google a jemu podobné “urychlovače” :)). Nejsem si tedy plně jist, zda se jednalo o takové Afrodity, ale festivaly podobného ražení bych v tomto ohledu přirovnal k průmyslovým továrnám, kde se i procházející uklizečka stává vítaným terčem mlsných pohledů. V ten moment vůbec nevnímáte, co vyrábíte. Kluci z fabriky mi snad dají za pravdu. :)) I přesto, že u podobných kapel tedy hudební produkt vlastně vůbec nevnímáte, na pódiu bych vždy jednu dívčí kapelu hrát nechal – to mi přijde jako dobrý tah pořadatelů z Pragokoncertu. Kdyby ale někoho zajímala i hudební stránka věci, tak vězte, že se jednalo o obyčejný hard rock v ženském podání ala krajanky Crucified Barbara, které si z MORu určitě pamatujete.

raw_MKD_0286Orden Ogan je kapela, která by se snadno mohla svými hity jako F.E.V.E.R. zařadit mezi kapely, které na Masteru narostli do velkých rozměrů, čímž myslím především Sabaton a Powerwolf, kteří začínali v poledních hodinách a chca nechca jsou dnes v rolích headlinerů. Orden Ogan měli ale nevýhodu, že při jejich premiéře pršelo. Přesto se však lidi chytali, takže bych tuto myšlenku úplně nevypouštěl. Za mě dobrý.
Pokud by se mě někdo před festivalem zeptal, kterou power metalovou kapelu bych si na Masters of Rock ještě přál, Orden Ogan by byli jednou z odpovědí, takže spokojenost.

Déšť však nepolevuje a už odpoledne je takřka jasné, že budeme moknout celý den. Protože nejsem vybaven pláštěnkou, slamákem, žádnou rohatou maskou, ani hajzl prkýnkem, jak někteří fans, dilema, zda se nahecovat na Evergrey za mě řeší kamarád, který k mému úžasu tvrdí, že se na podzim objeví ve Zlíně před Delain. S ověřenou informací tedy přikupuju další pivo a ladím hlasivky na Amon Amarth. Během toho se na pódiu objeví pestře složení The Dead Daisies, německá klasika Primal Fear a Eluveitie s hostující zpěvačkou Liv Kristine, jejíž specifická tónina a frázování se do aranží švýcarské skupiny moc nehodí, což mi potvrdila valná většina přihlížejících, kterých jsem se tázal. Anna Murphy jednoduše chybí.

15_amon_amarth_06Jestliže existuje kapela, ke které se hodí déšť, jsou to vikingové Amon Amarth. Pamětníci si jistě vzpomenou na 8 let staré vystoupení, kdy se při jejich show prohnala vizovickým údolím obrovská bouřka a napomohla tak k jednomu z nejsilnějších zážitků Masters of Rock. Déšť tentokrát nebyl tak silný, o to však vytrvalejší a vlezlejší. To Amon Amarth přijeli v naprosto totožné formě jako tehdy. Nepatřím mezi jejich skalní fandy, ale musím uznat, že vždy, když jsem je viděl hrát, na mě zapůsobili. Mimo jiné zřejmě vůbec nejhezčí stage, kterou zdobily obří dračí chrliče. Nechyběly ani ohně a bravurní hra se světelnými efekty. Dostalo se na klasiky The Pursuit of Vikings, s níž celou show odstartovali, Cry of The Black Birds, Death In Fire, Victorious March, Guardians of Asgaard, Twilight of The Thunder God a několik novějších válů. Co víc si od vikingských headbangerů přát.

Na poslední Freedom Call už nebyl čas ani síla. Ta se ovšem s čista jasna našla ve zlínské hospodě Nový svět, odkud jsem se (tou dobou ještě plný krve a s úsměvem na tváři) navrátil do nedalekého příbytku o půl šesté ráno.


Den čtvrtý (únava a australští šílenci Airbourne)

Na budíku mi zvoní Don’t Fall Asleep a doomoví fanoušek asi tuší, že jsem si opět vybral tématicky. Hned z rána mě však přepadá únava a celkové vyčerpání. Tělo protestuje, krevní oběh jakoby zastavil nečekaný příliv alkoholu a rezignující otupělý mozek alespoň trochu uklidňuje dvojice růžových lentilek. Opravdu se musím hodně snažit, abych se přemohl. Věřím ale, že jsem se s podobnými pocity nebudil sám..
Jakmile se vláčnou chůzí došourám k okenici a zoufale a z plna plic vydechnu na 20 cm vzdálené dvojité sklo, vzpomenu si na titul knihy (potažmo i filmu) Parfém: příběh vraha. Asi nějak podobně by se dal charakterizovat dech pivního romantika po třídenním výletu. V pravidelných intervalech se třepající ruku zavěsím na šňůru a táhnu, čímž má slepená víčka oslepuje záře bílého dne. Hned za výjevem polomrtvého muže v odrazu skla, vidím první jiskřičku naděje, a sice krásný den.

