V zemi se slavil státní svátek a fanoušci klasického heavy metalu měli svátek celovíkendový, protože přijel Pan kytarista Axel Rudi Pell. V sobotu odehrál vystoupení ve Zlíně, na neděli měl naplánovanou Prahu. Vzhledem k tomu, že kapela jede turné k letošní novince Into the Storm, byl výběr místa pro vystoupení v žižkovském Storm Clubu takřka příznačný.

Trochu jsem se obával, jestli všichni přespolní trefí adresu, jelikož původně bylo místo konání avizované jako Matrix (což je bývalý název). Tento pocit částečně přetrvával i po vstupu do klubu. Člověk by očekával, že na bandu, která se může pochlubit historií sahající do dob před nástupem grunge, kde hrají vynikající hudebníci a jejíž nejslabší alba jsou stále ještě příjemně poslouchatelný průměr, přijde mnohem více lidí. O jejich částečný úbytek se nepochybně postaral i zlínský koncert předchozího večera, ale stejně… Takto byl klub zaplněný asi tak ze tří čtvrtin. Kdo nechtěl stát, mohl se uvelebit po straně ke stolu nebo na pohodlnou sedačku. To by se vám ve sportovní hale nepoštěstilo.

axel-rudi-pellČasově vše klapalo, předkapela Rebellious Spirit měla taky na místě své fanoušky a zjevně si vystoupení užívala. Čtveřici mladíků nechyběla energie, sympaticky komunikovali s obecenstvem a očividně projeli své dosavadní hitovky a skladby z novinkového alba Obsession, které propagovali a nabízeli v koutku se suvenýry u vstupu do klubu. Jako předskokani svůj prostor plně využili a pomohli lidi rozhýbat. Vzduch byl hutný, hudebníci pod reflektory by mohli vyprávět. Nejlépe na tom byli ti, kdo stáli pod stropními větráky. Naštěstí se v prostoru klubu nesmělo kouřit, což dýchatelnosti trochu prospělo.

Po občerstvovací pauze nastala očekávaná chvíle, kdy za tónů intra The Inquisitorial Procedure nastoupila skupina kolem Axela Rudiho Pella. Vzápětí pustila do natěšených lidí pecku Burning Chains. Bubenický post po letech opustil Mike Terrana, který se nyní věnuje vlastní kapele (přijede k nám v prosinci a zahraje v šesti městech), a na jeho sesli usedl jiný zkušený bicmen, Bobby Rondinelli (Rainbow, Black Sabbath, Doro, Riot). Možná není takový šoumen jako Mike, ale paličkami rozhodně válí jedna báseň.

Vybrané songy byly průřezem z Pellovy sólové dráhy. Z novinky kromě výše zmíněného intra a Burning Chains zazněly ještě písně Hey Hey, My My a titulní Into the Storm. Ze starších alb songy Nasty Reputation, Strong As a Rock, Edge of the World, Before I Die, Oceans of Time, Warrior, Mystica. Jako přídavek – během kterého jsem musel odejít, abych nemusel trávit noc po žižkovských barech, ARP zahráli The Masqurade Ball, Casbah a nejspíš i Rock the Nation.

Kapela působila uvolněným dojmem. Ferdy Doernberg za klávesami a Volker Krawczak za basou se usmívali, blbli se zpěvákem Johnnym Gioelim a jen tak mimochodem kouzlili na svoje hudební nástroje. A propos zpěvák – Johnny se lidem několikrát za večer omluvil, že mu je vážně dost blbě, že je nachlazený a že se bude snažit odzpívat, co bude moci. Popravdě byste to na něm vůbec nepoznali. Na malém pódiu nevěděl, kam se vrtnout dřív, řádil na hudbu, jako by s ARP zpíval pár týdnů, a celkově působil neuvěřitelně energicky. Parádní pěvecký i frontmanský výkon. Mistr Axel měl s výběrem Gioeliho šťastnou ruku.

axel-rudi-pell_praha-2014Sám se v pravé části pódia věnoval především kytaře, byl taková klidná síla kapely. Tím nechci říct, že by hrál jen pro sebe. Lidem se věnoval, dokonce stíhal rozdávat podpisy, ale to, čím Gioeli překypoval, Axelovi chybělo. Ovšem hrál bravurně, což bylo hlavní. Sice je onou star v názvu, ale nechová se jako namyšlený egoista a dává dostatek prostoru všem spoluhráčům. Sympaťák. V závěru setu došlo i na vtípek, kdy si muzikanti prohodili nástroje a spontánně si zajamovali. Ochuzeni nebyli ani ti, kdo si libují v sólových exhibicích, konkrétně dostaly slovo bicí a klávesy.

Tradičním tématem živých vystoupení bývají debaty o kvalitě ozvučení. Někdo je spokojený, někdo není. Abych si zachoval alespoň částečnou objektivitu, obešel jsem klub několikrát. Nakonec mi přišlo, že paradoxně nezněla kapela nejlépe od zvukařů, nýbrž z pozic blíže pódiu. U zvukařů to znělo, jako by někdo zatáhl neviditelnou oponu… Možná je to tím, že v cestě zvuku do zadních prostor stojí čtyři velké hranaté sloupy. V předních liniích jste ale slušně rozeznali jednotlivé nástroje, zpěvu bylo taky dobře rozumět. Celkově atmosférou i přístupem hudebníků šlo o velice příjemný klubový zážitek. A vy byste si neměli nechat ujít další příležitost vidět tyhle pány naživo.

Diskuze k příspěvku