Prolog
Loňský první ročník české mutace Metalfestu se vydařil natolik, že jsem považoval svůj návrat na místo činu za jednu z neochvějných jistot letošního jara/léta. Ono nadšení však chladlo úměrně s přibývajícími jmény na line-upu. Ve finále se můj veškerý zájem omezil především na Primordial, Epicu a ze zvědavosti ještě tak Cradle of Filth, Kataklysm, Arch Enemy a Alcest, neboť jsem nikdy neholdoval klasickému heavy metalu a z power/speedu poslouchám tak tři kapely. Bohůmžel právě tato odvětví z mně nepochopitelných důvodů a v dokonalém protikladu s pestrostí loňského ročníku zcela opanovala letošní soupisku kapel. Korunu tomu nasadila dramaturgie, která zaprvé proti vší logice přiřkla hloubavým Francouzům Alcest čas lehce před půl druhou, tedy v tom největším pařáku a především za světla (kdo nechápe, nechť si pustí libovolnou ukázku tvorby Alcest – pochopí)! Druhý lapsus, alespoň v mých očích, spočinul v pasování nepochopitelně populárních Sabaton do pozice headlinera a zároveň finální kapely celého festivalu. Z ekonomického hlediska to chápu, jakkoli jinak se mi to ale příčí. Podtrženo sečteno, na Metalfest jsem se vypravil takřka omylem, a to jen díky shodě okolností, která mi přihrála požívat výhod novinářské akreditace. Páteční ráno mě ale přivítalo slunečními paprsky a modrou oblohou, takže jsem hodil za hlavu chmurná očekávání, nasadil glády, batoh a sluneční brýle a vypravil se vstříc budoucím zážitkům...
Záhy po příjezdu do západočeské metropole bylo nad slunce jasné, která subkultura zde bude po následující dny hrát prim. Mě samotného překvapilo, jak blahosklonným úsměvem jsem okolo půl jedenácté dopoledne počastoval partičku solidně ožralých účastníků festivalu, ploužících se ulicemi. Inu, festivalová atmosféra je všeobjímající a nově příchozího snadno zláká do své náruče. Jako doma...
Den první - pátek 3.6.
Již s předstihem jsem páteční program zařadil k těm, které mě nenadchnou, ale ani neurazí (dlužno dodat, že v rámci možností – skepse ohledně celého line-upu mnou tou dobou cloumala ještě dost výrazně). S touhle predispozicí jsem bez větších emocí přežil otevírací kapelu, domácí Maelström. To druzí v pořadí, Němci Sons of Seasons, si přinejmenším pozdvihnutí mého obočí vysloužili. Z valné většiny proto, že jsem nedávno recenzoval jejich novinku a po zhlédnutí naživo na hodnocení nic neměním – několik výborných skladeb, zbytek trochu zvláštní. Když se ale podařilo vyladit zvuk, přeplácané pasáže, ke kterým mám asi největší výhrady, vyzněly neutrálně a na celkovém dojmu to proti desce spíše přidalo. Přidejte brilantní výkon pěvcův a klávesovou i kytarovou virtuositu Olivera Palotaie a dostanete slušné vystoupení, co na vaší tváři zanechá spokojený úsměv.
Na následující Crimfall se asi nejlépe hodí jedna z mých poznámek – „Nuda, ale mohlo být výrazně hůř.“ Kromě sympatického a vcelku akčního basáka mi tak z jejich vystoupení utkvělo v paměti akorát publikum, které o sobě dalo poprvé trochu vědět. Nutkání k odezvě lidem vydrželo i na vystoupení Milking the Goatmachine, kterého jsem stihl sotva druhou polovinu. To, co jsem viděl, mě ale bavilo i přesto, že grindcoru nefandím. Jestli na tuhle veselou partu při svých toulkách po hudebních akcích ještě někdy narazím, určitě si na ně vyčlením víc času a pozornosti, než kolik jsem obětoval tentokrát. To samé ale platí pro Brazilce Krisiun, kteří si mě získali v okamžiku, kdy se jejich set začal odklánět od thrashe ve prospěch deathu. Tahle trojice veteránů jihoamerického undergroundu totiž zahrála výborně a snad nikdo na place nezapochyboval, že to všechno dělají upřímně, pro fanoušky a pro hudbu samotnou. Neuvěřitelně sympatické vystoupení, nádherný oldschoolový feeling a první důkaz, že začíná jít do tuhého...
