To, co zde píše Atratus, je na delší úvahy a žabomyší války, nicméně v jistém ohledu dost chápu, na co naráží.
Je pravda, že se v dnešní době člověk nemůže a podvědomě nechce hlásit k prastarým ideálům. Jednak to, co o nich víme, víme na základě dlouhého bádání a žádná literatura nám o tom nemůže dát přesný a nepokřivený pohled. Za druhé by člověk musel opustit současnou společnost, což není zcela snadné a málokdo si pohodlí odepře. Pokud se někdy společnost rozpadne a současný systém se zhroutí, vytvoří se třeba další post-kulty a "náboženství", ale ještě nyní je to hudba budoucnosti a je docela riskantní o tom spekulovat.
Je pravda, že znám lidi, kteří jsou "hopsa hejsa ejchuchu" pohané, ale ty neberu nějak vážně. Přisuzovat si kořeny a víru na základě poslechu Korpiklaani nebo jiné kapely je přinejmenším k smíchu a dost lidí tímhle obdobím projde a vykrystalizuje se, nebo na to zanevře. Což ovšem není pohanství, o které zde běží.
Pokud se člověk o tohle zajímá a tíhne k tomu, je logické, že časem nabude velkých znalostí a přejde mu to do krve. Krásným příkladem je strýček Prdovous a já jej za to (a nejen jeho) uznávám. Každopádně i kdyby se sebevíc snažil, bude to jen stín, film, odlesk toho původního. Hybrid pro naše století. Dost možná i proto, že Prďa je kluk jako my všichni a často spolu řešíme prasárny, chodíme na hambáče a hrajeme WoWko
Osobně nemohu říci, že bych nebyl pohanstvím ovlivněn. Nevnímám jej ovšem jako protiklad k velkým, organisovaným náboženstvím, nýbrž jako součást dědictví naší euroasijské kultury. Ať už aktivně, nebo pasivně ovlivňovalo vývoj a identitu. Všechno souvisí se vším a tvoří jedno. Myslím, že je fascinující, když se člověk rozhlédne kolem sebe a vidí, jak vedle sebe existují zdánlivě protikladné věci. Přesto jsme my, Evropané, různí a specifičtí kraj od kraje, natož národ od národu. Nebýt té rozmanitosti naší víry a častých konfliktů jednotlivých vyznání a kultur, nebyli bychom nikdy tací, jací jsme nyní. Je to přirozený vývoj našeho lidského rodu a musím uznat, že velmi fascinující.
Osobně jsem křesťan "vyhýbá se dlažební kostce" a sám chodívám i hodiny rozjímat do kostelů či chrámů. Není to jenom pocit, že nade mnou je něco, čemu jsem se dobrovolně rozhodl věřit, ale jsou to i hluboké vazby z našich dějin. Toho, co vše se dělo - ty pozitivní přínosy, ty patologické jevy. Všechno mi to splývá v jediné. Nedokáži zcela jasně vymezit propasti mezi každým duchovním učením, které na tomto kontinentu má své místo, vnímám je jako další cihly do zdi našeho odkazu a dědictví. Všichni potřebujeme nějaké rituály, je to přirozené, ale jsem přesvědčen o tom, že toto máme v podvědomí stejné či podobné, ať už nad tím přemýšlíme, souhlasíme či nikoliv. I tohle vše je však pouze obrazem na hladině, alespoň tak to cítím. Důležité je cítit, že to, co děláme, je správné.
