Anathema se vydala na turné nesoucí název Resonance. To se skládá z největších hitů kapely od jejího vzniku až po současnost a trvá tři hodiny. Česká zastávka, 10. dubna, byla třetí v pořadí a hostil ji brněnský klub Fléda.

Poster_Anathema_Brno

Když jsem ke Flédě dorazil, kolem čtvrt na osm, byla u vchodu pěkná řada lidí čekající na vpuštění do prostoru klubu a já měl obavy, že nestihnu začátek. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem dostával vrácenku na ruku, kolem mě prošel Danny Cavanagh, což mě uklidnilo. První tóny budou i s mou přítomností v sále. Jak už jsem zmínil, celý set měl trvat tři hodiny, což je řádná porce hudby, a tak s sebou Anathema neměla žádnou předkapelu.

Koncert tedy začal s mírným zpožděním, a to písní Anathema z aktuální desky Distant Satellites, ze které záhy zazněla stejnojmenná skladba. S třetím a čtvrtým songem nás kapela přenesla na album Weather Systems. Z té byly zahrány obě části Untouchable, kdy se na pódiu ukázala i vokalistka Lee Douglas. Což bylo pohlazení pro ucho, i oko. Zvuk byl na dobré úrovni, jen virbl byl více plechový, než by se mi líbilo, avšak brzo jej zvukař doladil a tento výborný zvuk zůstal až do konce večera. První set, odehraný v současné sestavě, se vrátil v čase až do roku 1999, čímž dozajisté potěšil jak příznivce „staré“ Anathemy, tak posluchače, které uchvátila jejich alternativnější tvorba z posledních let. Po skončení poslední písně prvního bloku, jež byla skladba One Last Goodbye, následovala asi desetiminutová přestávka.

Sestava hudebníků se lehce pozměnila. Ke kapele se připojil její bývalý hráč na basu Duncan Patterson, jenž s Anathemnou nahrál alba z let 1998 – 1991, která tvořila setlist druhého bloku, potažmo bloku třetího. Začátek druhého dějství, časová osa 1998 – 1995, odstartovaly dvě úvodní skladby z desky Alternative 4. Nevím, zda se mi to jen zdálo či to byl fakt, ale okolo mě se tvořil větší životní prostor, než jsem měl předtím. John Douglas svou bicí sestavu nešetřil, což jasně dokazoval upadnuvší činel či čtyři zahozené paličky během pár vteřin. Navzdory tomu, že se hrací čas přehoupnul přes devadesátou minutu, bylo obecenstvo stále dost aktivní a dávalo hlasitě najevo, že se jim večer hodně líbí. Sice některé projevy byly lehce nežádoucí, s čímž si Danny Cavanagh poradil po svém a slovy: „Drž hubu, ty dickhead“, se je s úsměvem snažil umlčet, aby už tak dlouhý hrací čas nebyl ještě delší díky zdržování pořvávajících jedinců. Závěrečnou skladbou druhé třetiny byla píseň A Dying Wish, po které následovala pauze, při níž se lehce upravilo pódium pro další reunion.

Na závěrečnou třetinu se totiž za mikrofon postavil Darren J. White, jenž společně s bratry Cavanaghovými a Johnem Douglasem skupinu zakládal. Celá tato třetí část patřila debutovému albu Serenades (pět písní) a dvěma EP Pentecost III (tři písně) a The Crestfallen (jedna skladba). Anathema se tak vrátila ke kořenům doom death metalu. Balzám pro každého fanouška její tvorby. I když faktem bylo, že řady posluchačů lehce prořídly. Na Darrenovi bylo evidentní, že ho to opravdu baví a strhl s sebou každého, kdo o to měl sebemenší zájem. I já si více podupoval nohou a pokyvoval hlavou a užíval si tento návrat v čase.

Za mě osobně skvělý večer. Anathema mě vzala na báječný výlet proti proudu času, kdy servírovala samé lahůdky z její tvorby, a já si je, i přes značnou neznalost, do sytosti vychutnával. Dokázala tak, že i když dnes hraje absolutně jinou hudbu než před dvaceti lety, svých kořenů se nebojí. Obrovský zážitek pro skalní fanoušky musel být návrat sestavy, která tvořila Anathemu dvě dekády zpět. A to se málokdy stává. A ještě méně při evropském turné, v celé délce jeho trvání. Velkým plusem byl zvuk, příjemná světla a nepřemrštěná dávka umělého kouře a prostředí klubu jako takového.

Setlist zde

 

 

Diskuze k příspěvku