Potvrzení přišlo záhy, přinesli ho Řekové Suicidal Angels, a nakolik nemám rád thrash, natolik mě SA dostali. Jejich vystoupení mělo koule, thrashová nasranost praskala ve vzduchu a publikum se mohutně bavilo. Jeho extáze dosáhla svého vrcholu v okamžiku, kdy zpěvák Nick Melissourgos pozval všechny fanoušky na betonový plácek před pódiem a dobrých dvacet uposlechlo. To bylo poprvé, co jsem něco podobného viděl a před kapelou za takové gesto smekám. Skutečně vystupňovaný závěr a skvělý doprovod k pecce Apokathilosis...
Na velmi nostalgickou strunu v mojí hlavě zabrnkali Rage. Jedna z kapel, na kterých jsem vyrostl, předvedla, že je v plné síle a chuť k hraní jí rozhodně nechybí. Setlist sestával především ze zástupců posledního alba, ale nadšený dav se dočkal i starých, a troufám si říct už pomalu nesmrtelných hitů z let devadesátých. Ať se na to koukám odkud chci, nemůžu vystoupení Rage vytknout snad nic. Ovšem mám-li vypíchnout jeden konkrétní vjem, bude to nepochopitelná virtuozita Victora Smolskiho. S jakou nenuceností ten člověk kouzlí s kytarou je prostě neuvěřitelné a hodné obdivu.
Všechny předcházející kapely, ať zahrály sebelépe, však musí pomyslně sklonit hlavu a vzdát hold Kanaďanům Kataklysm, protože spolu s jejich příchodem dolehla na Lochotínský amfiteátr naprosto nepopsatelná atmosféra všudypřítomné anihilace. Maurizio Iacono svým hlasem vyrýval brázdy do země a kapela jako celek drtila na prach všechno, čemu se poštěstilo vyskytnout se poblíž. Celé vystoupení jsem sledoval z výšky prostřední uličky, takže jsem se bohužel nemohl účastnit radovánek v kotli, pohled na šílící publikum a tisíce skandujících rukou mi však poskytly dostatečné zadostiučinění. Že Kataklysm nejsou žádní nafoukaní panáci, dokázal Maurizio v okamžiku, kdy si k nemalému překvapení (a dost možná i zděšení) securiťáků vytáhl na pódium prvního odvážlivce, který se odhodlal ke crowd surfingu. Crowd surfing se poté rozrostl v docela masivní iniciativu a několik dalších tak v pobytu na pódiu napodobilo prvního šťastlivce. Dovedu si představit, že pro fanouška musí být něco takového životním zážitkem...
Bez přehánění dokonalý death metalový koncert v podání Kataklysm tak alespoň v mých očích uzmul trofej nejlepší kapely pátečního programu prvním a snad i největším headlinerům festivalu – německé heavy metalové legendě Accept. Po svém znovuzrození se zpěvákem Markem Tornillem v čele si Accept užívají ohromné popularity a na Lochotíně to bylo znát. Amfiteátr nacpaný k prasknutí tak byl svědkem koncertu, který musel všechny Accept pozitivní jedince dostat do kolen. Formálně totiž tomuhle vystoupení není možné vytknout prakticky nic, snad jenom příliš hlasitý zvuk (ovšem tuhle chybku jsem ale ochoten přejít s vysvětlením, že je to k***a (jsem sprosťák) heavy metal, tak jen ať to je nahlas!). Muzikanti hráli jak utržení ze řetězu, pobyt na pódiu si vyloženě užívali a publikum jim dávalo tím nejlepším způsobem najevo, jak moc se jim to líbí. Kámen úrazu ale spočinul v tom, co mi na Accept vadilo už na Masters of Rock 2010 – po několika skladbách jsem se přistihl, že nerozpoznám jednu od druhé a s čím dál kratšími rozestupy jsem začal kontrolovat čas. Jsem ale přesvědčen, že na vině bude můj nijaký vztah, který k Accept (ne)chovám, a nebylo by to lepší, ani kdyby se kapela přetrhla. Právě proto se v tomto případě zříkám hodnocení, protože by bylo dost určitě nefér...
