od jakarl » 23. leden 2009, 18:20
KLIMT 1918 - Just in Case We'll Never Meet Again
Zkuste se na chvíli zastavit, zavřít oči a představit si, že stojíte uprostřed Svatopetrského náměstí v Římě. Všeobjímající ticho občas přehlušené výkřiky dětí plašících hejna holubů, nenapodobitelná vůně zhuštěného vzduchu nesoucího zvěsti o blížícím se letním dešti. Pořád stojíte, ruce rozpažené a z nebe se pomalu začínají snášet kapky vody. Zvoní po střechách, tříští se o kamennou dlažbu, o vaši tvář. Hlavou probíhají stovky myšlenek, vzpomínek, srdce tepem přitakává a svět kolem se halí do závoje mlhy. Najednou jste to jen vy a vaše emoce Jen vy a spontánní pocity. A někde tady, v tomhle okamžiku nalezl bych paralelu s hudbou originálního, osobitého spolku KLIMT 1918.
Italská čtveřice letos oslaví deset let na světové hudební scéně a za onu dekádu stihla projít několika proměnami, které reflektují každý segment emocionálně a ve výpovědi silné tvorby. KLIMT 1918, kteří svůj název složili z příjmení významného secesního malíře Gustava Klimta a roku jeho úmrtí (částečně pak taky coby poctu gotickým BAUHAUS, kteří měli v názvu původně i letopočet 1919), mají s tímhle uměleckým stylem mnohé společné. Prostá náladovost, barvitá ornamentálnost motivů, kontrasty a harmonie, texty o životě, o vnitřních zápasech a přírodě.
Původně undergroundová formace na pomezí gotického metalu začala měnit svoji hudební tvář hned s první deskou "Undressed Momento". Přibývalo melodických linek a celá transformace vygradovala v kritiky oceňovanou druhou řadovku "Dopoguerra". Umně provázané prvky atmosferické gotiky s nespoutaným, upřímným a emocionálně hlubokým post-rockem a navíc v kombinaci s pozůstatkem plnějších metalových linek po zásluze vryly jméno kapely nesmazatelně do povědomí posluchačů. Přes personální změnu na postu kytaristy dospělo v červnu 2008 čekání na třetí řadový počin ke svému konci a s podtitulkem "Soundtrack for the Cassette Generation" vyšlo album "Just in Case We'll Never Meet Again".
Hodnotit desku postavenou na pocitech, je vždy dvousečná zbraň. Krásně se zasníte, ale těžko uchopit a protlačit jakoukoliv faktickou stránku věci. "Dopoguerra" mě svého času naprosto okouzlila, takže jsem měl obavu, jestli lze tento pomyslný vrchol povznést někam výš anebo jestli novinka ztroskotá už v prvním výškovém táboře. Počáteční obavy se ale začaly rozpouštět se zjevením post-rockově zvonivých kytarových linek úvodní "The Breathtaking Days", které se následně proplétají do svižné nosné melodie umocněné melancholickým shoegazingem.
Zvukově mi noví KLIMT 1918 rázem připomněli předloňský debut francouzského shoegaze ALCEST (obě formace pojí vydavatelství Prophecy Productions) s jejich noisově střiženou souhrou kytar provázenou vibrujícími, lehce dronizujícími riffy. Spousta barev, obrovská paleta a v konturách skvělý vokál Marca Soellnera. Už po prvních třech písničkách bylo nad slunce jasné, že nová deska je toliko jiná a přesto vlastně v podstatě stejná jako ta předcházející. Jiná v množství nejrůznější energie, jiná po stránce zvuku – kapela až na naprosté výjimky (pátá "Just an Interlude in Your Life") rezignuje na hutnější (metalovější) kytarové linky, které tvořily zásadní kontrast u "Dopoguerry". Stejná v té prýštící emocionalitě, milé plačtivosti a vkusné melancholii. Do sluchátek dýchala skladba "Just in Case We'll Never Meet Again" s téměř indie rockovou hravostí, chytlavým refrénem a záhy stejně pulzující "Suspense Music". Ale to už jsem měl v pokoji svůj lokální Řím, svůj letní déšť, mraky na pochodu a ve tváři spokojený úsměv.
Kdepak, "Dopoguerra" nebyla překonána, do nebe ještě daleko, ale s odstupem několika měsíců mohu říct, že vyrovnána byla zcela určitě. KLIMT 1918 ke všemu ověřenému a oceňovanému, ke všem nosným kulisám (ať už je to ten stále populárnější post-rock nebo pro někoho kýčovité shoegaze) přidali na "Just in Case We'll Never Meet Again" spoustu nadšených harlekýnů v pitoreskních kostýmech poskakujících po prknech, co znamenají svět (zmíněná indie hravost, nakažlivá zapamatovatelnost ústředních motivů, moderní feeling). A to nejdůležitější. Zásadnější než jakákoliv srovnání s tím, co bylo, a tím, co v podobě konkurence je, tahle deska se dá poslouchat znovu a znovu. Je jedno, jestli je vám zrovna veselo a chcete euforii doplnit nějakým zvukem nebo smutno a potřebujete se při hudbě vybrečet, zavzpomínat. Právě zde spatřuji zásadní moment: hudba by neměla být jen otázkou stylu a vkusu, ale především prožitkem, srdečním, pocitovým, myšlenkovým. Inu, jeden z počinů, který by rozhodně neměl uniknout vaší pozornosti.
(zdroj:Abyss)
Teda aspoň z té jedné písničky, co jsem zatím slyšel.
