HRADBY SAMOTY II
Je zamračené sobotní dopoledne a jistá nádražní hospoda je už tradičním svědkem odjezdu naší skupinky. Dnes je to ovšem případ, který se stane maximálně jednou za rok. Nejedeme na metalový koncert. Vloni jsme provedli trochu nejistý útok na hrad Cimburk, kde se konala příjemně obskurní akce s názvem Hradby samoty. Když se objevila zpráva, že zopakování této nadmíru vydařené noci se nabízí 30. července kousek od Hodonína v zemi halušek, bryndzy a borovičky, neváhali jsme svolat výpravu směr zámek Holíč. Po pivu a někteří i po pár soustech usedáme do vlaku směr Hodonín. Cestou probíhá košt slivovice, nápoje, o kterém jsem ještě netušil, že se mi toho večera stane osudným. Z Hodonína je to přes hranice přibližně 7 kilometrů, a proto je asi po kilometru potřeba občerstvit se z produkce nošovického pivovaru. Po dopravení na místo konání nás čeká pohled na trosky bývalého zámku a pár stanů v zatravněném zámeckém příkopu. Hned je vidět, že festival ne tak docela kopíruje svůj název z loňska, protože žádná samota se nekoná. Po okolí zámku zevlují rodinky s dětmi a probíhají turistické prohlídky. Postarší paní se snaží rozluštit jazyk lámající názvy kapel vylepené na programu na stromech a místní obyvatelstvo se zvědavě rozhlíží, co se jim to tu vyrojilo za zjevy. U jedné z vedlejších nízkých budov se shlukli návštěvníci kolem stánku s pivem. Dozvídám se, že akreditace a vstupné jsou právě v této budově. Následně pak přichází i první zklamání po zjištění, že hlavní produkce probíhá zde a ne v prostorách zámku. Po seběhnutí schodů se objevil podlouhlý sál v polovině rozdělený vraty oddělujícími stage a jakousi amatérskou výstavu fotografií. Ty fotky byly opravdu hrozné, ale čert to vem, kvůli tomu tu nejsem. S perverzní zvědavostí jsem obešel všechny stojany, kde na mě valilo zmalované oči několik emotivních slečen, kterým zpod krajkových rukávů čouhaly pásky Brutal assault.
Během stavění stanu přijdu o první kapelu Tamal, ale další už si nenechám ujít. My lucky days předvedli jakousi šamanskou variaci na téma notebook, bongo a tamburínu. Ze začátku mě to zajímalo, ale pak se stalo bongo poněkud monotónní a slečna s tamburínou v pozadí nejspíš usnula. Pavlovs lightbulb mě vůbec neoslovil, tak jdu obhlídnout jak to vypadá s občerstvením. Nechci být neustále negativní, ale čajovna mě nelákala a vegetariánský stánek vyděsil. Nic jiného se pro tuto chvíli nenabízelo a maje jen drobný euro peníz, do blízké zámecké vinárny ani nenahlédnu. Nahlédnout jsem se rozhodl spíš do zámku, tešíce se na slibované podzemní chodby. Po vstupu jsem musel přehodnotit své původní zklamání, že se produkce nekoná v jeho prostorách, protože technicky by se to nedalo realizovat a nebo snad jen pro uzoučký okruh nadšenců, kteří by se ale naopak dočkali temné komorní zaprášené depresivní atmosféry mrtvé budovy. A případný pokus zaplavit tyto tmavé spletité navlhlé prostory pod zámkem nějakým černě ambientním vystoupením by mohlo utopit nejednu citlivou duši v pekelné jámě. Vyšli jsme na světlo přímo u vstupu do sálu, kde se už chystá Ambiguous. Tohle jsem podle dříve zaslechnutých útržků měl zájem slyšet, a tak se usadím na kamennou podlahu před plátno projektoru a nechávám se pohltit jednoduchou temnou hudbou, pianem, čarodějnictvím nebo Markétou Lazarovou. Po vynoření ven se mi naskytne pohled na neuvěřitelně šťastného kamaráda držícího tácek s grilovanou klobáskou. Ukázalo se, že z vinárny vytáhli gril a dokonale využili situace. Neváhám a za chvíli jsem šťastný taky. Po návratu do potemnělého sálu se na mě valí vizuální parafráze na starý spořič obrazovky ala průlet hvězdokupou a dunící techno industrial zvuky. Urbanfailure je o poznání živočišnější, jestli to tak můžu nazvat v případě rytmického noise. Dal jsem tomu chvíli, ale déle nálada na tuhle hudbu nebyla. Schloss tegal si dali asi hodinovou zvukovou přípravu za zavřenými dveřmi, zpoza kterých se občas ozývaly opravdu děsivé tóny, takže jsem se třímaje kelímek tekutého chmele začínal těšit. Když se vrata otevřela a zaujali jsme své pozice, stali jsme se svědky doslova zrodu planety za doprovodu dramatické hudby gradující hrou na velkou kost. Zážitek to byl strhující.
Mezitím se venku setmělo a tak nastoupili Mystique show a ohnivé tance. Budova zámku získala v noci úplně jinou podobu. V nočním chladu mě doslova uchvátila svou proměnou v majestátní tajemnou tichou strážkyni okolního elektroakustického běsnění. Následující seskupení Skrol, Einleitungszeit, Tábor radosti a závěrečné Deux ex machina vypouštím a místo oddávání se úchvatné, do temnoty se propadající nebo naopak do kosmu unášející hudby, uchyluji se do černoty vlastní mysli.
Do Holíče jsem jel s chutí po nevšedním zážitku po zkušenostech z osamělých hradeb Cimburku a co jsem chtěl, to jsem dostal. Pořadatelům nemám opravdu co vytknout, tohle byla perfektní práce a festival získal na profesionalitě. Jestli je to lepší nebo horší v porovnáním s unikátností loňské akce, nechám na posouzení každého z návštěvníků. Já se budu už jen těšit, že Waldemar a spol připraví příští rok další nezapomenutelnou noc strávenou za Hradbami samoty.