Den druhý - sobota 4.6.
Jestli jsem považoval pátek co do obsazení za průměrný, sobota dopadla v mých očekáváních naprosto příšerně. Skutečný zájem jsem toho dne neměl o žádnou kapelu, a proto jsem si mohl v klidu přispat. Do areálu jsem vstoupil přibližně v polovině setu Salamandry, ovšem záhy jsem zamířil do pivního stanu, kde jsem krom zbytku Salamandry prodebatoval s redakčním kolegou i celé Crimes of Passion. Zvednout se z lavičky mě přiměla až morální povinnost českého metalového fanouška, tedy domácí legenda Arakain. Pánové odehráli profesionální vystoupení, které mě zpočátku dost bavilo. Postupně sice začala má pozornost opadat, ale ani čím dál pomaleji utíkající čas nestačil stlačit hodnocení po hranice lehce nadprůměrného výkonu.
Následující dvě a půl hodiny jsem operativně vyplnil výletem do centra a vynikajícím obědem (což se podle ohlasů známých ukázalo jako mimořádně prozíravý tah) a do areálu jsem se vrátil až v okamžiku, kdy na pódium vyběhli Švédové Bloodbound. Loni na Masters bych na nich, nebýt lijáku, vydržel až do konce, letos v Plzni jsem co chvíli koketoval s myšlenkou na operativní opuštění areálu. Z pusté lenosti jsem ale vydržel a ono to nakonec nebylo zas tak zlé. Kapela se evidentně bavila a zpěvák zářil víc než sluníčko na obloze. Co na tom, že jeho vystupování na mě působilo amatérským dojmem a hudba samotná mě vůbec nevzala. Holt už jsem vyrostl z dob, kdy jsem nekriticky ujížděl na každém power metalu, o který jsem zakopnul. Ještě že tak...
To následující Pretty Maids předvedli první prvoligový výkon dne. I když má jejich hudba s metalem máloco společného, předvedli, jak to vypadá, když hrají rockové hvězdy. Po celou dobu, kdy tahle dánská parta okupovala pódium, na mě dýchala atmosféra osmdesátých let a s odstupem jsem vděčný za ukázku skutečného rock'n'rollu s veškerými jeho typickými gesty, živelností a leskem. Show, kterou předvedli Pretty Maids, byla proti všem mým očekáváním osvěžující a rozhodně zasloužila větší odezvu, než která se těmhle usměvavým cestovatelům v čase dostala.