17_oomph_01Bohužel vše se děje v čase, kdy už svůj aparát ladí srdcovní záležitost z budíku, Swallow The Sun, kterou tím pádem, bohužel, nestíhám. Zkrátka hrát AŽ čtvrtý den a UŽ v poledním čase byl fakt, který se moc dobře neslučoval s festivalovou akcelerací mé osoby. S čistým svědomím si nechám ujít Alkehol, nedobrovolně pak také Brainstorm s charismatickým Andym Franckem. Ale příležitosti ještě určitě budou. K repro-bednám mě nezláká ani slovenská legenda Tublatanka, která alespoň kvůli časovému harmonogramu vyplnila dost velkou trhlinu po velikánech Megadeth. Slova Dave Mustaina byla jasná a zřetelná a znamenala zrušení následujících koncertů. Důvodem byla zlomená noha baskytaristy Davida Ellefsona. A protože se tak stalo 2 dny před vystoupením na MORu, zpráva se pořadatelům dostala údajně ještě o den později, byla to smrtící rána. Jasné totiž bylo, že za pár hodin nelze sehnat adekvátní náhradu, což si celá řada fans naivně myslela. Když už nad něčím polemizovat, tak snad jen nad tím, zda baskytarista tak nutně potřebuje nohu (samozřejmě s trochou nadsázky). Vzpomeneme-li si na podobný incident Dave Grohla z Foo Fighters, který se během několika minut vrátit na pódium a koncert odehrál s grácií v sedě a se sádrou na noze, dává nám to prostor pro úvahy. Jestliže však kapela cítí, že by její show nemohla být plnohodnotná, má na to právo a nám nezbývá než toto rozhodnutí respektovat. O výmluvách a nechuti hrát určitě mluvit nemůžeme, protože právě Megadeth nevídaně zažádali o možnost na Masters of Rock vystoupit, nikoliv naopak.

Z německého Wolfsburgu se do Vizovic vypravili také industriální rockeři Oomph!. Kapela kolem skladatele, zpěváka a bubeníka v jedné osobě, dnes už šestačtyřicetiletého Dera Goie, odstartovala svůj set krátce pře pátou hodinou klipovkou Labyrinth. Následovalo dalších 6 skladeb, aby mohla zaznít sedmá, poslední, a ta nejočekávanější. Ano, tím myslím rádiový hit Augen Auf, který rozdováděl dobře naladěné publikum.

19_airbourne_02Od roku 2006 má festival vždy nějaké to zastoupení v oblíbeném folk metalovém žánru. Po DVD nahrávajících Korpiklaani a ne moc přesvědčivé Eluveitie se na pódiu objevili Lindrosovi Ensiferum (nepočítám-li Amon Amarth). Z této trojice kapel bych Ensiferum hodnotil jako nejzdařilejší. Prostor dostali pro čtrnáct skladeb, což rozhodně není málo.

Čas 20:30 znamená jediné – na scénu se řítí protinožci z Airbourne. Takový lepší revival AC/DC. Cožee? Podobnou kravinu by snad mohl napsat jen člověk, který je nikdy neviděl. Snad se bratři Youngové příliš neurazí, ale v mnohých ohledech současné (nutno podotknout už šedesátileté) velikány rockové scény převyšují. Především tedy svým neuvěřitelným nábojem, energií, vtipnými gesty a celkovým zápalem a nadšením pro to, co dělají. Ready to Rock!
Koneckonců, víte, co dělá rockovou kapelu nezapomenutelnou? Já taky ne…
Ne, tak teď vážně: samozřejmě kromě hitů, originality a ducha, který provázel převážně jména těch, kteří se do historie zapsali o nějakou tu dekátu dříve, je to taky stoprocentně frontman. Když neměla kapela svůj ksicht v podobě zapamatovatelného lídra, nemohla se prosadit. Airbourne s Joelem O’Keeffem toto pravidlo potvrzují. Narozdíl od AC/DC je to tentokrát ten mladší z bratrské dvojice, který od první až do poslední minuty pumpuje a okysličuje krev kluků z buše. Umí rozbíjet pivní plechy o hlavu a taky se nebojí vylézt až k vrcholkům stage, aby stejně jako Krokodýl Dundee svými tóny navázal ještě lepší spojení s kamarády v podobě hustého křoví fanoušků. Opravdu se těším na další vystoupení!

