V předvečer oslav Dne vzniku samostatného Československého státu se v brněnské Flédě uskutečnil koncert finské party kolem Alexiho Laiha, kapely Children of Bodom. Jakožto předskokané se blýskli Angličané Sylosis.
S Children of Bodom jsem se blíže seznámil díky jejich plánovanému vystoupení na Masters of Rock v roce 2007. Tedy v roce, kdy jejich diskografii vévodila dvojice alb Hate Crew Deathroll a v té době stále aktuální Are You Dead Yet?, která jsem točil jak na běžícím páse. Energická, nasraná a chytlavá muzika tehdy slibovala skvělý zážitek. Natřískaná likérka byla pod elektrizující palbou Alexiho ostré kytary a slovíčkem fuck. Rok nato přišlo zklamání s albem Blooddrunk a tyhle „děcka“ mě pomalu, ale jistě přestávala bavit. Zlepšení nepřinesla ani placka Relentless Reckless Forever. Koncert v rámci Brutal Assault 2010 byl sice nabitý snad tím nejlepším, co kapela ve své diskografii měla, ale zvukově to bylo docela na houby. Obrat o 180° přišel v roce 2014. Vystoupení na BA mělo sakra koule a deska Halo of Blood z roku 2013 ukázala, že pánové stále umí dělat kvalitní muziku.
Je rok 2015. Kapelu opouští po dlouhých dvanácti letech kytarista Roope Latvala. To však nebrání zbylé čtveřici, která to spolu táhne od roku 1997, aby se pustila do nahrávání nového materiálu. Ten vychází na albu nesoucí název I Worship Chaos. Kritika je vesměs pozitivní, ale na svého předchůdce nedosahuje, avšak není to propadák jako desky z let 2008 a 2011. Prostě kvalitně odvedený kus práce, který satanžel nepřekvapí.
Alexi ve studiu zvládá obě kytary, ale koncertně by to asi nešlo. Byl tedy povolán bratr klávesáka Janneho Warmana Antti, aby s kapelou odehrál aktuální turné. Kapela dál hledá stálého hráče. Kdo jím nakonec bude, ukáže čas. A teď pojďme k tomu, co se dělo 27. října v klubu Fléda, Brno.
Oficiální událost na FB oznámila začátek koncertu Sylosis na sedmou večerní a měl trvat cca 50 minut. Po zhruba půlhodince měli začít se svým dvouhodinovým programem Finové. Bylo za pět sedm. Já stojím v docela dlouhé frontě, jak by se řeklo „jako na banány“, a doufám, že stihnu Sylosis od první noty. Zástup natěšených fanoušků se docela hýbe, takže jsem to stihl akorát. Vcházím do hlavního sálu ve stejný čas jako první člen Sylosis na scénu. Otevírací skladbou je Dormant Heart ze stejnojmenné fošny, která vyšla letos v lednu. Zvuk je ze startu poměrně neurovnaný. To se však brzo napravilo a zbytek koncertu probíhal s hodně dobrým zvukem. Aspoň tedy v místech, kde se nacházela má maličkost.
Členové se na scéně docela tísnili, což je daň za rozestavěnou scénu hlavní kapely, a jejich pohyb byl dosti limitován a jako by jejich tíseň cítili i posluchači. Ti byli ze staru dosti vlažní k nějakým tanečkům. To se změnilo po asi třetí výzvě kytaristy a zpěváka v jedné osobě Joshe Middletona, kdy dav zareagoval utvořením wall of death a následným mosh pitem. Ten se v různém měřítku držel až do konce setu. V něm dostala největší prostor se třemi písněmi deska aktuální. Zbylé desky měly zastoupení alespoň v jedné nahrávce. Má pozornost se nejvíce zaměřila na bubeníka Aliho Richardsona, který je u kapely od loňska. Mimo Sylosis drtí svou sestavu u Bleed from Within. Ali u hraní dělal ksichty, jako by měl v ústech kus citrónu, a já párkrát neudržel smích. Zvláště když mi konečně došlo, koho mi tím připomíná. Závěrečnou dvojici písní tvořily skladby Mercy, jež se člověku vryje do paměti pro svou jednoduchost, a poslední kus večera Empyreal. Kapela sbalila své instrumenty a šla pryč. Poté se začalo s přípravou scény pro hvězdu večera.
Po slabé půlhodince, hned potom, co technik přilepil poslední vytištěný setlist a položil poslední ručník, zhasla světla a nadšený dav začal řvát a ječet, no prostě dělat hluk, aby přivítal členy Children of Bodom. Ti svůj koncert započali, stejně jako na aktuálním albu, písní I Hurt. Následovala jedna z hitovek let minulých, vypalovačka Are You Dead Yet?, která však byla na startu ochuzena o Alexiho ječák. Po očku jsem sledoval počínání Anttiho. Ten na mě působil dost nejistě a zakřiknutě. Stále sledoval své prsty poskakující po hmatníku jeho nástroje. Což se časem změnilo a jeho pohled se začal více zaměřovat na dav. Po třetí písni Alexi pronesl pár vět, ve kterých dokázal použít snad všechny tvary jeho oblíbeného slůvka fuck. Ve zkratce. Poděkoval, že jsme přišli, že jsou v Brně prvně, že mají novou desku a že z ní zahrají píseň Morrigan. Dle mě jedna z těch nejchytlavějších na aktuálním albu. To bylo v setlistu zastoupeno jen třemi kusy. Což je docela málo, vzhledem k tomu, že turné je na jeho podporu. Jenže Bodomáci mají v diskografii hodně kvalitní hudby, a pokud chtěli potěšit široké spektrum lidí, již se v klubu sešli, byly tři nové písně vlastně až až.
Po celou dobu koncertu to v kotli pěkně vřelo, zpívaly se refrény o stošest a celkově byla nálada skvělá a koncert běžel jak na drátkách. Se skladbou Lake Bodom nás kapela vzala ke svým kořenům. Následnou písni I Worship Chaos naopak ukončili výčet novinek. Když odehráli patnáctou položku svého setlistu, odebrali se hudebníci do zákulisí. Hodinky ukazovaly čas kolem tři čtvrtě na deset a dle slibovaného času ukončení nás měla čekat ještě více jak půlhodinka zábavy. Jenže chyba lávky. Pánové se vrátili, odehráli In Your Face a tím set opravdu skončil. Chtělo by se říci „what the fuck“, ale co už, to se stává.
Hodnocení? Ač ChoB už nějaký ten rok aktivně neposlouchám, tak jsem si koncert užil. Zvukově to bylo na jedna mínus. Alexi i Antti házeli své kytarové party velice precizně a výborně hrající zbytek kapely se nenechal zahanbit. Potěšila absence bicího a klávesového sóla, jež mají sem tam na programu. Světla taky fajn, jen jsem nepochopil, proč mají ty obrovské světelné panely v zádech a využili je jen minimálně. Vysoká cena energií?
Childreni ukázali, že prostě umí, že jsou koncertně dobrou kapelou a že jejich vystoupení stojí za to navštívit. Protože když se sejde vyvážený setlist, vynikají zvuk a pohodový klub, a to Fléda bezesporu je, je zaděláno na kvalitní zábavu.