Skutečný a nečekaný vrchol večera mně a spoustě dalších návštěvníků umožnili prožít, slovy Daniho Filtha, mighty Saxon. Věděl jsem, že tohle jméno platí za legendu, a věděl jsem, že se významně podíleli na vzniku moderního metalu svou nezastupitelnou úlohou v éře NWOBHM. Ani v nejmenším jsem však netušil, jak famózní vystoupení tihle zasloužilí veteráni předvedou. Jakožto člověk, který z heavy metalu poslouchá leda tak Iron Maiden, jsem záhy po začátku koncertu zůstal stát s padlou čelistí. Frontman Biff Byford nakráčel na pódium a okamžitě mi přišlo na mysl něco jako: „Ten člověk je šlechtic.“ A skutečně – aura modré krve se okolo něj vznášela od začátku do úplného konce. Samozřejmost a nenucená elegance, se kterou se pohyboval po pódiu, musela udělat dojem snad na každého, o brilantním hlasovém projevu ani nemluvě. Ostatní členové kapely však nehodlali zůstat pozadu a vydávali ze sebe rovněž to nejlepší. Co mě ale udivilo po páně Byfordově aristokratickém vzezření nejvíc, bylo takřka hmatatelné pouto, které si kapela vytvořila s publikem. Tak intenzivní hraní pro fanoušky jsem snad ještě neviděl, a že jsem toho neviděl málo. Je to skutečně příjemný pohled, když se kapela nepovyšuje nad své věrné – přesně v duchu nadčasového hesla „Denim and leather bound us all together“, které toho památného večera amfiteátrem rovněž zaznělo a které by si měli vzít k srdci mnozí jiní interpreti... Výsledek? Jeden hit za druhým, všeobjímající euforie, jakou bych od diváků nečekal, a moje naprosto zblázněná, tleskající, skandující a po lavičce zuřivě hopsající bytost. To je na člověka, který šel na Saxon s očekáváním nevýrazné parodie sebe sama, docela slušné, nemyslíte?
Po nakládačce, jakou jsem dostal od Saxon, jsem byl naprosto spokojený a vážně jsem uvažoval, jestli si mám ten vynikající dojem kazit vystoupením poslední kapely večera, tedy Cradle of Filth. Nakonec jsem setrval, ale zpětně si říkám, že bych v opačném případě o nic moc nepřišel. Cradle of Filth jsem nikdy moc neposlouchal a většinu skladeb setlistu jsem neznal, takže skutečně nejsem schopen posoudit, jestli Dani pištěl víc, než by bylo zdrávo, jak posléze tvrdili známí. Jakožto nefanouška mě tohle vystoupení nevzalo a z jeho hudební stránky mám takový nijaký dojem, takže si opět netroufnu hodnotit. Pár zhodnotitelných dojmů ve mně ale přeci jen zůstalo, tak tedy popořadě. Zaprvé je to samotný Dani Filth, který na mě na pódiu působil jako nějaká obskurní karikatura. Nevím, co přesně mi na něm nesedlo, ale jeho vystupování mi přišlo spíš směšné než zneklidňující, nebo snad, Cthulhu chraň, sexy, jak jsou ho schopny vnímat některé pubertální fanynky. Zbytek kapely se projevoval značně rezervovaně a mužem večera v pozitivním slova smyslu se tak na úkor ostatních stal bubeník Martin Škaroupka, kterého byla skutečně radost sledovat. Za bicí soupravou předváděl tradičně šílené výkony a byl tak asi jediným člověkem na pódiu, který hrál naplno, upřímně a pro lidi. Tento můj dojem se jen utvrdil v okamžiku, kdy se CoF, provázeni jen Daniho letmým „Thank you“, odebrali z pódia a byl to právě Martin, který jediný setrval a šel fanouškům poděkovat osobně. Jestli na muzikantech něco nesnáším, jsou to hvězdné manýry a to, co provedla většina sestavy Cradle of Filth svým takřka uraženým odchodem, se jinak nazvat nedá. Hodně tím u mě klesli v ceně a poskytli mi tak důvod dát za pravdu davům lidí, kteří po celou dobou jejich vystoupení proudili z areálu...
Den třetí - neděle 5.6.
Jak se festival posunul do poslední třetiny svého trvání, vzrostlo i moje těšení, protože na nedělní soupisce figurovala jména Arch Enemy, Epica, ale především Primordial, kteří pro mě letos představovali suverénně největší tahák. Ale nepředbíhejme... Do areálu jsem dorazil někdy v průběhu vystoupení Power 5 a záhy jsem naznal, že jsem si mohl bez výčitek svědomí přispat. Ono to bylo dokonce tak špatné, že jsem naplněn strachem o své duševní zdraví prchnul do bezpečí pivního stanu, kam toho doléhalo výrazně méně. Brr... Vzápětí nastoupivší Brňáci Smashed Face mi však náladu spravili. Jejich dávka deathcoru mi i přes nevyhovující podmínky (kapelu takového ražení je skutečně lepší poslouchat v klubu než ve sluneční výhni poledního amfiteátru) napustila do žil energii, dobrou náladu a neodbytnou chuť na pivo, které jsem záhy po skončení setu podlehl. Následkem bylo krom povznesené nálady jen to, že jsem se zpět do hlediště odebral až v okamžiku, kdy jsem zjistil, že zvuky, které vyluzují do té doby mně zcela neznámí Chorvati Rising Dream, nezní vůbec špatně. A ono to zpočátku skutečně špatné nebylo, leč postupně celé vystoupení upadlo do dost ubíjejícího stereotypu. Škoda, vypadalo to, že trochu umírněnější mix Arch Enemy a The Agonist předvede krom sympatické zpěvačky i dost nápadů. Tak třeba někdy příště...
Něco úplně jiného, než festival doposud nabídl, předvedli Francouzi Alcest. Na našem prvním setkání mě dost nudili, ovšem na Metalfestu předvedli skutečně vynikající vystoupení i přes to, že by charakteru jejich hudby mnohem víc vyhovovala tma a ideálně poslední místo v denním programu. Proti všem předpokladům a na truc kyselým ksichtům zhnuseně odcházejících dětiček však Lochotín zaplavila stěží popsatelná atmosféra a obeznámení jen s díky naslouchali. Zprvu naprosto tristní odezva postupně nabrala na síle, a dokonce i leader kapely Neige působil příjemně překvapeným dojmem. Zřejmě stejně jako já nečekal, že na Alcest vůbec někdo přijde. Bohům dík se tací našli a i jejich zásluhou tohle vystoupení dopadlo výrazně nad má očekávání.
V pořadí další vystoupení While Heaven Wept a Misery Index jsem obětoval na oltář sociální interakce, nicméně posledních pár minut setu druhých jmenovaných jsem stihl a stejně jako v případě sobotních Milking the Goatmachine jsem zalitoval, že jsem si na ně vyhradil tak málo času. Misery Index bych si dovedl dost reálně představit třeba na Brutal Assaultu, a kdyby na to náhodou došlo, určitě bych si od nich poslechl víc než jednu písničku. Rozmrzelost ovšem neměla dlouhého trvání, protože ji takřka okamžitě přebilo ohromné těšení na mého soukromého headlinera – irský národní poklad jménem Primordial. Sotva se připravila stage, muzikanti na minutu přesně nastoupili a zpěvák Alan Averill Nemtheanga postavil k bicím lahev Jacka Danielse, 60 minut extáze začalo – ničím jiným než úvodní skladbou z novinky, famózní No Grave Deep Enough. Souběžně se začátkem ale vyšla najevo nemilá skutečnost, která moje dojmy kalila dobře dvě skladby – nezaměnitelný Alanův vokál totiž dost znatelně zanikal v hradbě ostatních nástrojů, pročež typické kouzlo hudby Primordial trpělo významným handicapem. Naštěstí se ale zvuk stačil srovnat dřív, než jsem propadl malomyslnosti, a tak jsem se mohl bez okolků kochat fantastickou hudbou, prezentovanou čtveřicí zachmuřených Irů v pozadí a Alanem, skutečnou bestií v lidském těle. Do nejdelší smrti nezapomenu, s jak dramatickým, ani v nejmenším však patetickým výrazem přednášel nastoupenému davu chmurné litanie, vybrané především z posledních dvou alb. Ano, velebený opus To the Nameless Dead a žhavá novinka Redemption At the Puritan's Hand uzurpovaly většinu setlistu, výběr songů však mohl být jen stěží lepší. Dočkali jsme se tak samých vynikajících skladeb, které živým provedením neztratili pranic ze svého kouzla. Tento koncert se zařadil k těm skutečně vynikajícím a já se jen utvrdil v domnění, že kapele jako Primordial, patří když ne post headlinera, tak alespoň delší hrací čas za tmy. Dvacetiletá historie Primordial a kvality živého vystoupení k tomu skýtají důvodů víc než dost...
