V pražském Rock Café se 15. listopadu konal předposlední koncert v rámci Shadow of the Dying Sun Over Europe tour kapely Insomnium. Jako hosté vystoupili Italové Fleshgod Apocalypse a Stam1na z Finska.
V klubu Rock Café jsem již letos jednou byl, a to na koncertě Amorphis, a říkal jsem si, že to místo je pro koncert Insomnium více než vhodné. Netušil jsem, jak se pletu. Ne že by to místo bylo špatné, to vůbec. Ale množství lidí mě opravdu překvapilo. Zajímalo by mě, zda tak lákala hlavní hvězda večera, nebo nějaká z předkapel.
Do klubu se dostávám kolem sedmé večerní, necelou půlhodinku před začátkem vystoupení progresivně laděných thrash power metalistů Stam1na. Jejich deska z roku 2012 pojmenovaná Nocebo se mi v přehrávači párkrát protočila, ale hlubší vzpomínky nezanechala. Leda to, že zpívají v rodném jazyce, což je fajn, protože mi finština přijde příjemně zpěvná, a pak píseň Valtiaan Uudet Vaateet. Letos v únoru jim vyšla v pořadí šestá studiová deska s názvem „SLK“.
Než začne koncertní program, kouknu, jaké suvenýry kapely přivezly, a zda bych si něco pořídil, když se blíží ty Vánoce. Bohužel nic. Sice nabídka triček byla pestrá, ale jelikož je nestíhám nosit, tak by leda visela ve skříni, a CD byla na můj vkus lehce dražší, než by moje peněženka byla ochotna vyplivnout. Marně jsem doufal, že na koncertě ta CD seženu laciněji než v nějakém krámku, ať už internetovém, či kamenném. No nic, jdeme k hudbě.
Úderem půl osmé se na vyvýšeném místě v koncertním sále objevili jednotliví členové Stam1ny, zaujali pozice a spustili. Zvukově je to ze startu vždy takové horší, než zvukař vyčudlíkuje vše, co je potřeba vyčudlíkovat. Po pár minutách se vše ustálilo na velice slušné úrovni a kapela mohla předvést dobrý koncert. Sice se na pódiu tísnili, a to hodně, zvláště když předváděli kvalitní ventilátory, kterými vymetali pavučiny o sto šest. Za mě dobrý start večera.
Fleshgod Apocalypse se za poslední rok v naší domovině ukázali již poněkolikáté. Pro mě to však byla premiéra. Na svém kontě mají tři alba, to poslední je z roku 2013 a nese jméno Labyrinth. U něj si dovolím tvrdit, že zde je jejich mix technického metalu se symfonickým orchestrem přeplácaný, a zvukově je deska nic moc. Aspoň v mých uších, ale můžu být také nahluchlý. S předešlými deskami takový problém nemám.
Co se týká jejich koncertů, dost často jsem slyšel názor, že nazvučení této bandy je pěkná dřina. Nedivím se tomu. Symfoňák na pódium nedostanete a z playbacku to není ono a zkombinovat to do jednoho poslouchatelného celku je umění. V sobotu večer se to však víceméně povedlo. I podle těch, kteří je slyšeli živě vícekrát. Sice se opět pánové ve fraku na pódiu mačkali a doprovodná vokalistka Veronica “ValchiRea” Bordacchini (soprán) byla zastrčena někde mezi bednami, ale i navzdory tomu zahráli velice kvalitní koncert. I když nevím, proč mi stále na mysl šla epizoda ze seriálu My z Kačerova, kde paní Čvachtová zpívá opery Vikingům kdesi na odlehlém, ledem obklopeném ostrově. Že by za to mohla vokalistka v té slušivé masce? Kdo ví… No nic, zpět k hudbě.
Na setlistu se objevilo osm písní, z toho hned čtyři z druhé desky Agony, dva zástupce měla deska debutová a tři deska aktuální. Atmosféra v klubu byla parádní, lidi se bavili a kapela vypadala velice uvolněně. Čtyřicet minut uteklo jako voda ve Vltavě, fanoušci vstřebali pořádnou dávku technického death metalu s více či méně symfonickými party a byl konec. Za zmínku určitě stojí klipová The Violation a závěrečná The Forsaking, které u mě vyvolaly vnitřní headbanging a jejich poslech jsem si náležitě užil. Díky! Docela by mě zajímalo, jak by jejich hudba zněla bez toho metalu …
Sbalit jednu kapelu a vybalit instrumenty té druhé. Krátce po půl desáté se ozve úvodní píseň z desky Shadows of the Dying Sun, The Primeval Dark následována, stejně jako na albu, písněmi While We Sleep a Revelation. Skok o deset let zpět k desce Since the Day It All Came Down se songem Daughter of the Moon. Sálem se nese silný potlesk, přední řady skáčou v rytmu a já odcházím ze své pozice před zvukařem, protože se mi podlamují nohy z nedostatku kyslíku. Prvně v životě. O dva metry dál se mi udělá lépe, a tak na onom místě setrvám. Jednak je tam klimatizací vháněn kyslík, a kupodivu i lepší výhled.
Sice na Villeho Frimana (kytara, doprovodné vokály) nevidím, z Markuse Hirvonena (bicí) vidím jen jeho paličky, ale Niila Sevänena (basa, hlavní zpěv) a Markuse Vanhala (kytara) vidím až po ramena. V zahraných skladbách byla zastoupena všechna alba z diskografie Insomnium. Sice k mému nemilému překvapení chyběla píseň Through the Shadows z desky One for Sorrow, ale když nad tím tak uvažuju, nevadí. Je fajn, že kapela hraje i jiné písně než ty tlačené klipem a singly. Svižná Ephemeral , kterou považuji za jednu z nejpovedenějších na aktuální desce, je následována pomalým a uklidňujícím kouskem The Promethean Song, při kterém jsem se pohupoval sem a tam a užíval si klid v duši. Malá pauza. A jak už to bývá, po pauze je přídavek. V tom jsme se vrátili do roku 2006 se skladbami The Gale a Mortal Share. Závěrečná Down With the Sun uzavřela povedený hudební večer.
Insomnium měli povedený výběr písní ze všech svých desek, jedna větší pecka jak druhá. Mě jejich pojetí melodického metalu baví, a když se setká tento zádumčivý melodeath s jižním temperamentem v podání FA, je příjemný večer zaručen. Zvukově to bylo celé také super, i když jak vždy říkám, nějaké chyby by se našly. Co se týká klubu, je to fajn místo na takové akce. Joo, strop je hodně nízko, takže i ta scéna není tak vysoko, aby na ni bylo dobře vidět, ale co naděláme…V koncertním sále je zákaz kouření, který pár jednotlivců ignorovalo, ale většina tabáku milných osob se šla se svou cigaretkou pomazlit do vedlejšího salónku. Organizačně také bez problému. Nezbývá než poděkovat za skvělý zážitek, a pokud máte čas a vašim uším je tato hudba příjemná, jděte se na ni podívat.