Dead can Dance. Zavřete oči. Uvolněte mysl. Hoďte za hlavu školní starosti, pracovní povinnosti, počítače, mobilní telefony, celý tenhle špinavý, upocený, uspěchaný svět a vstupte do světa tajemství, mystiky, vznešené krásy a temné, smutné romantiky, do světa dávných časů, exoticky vonících dálek i tajuplných cest a složitých křižovatek lidské duše. Nechte se uhranout magickou hudbou australsko-anglo-irského dua Dead Can Dance. Hudbou, která vás přesvědčí, že mrtví umějí tančit...
Skupina se dala dohromady v Melbourne v roce 1981. Tehdy se australská zpěvačka Lisa Gerrard (1961), dcera irským imigrantů, setkala s Brendanem Perrym (1959), v Londýně narozeným synem anglo-irských rodičů, přestěhovaných brzy po jeho narození na Nový Zéland. Ten v té době působyl v několika melbournských punkových skupinách. Oba hudebníci zjistili, že sdílejí zájem o „starou“ hudbu a hudbu z „exotických“ zemí a rozhodli se - ještě s několika podobně založenými hudebníky - založit skupinu, která by se těmto žánrům věnovala. Nová skupina se pojmenovala podle rituální masky z Nové Guineje, o které domorodí šamani tvrdili, že má moc oživovat mrtvé. Její název podle členů kapely nejlépe vystihoval ideu oživovat zapomenuté, zdánlivě „mrtvé“ hudební styly a kultury a dokazovat, že i současným lidem mohou ještě něco říct, tedy, že „umějí tančit.“.
DCD brzy však poznali, že australská hudební scéna je příliš malá pro kapelu tohoto ražení, a tak se ústřední duo velmi záhy přestěhovalo do Londýna, kde hledalo vydavatelskou společnost. Londýn sice alternativní hudbě přál mnohem víc, než Melbourne, ale přesto se úspěch dostavil až v roce 1983, kdy DCD podepsali smlouvu s mladou firmou 4AD, jež se specializovala na alternativní hudbu (ze známějších umělců později vydávala třeba Cocteau Twins). Perry a Gerrard se zavřeli do studia a následujícího roku vyšlo první album Dead Can Dance, s onou eponymní maskou na obale.
Album ještě zdaleka nepřipomínalo onu snovou hudbu, kterou skupina produkovala později. Vyšlo v době velké obliby novoromantiků a syntezátorových kapel (jakou byly například ranní Depeche Mode) a právě je na syntezátorech založené album nejvíce připomíná. Avšak využití irské flétny a harfy a názvy písní jako
Musica Eternal, East Of Eden, Fortuna, nebo A
Passage In Time dávaly tušit, co přijde v budoucnu.
Gotické prvky v hudbě DCD ještě zesílily na albu The Serpent´s Egg. V té době byly DCD již světově známou kapelou, koncertující po klubech a divadlech celé západní Evropy, severní Ameriky a mnoha států Asie. Čtvrté album je méně temné než předchozí, mnohem klidnější a meditativnější, i když tajuplnou, mystickou atmosféru skladeb Echolalia a Ullyses nelze přeslechnout. Textařsky se téma posunulo k hledání upřímného přátelství, opravdového lidského vztahu a smyslu života vůbec (první téma je nejlépe vyjádřené v meditativní, Perrym citlivě odzpívané baladě Severance, nebo podobně laděné písni The Writing On My Fathers Hand.) Album je také zajímavě rozděleno na dvě části, každá strana má svého hlavního zpěváka.
Mě se nejvíc líbí
Saltarello, to je písnička, kterou ve 14. století složil neznámý italský hudebník a která dodnes rozeznívá Kutnohorské Stříbření (pro lid neznalý- každoroční kutnohorská slavnost, při které si Kutná Hora připomíná slavné časy dolovačů stříbra). Samozřejmě i ty temnější, jako je třeba
Windfall, který opravdu nahání husí kůži.
Složení:Brendan Perry - zpěv
Lisa Gerrard - zpěv
Diskografie: * Dead Can Dance (1984)
* Garden of the Arcane Delights (1984)
* Spleen and Ideal (1985)
* Within the Realm of a Dying Sun (1987)
* The Serpent's Egg (1988)
* Aion (1990)
* Into the Labyrinth (1992)
* Toward the Within (1994)
* Spiritchaser (1996)
Potom mají ještě spoustu live alb a pár sondtracků...
Oficiální stránka:
http://www.deadcandance.comNo a na závěr malá ochutnávka.
1) Výše zmíněné Saltarello
2) Tady trošku temnější Windfall (pokud máte kvalitní nahrávku a zvednete si basy, je to unikátní zážitek)
3) A poslední, The Host of the Seraphim. Podle mě jedna z nejlepších