Střízlivění z vynikajícího výkonu Primordial jsem si chtěl vychutnat v klidu, a tak jsem bez výčitek rezignoval na tlačenici, která se před pódiem záhy utvořila. S živou vzpomínkou na brilantní vystoupení Epicy na loňských Masters of Rock jsem zaujal pozici s dobrým výhledem a nechával se překvapit, jestli mě jejich vystoupení dovede stejně strhnout i letos. Po pečlivé úvaze musím říct, že to tentokrát nebylo tak dechberoucí jako loni, ale pořád jde bez uzardění hovořit o skvělé show. Kapela hrála naplno, nechybělo tradiční pošťuchování všech zúčastněných a na pódium byla vůbec radost pohledět, a to nejen kvůli rusovlasé krasavici za mikrofonem. Setlist byl povětšinou očekávatelný, ale překvapení v podobě balady Chasing the Dragon mě nesmírně potěšilo. Nikdy jsem si totiž nemyslel, že tuhle éterickou nádheru někdy uslyším naživo. Naopak mě trochu zamrzela absence titulní pecky z posledního alba Design Your Universe, ale v kontextu zbytku vystoupení jsem to kapele rychle odpustil. Suma sumárum mi moje druhé setkání s Epicou podsunulo myšlenku, že tahle kapela může do budoucna platit za koncertní jistotu, která neodehraje špatné vystoupení. Jestli jim vydrží elán a láska k tomu, co dělají, alespoň na takové úrovni, s jakou vystoupili na Metalfestu, jsem ochoten si na tohle tvrzení vsadit...
Jak hodinové ručičky postoupily vpřed a Epica za mohutného aplausu vyklidila pódium, festival se přiblížil svému formálnímu vrcholu. Předposlední kapelou dne i celého festivalu se pro letošek stali populární Arch Enemy v čele s drsňačkou Angelou Gossow, a i když jsem tuhle kapelu nikdy zvlášť nemusel, na Lochotíně mi předvedli, že svojí popularity nepožívají jen tak pro nic za nic. Jejich vystoupení totiž způsobilo menší zemětřesení a dost určitě vytlouklo okna kilometry daleko. Angela přes svou subtilní postavu působila až nebezpečně a její drtivý vokál, energické pobíhání po pódiu a hecování už tak dost šílených, brutálně-moshujících, walls-of-death-tvořících a zuřivě-crowd-surfujících fanoušků propůjčily celé show výbušnost, srovnatelnou tak s pár kily semtexu. Navíc – nepříliš strojená image rebelů, do jaké se Arch Enemy stylizují, k tomu všemu dokonale sedla a výsledný koktejl dovedl strhnout i mě, což se kapele, se kterou nemám žádnou dřívější zkušenost, podaří jen zřídkakdy. Respekt!
Spolu s Arch Enemy pro mě Metalfest prakticky skončil a na posledního headlinera jsem se přinutil setrvat jen z povinnosti. Sabaton jsem do té doby viděl dvakrát a pokaždé mě jejich vystoupení bavilo. Proč tomu napotřetí bylo přesně naopak, se mohu jenom dohadovat. Možná je na vině moje prozření a ztráta iluzí o kvalitě hudby, kterou Sabaton tvoří, napoprvé a napodruhé sice vtipné, napotřetí ale už značně vyčpělé hlášky frontmana Joakima Brodéna, jeho intonační problémy, značně kolísavá kvalita zvuku nebo snad fakt, že je jedna skladba v jádru k nerozeznání od druhé... Realita si nejspíš bere od každého z důvodů. Ty jsou navíc značně umocněny mojí rozmrzelostí nad skutečností, že tak průměrná kapela dostane místo headlinera na velkém festivalu... Trefně se na tohle téma vyjádřil jeden známý, který tvrdí, že proti Sabaton nic nemá, kdyby ovšem hráli ve tři odpoledne jako každá jiná sranda banda – tesat do kamene! Bohužel, metalová majorita smýšlí opačně a my ostatní tím trpíme. S čím dál chmurnějšími myšlenkami a potlačovanými kletbami jsem tak areál definitivně opustil ještě dlouho před koncem vystoupení, které celý festival uzavřelo značně rozporuplným způsobem...
Pár obecných poznámek a epilog
Proti loňskému ročníku se toho v areálu moc nezměnilo. Nejcitelnější změnou tak zůstalo rozšíření nabídky piv. Zařazení Birellu kvituji s povděkem, chuťové kvality a nastavení cen Gambrinusu a Plzně na 30, respektive 40 Kč mě ale moc nepotěšily. Rovněž nabídka vody z vodovodu (nic jiného totiž protěžovaná Bonaqua není) za 30 Kč se nesetkala s mým pochopením. Výběr ostatních poživatin však více méně odpovídal festivalovým standardům a pestrost, kterou se nabídka honosila, musela uspokojit naprostou většinu návštěvníků.
Fatálním plusem zůstaly akustické vlastnosti areálu a rovněž možnost perfektního výhledu i ze vzdálenějších pozic a troufám si tvrdit, že v těchto disciplínách je Lochotínský amfiteátr suverénně nejkvalitnějším prostředím pro pořádání akcí obdobného charakteru na českém území.
Co se týče organizace, musím před Pragokoncertem smeknout. Všechno šlo (alespoň navenek) přesně podle plánu, vystoupení nenabírala zpoždění a vše vkusně korunoval vynikající komentátor Standa Rubáš, kterého mnozí znají z vysílání Rádia Beat. Nemohu si pomoci, ale i letos apeluji na pořadatele, aby panu Rubášovi svěřili moderování Masters of Rock, protože to, co tam předvádí proslulá dvojice patlalů, se s jeho výkonem nedá srovnávat.
Podtrženo sečteno – čekal jsem propadák a festivalový fail století. Místo toho se mi dostalo vesměs příjemných a v některých případech i nečekaně vynikajících hudebních zážitků. Proto se částečně omlouvám dramaturgům, na jejichž práci jsem dříve plival jed, protože z Metalfestu proti všem předpokladům neudělali bezpohlavní přehlídku heavy a power metalu, jak to zpočátku vypadalo. Nic to však nemění na tom, že bych byl přeci jen rád, kdyby se pro příště vyvarovali kiksů typu Alcest v největší odpolední výhni a Sabaton v pozici, která bez debat patřila Saxon (a to ani zdaleka jen kvůli jejich legendárnímu statutu). Pokud se do příštího roku podaří tyto nedostatky odstranit a navrch ještě trochu zpestřit paletu metalových subžánrů, Metalfest má velmi obstojně našlápnuto k získání pověsti jednoho z nejlepších festivalů na českém území...
Hodnocení kapel © Ježura
Pátek
| Sobota
| Neděle
|
Fotografie © Oskar
Pro oprávněné rejpaly
A návod pro nižší újmu na zdraví - je to chronologicky, tak si tam můžete najít, co vás zajímá 
)
Ale taky moc ten hrací čas nechápu, když se tam poflakovali celej den
. K Saxon jsem rád, že tě posadili na zadek tihle starší pánové to ještě umí pořádně rozjed a mrzí mě, že jsem nemohl na Metalfest přijet hlavně kvůli nim.