20_tarja_01Bohatý program letošního Masters of Rock ukončuje stará dobrá Tarja. Velmi nerad bych se tu po tisícstopadesátéprvní vracel k věčnému srovnávání s kolosálními Nightwish, přestože vím, kdo by vždy vyhrál. Své názory ale nebudu nikomu vnucovat a radši je ani nenastíním. No, takže Tarja. :)) Poslední set odstartoval ve 22:30 skladbou No Bitter End, která prostřednictvím singlu dala prvně přičichnout letošnímu albu The Shadow Self, z něhož zazněla ještě čtveřice dalších písní. Tarja na pódiu působí jako sympatická pohodová mamča, která svému dítku dennodenně pěje nejednu pohádku. Její hlas sice možná postrádá větší variabilitu a barvitost, ale o kvalitě a rozsahu netřeba hovořit. Lidi má kolem sebe také výborné. Za největší problém tedy považuji strukturu a formu samotných skladeb, které z kynoucího hudebního průmyslu nikterak nevybočují – tedy neurazí, ale ani nenadchnou. Podobně jak jsem popisoval Apocalypticu, i u Tarji mě vždy nejvíc baví věci, které se přímo nevážou k její tvorbě – proto byl největší zážitek mix skladeb Tutankhamen – Ever Dream – The Riddler – Slaying the Dreamer. Koncert měl však svou atmosféru a kouzlo evokující rok 2005, kdy se Tarja ještě po boku Tuomase prvně představila na vizovickém pódiu a já si ještě jako šestnáctiletý fracek mohl užít koncert, který se mi navždy vryl do paměti.

Odbíjí půlnoc a přestože člověk mele z posledních, začíná znovu pomalu litovat, že tečou poslední minuty specifického ročníku Masters of Rock, které už se nikdy nevrátí zpět. Jediné, co však vím, je to, že já, desítky kamarádů, stovky známých a tisíce jiných se zpět vrátí!


Jak jsem již naznačoval: Masters of Rock 2016 byl trošku jiný. Byť Megadeth v americkém trojlístku nakonec chyběli, díky velikánům Slayer a Testament jsme mohli čtrnáctý ročník pasovat do role toho nejthrashovějšího. Poprvé bylo taky vyprodáno, ale protože headlineři Slayer a Avantasia oslovují dosti rozdílné publikum, můžeme být rádi, že se lidi alespoň trochu obměnili a nehrozila nám ztráta panenství v již tak dosti těsných davech. Zajímavostí, které si povšimnul málokdo, bylo také již řečené živé YouTube vysílání celých koncertů kapel jako Evergrey, Eluveitie nebo např. Orden Ogan. Výtek a chybiček bylo velmi poskrovnu. Zmiňme alespoň do očí bijící chybky v programovém průvodci, kde jsme se mohli dozvědět, že Brainstorm pochází z Litvy, Rotting Christ z Dánska nebo Freedom Call z Nizozemí. Z Toma Arayi jsme udělali Paula, naopak Paula Bostapha jsme si spletli s Tomem atd. Menší pořadatelskou nesehranost mi popisovali ještě kamarádi, které po skupině Amaranthe zastihl obří dav fanoušků tlačících se na Slayer, přičemž jeden z pořadatelů radil seskočit přes plot z areálu a druhý seskakující hochy řádně káral. Osobně jsem se ale s žádným větším průserem nesetkal, takže za mě dobré. Odbavování probíhalo k mému úžasu rychle a na výbornou, nad čímž by se mohli zamyslet i jiné festivaly. Atmosféra jako obvykle skvělá, takže díky všem, kteří se o to postarali, a kteří můj příběh žili se mnou.

Máme za sebou tedy vydařený čtyřdenní maraton Masters of Rock, pt. XIV. Tak znovu za rok!

TOP 6
Slayer
Rotting Christ
Amon Amarth
Airbourne
Avantasia
Testament


Galerie I.
by Tomáš Mičák

Galerie II.
by Ondřej Michálek

Diskuze k příspěvku