Ereley - Katharsis
2.0Celkové hodnocení

Hned v úvodu se přiznám, že psaní recenzí není mým šálkem kávy, a to především ze dvou důvodů. Ten první je, že nerad hodnotím práci a snahu jiných v něčem, co sám neovládám, především pokud mě výsledek oné práce nebaví. Důvod druhý se týká onoho psaní. Nejraději bych napsal, že je to takové či makové, a nepatlal na to všelijakou omáčku, která jen zabírá čas jak u psaní, tak u čtení, a ve výsledku je tam k ničemu. Takže proto jsem se této disciplíně vyhýbal jak čert kříži. Jenže jednou na každého dojde, a mně tak do rukou přistála debutová deska kapely Ereley z Chebu.

Kdo jsou Ereley? Je to rodinné duo otce a syna. Otec, který si říká York (kytara), hrával dříve v kapele Ebola Joy (1997 – 2007, na kontě čtyři desky), jenže ta došla do bodu mrazu, a tak skončila v hibernaci. Její rozmrazení v roce 2013 se nepodařilo zrealizovat, a tož York zakládá, společně se synem Lukášem (zpěv, kytara, programování), nový projekt s názvem Ereley. Na podzim téhož roku se na ně obrátila Monika Agrebi s tím, že by s nimi chtěla zpívat, a tak vznikla předělávka vánoční klasiky Tichá noc. Já zvládl asi minutu poslechu a pak jsem to vypnul…viz klip níže. Jenže pánové měli dělat Monice jen doprovodnou kapelu a to se jim nelíbilo, tudíž ukončili spolupráci a zaměřili své síly k Ereley. Během roku 2014 sestavili koncertní program, jenž čítal čtrnáct písní, z nichž bylo nakonec devět vybráno k tomu, aby utvořily debutovou desku pojmenovanou Katharsis (Očištění). Nástroje a samply si kapela nahrála ve vlastním studiu. Zpěvy se nahrávaly u Zdeňka Šikýře ve studiu v Hostivaři, kde také proběhla následná mixáž a mastering. Obal desky není nikterak nápaditý, jen jeho fosforově hrášková zelená razí do očí v šedi ostatních CD na mé poličce. Sama kapela svou muziku označuje jako heavy joy metal. Zařadit by se to dalo do škatule alternativního metalu, takže je to pěkně neuchopitelná směs všeho možného.

Když jsem si tuto kapelu našel na BZ, měla tam pět fans, několik málo slov o tom, kdy a jak deska vyšla a kde se dá pořídit. Asi po dvou týdnech (tedy teď, když píšu tyto řádky) je tam fanoušků šest. Slov o desce je o něco více, především slova díků směřovaná těm, kteří si desku pořídili v její hmatatelné podobě, a že se jí daří. Nevím, do jaké míry se albu daří, ale na last.fm jsem nyní jediný posluchač. Tudíž jsem pravděpodobně založil profil kapely poté, co jsem ono CD umístil a spustil v přehrávači (a neupravoval jeho tagování), jenž je propojen právě s touto stránkou. Na BZ se jí daří o něco lépe, jednotlivé skladby byly spuštěny cca 40x. Facebook stránka má 100 lajků.

Desku jsem si krátce pustil právě na BZ a docela se mi to, co jsem slyšel, zamlouvalo. Když se mi do rukou dostala obálka společně s fyzickým nosičem, stalo se místem poslechu i auto. Napoprvé album dobře odsýpalo, skladby mě bavily, dá se říci, všechny stejně. S každým dalším protočením kotouče ale začala vystupovat plytkost naprogramovaných bicích, které prostě působí strašně uměle, a jejich matematická přesnost, která obsahuje jen málo střídání temp, mě přestala brzo bavit, v určitých pasážích začala až rušit. Abych to teď vyvážil. Zajímavé momenty jsou v písních Dancing Hoods, kdy se na scéně ukáže akustická kytara, jež dodá songu takový folkovější nádech. Další moment přijde na začátku písně Decay of Brain, který obstarává jakási píšťala, připomínající nějakou tu smutnou horskou lidovku. Things That Never Happened mi na začátku evokují píseň Jester’s Door od In Flames, ale jen chvilku. Úvodní On the Way lehce vybočuje i díky growlu, který je do celé desky dávkován po velmi malých částech, ale do míst, kde se to opravdu hodí. A stačí…popisovat skladbu po skladbě nemám v úmyslu. Tím méně, že žádná z nich nevyčnívá nad ostatní.

Ereley

Hodnocení? Za sebe říkám, že mě to nakonec moc neoslovilo. Dva nebo tři kompletní poslechy mě to bavilo, ale s každým dalším to šlo níže a níže až do bodu, kdy mi jednotlivé písně vytvořily jeden celistvý kus, u kterého jsem nevěděl, kde začíná a kde končí. Svoji zásluhu na tom mají hlavně dříve zmíněné bicí. Kytarám by slušel větší prostor, rozumějte, aby na chvilku byly výraznější než zbytek nástrojů a zkusily i nějaké to sólo, ne jen riffovat a riffovat, chyběl mi v nich nějaký příběh. A jelikož „reklama“ na BZ slibovala výlet do snění, tak jsem na nějaký ten příběh čekal a čekal a čekal…a čekal. U některých písní by se hodilo jejich zkrácení. Taková Soul in Chain je toho dobrým příkladem, aneb desetkrát se opakující refrén je, opět jen dle mého, až moc. Prostě a jasně, když si desku poslechnete jednou nebo dvakrát, líbit se vám jistojistě bude. U mě to prozatím na další poslouchání není. Neříkám, že si Katharsis už nikdy nepustím, někdy v budoucnu si třeba mnou zmíněné skladby poslechnu. Ale už to nebude takto koncentrovaně jako teď, kdy mi deska hraje, a já dávám pozor, co mi nabízí. Své posluchače si zajisté najde. A pokud pánové zamíří do klubů po naší zemičce a bude to i blízko mého domova, zajdu se podívat, zda mě živá prezentace donutí svůj názor změnit.

Díky za pozornost při čtení této omáčky …

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít