Druhý červencový víkend patřil ve Vizovicích příznivcům rocku a melodického metalu. V likérce Rudolf Jelínek se totiž konal festival Masters of Rock, letos již podvanácté. Pro fanoušky byla připravena pestrá paleta hudebních žánrů, od hard rocku přes power metal okolo folk metalu až po death/black metal, a jednotliví interpreti byli většinou špičkami svého žánru, ať už co se kvality či oblíbenosti týče.

Mezi hlavní taháky se bezesporu řadila kapela Dream Theater z Ameriky, nesmírně populární Sabaton a Helloween z těch melodických záležitostí. Arch Enemy, Behemoth spolu s Eluveitie jako zástupci tvrdších odnoží metalu. Za povšimnutí jistě stála smečka Russkaja se svým mixem SKA s prvky ruského folku či seskupení kolem bubeníka Mika Terrany, které přináší závan klasického hard rocku. Z domácí scény lákaly spolky jako Sebastien s řadou zvučných hostů, RockSymphony s Martou Jandovou a Honzou Toužimským v doprovodu filharmonie Bohuslava Martinů. V následujících řádcích se Vám pokusím atmosféru a jednotlivá vystoupení přiblížit.

Když to vezmu z osobního pohledu, pohledu návštěvníka, který se chystá na svůj desátý ročník v řadě, musím se přiznat, že mě letošní rok nelákal tak jako roky předchozí. Nebylo tam takové to mravenčení v žaludku z toho, že uvidím své oblíbené kapely. Ano, pár oblíbenců jsem tam měl, ale většinu z nich jsem viděl více jak třikrát, některé dokonce již podeváté. Z pohledu nezaujatého člověka musím ale uznat, že Masters of Rock 2014 měl velice příjemný line-up. Skupiny se sice opakovaly (Sabaton, Korpiklaani či Epica), hrály za poslední rok dva na konkurenčním festivalu (Anthrax, Behemoth, Helloween nebo Russkaja) nebo měly u nás během roku samostatný koncert (Dream Theater, Kataklysm). Plusem však pro tyto interprety je to, že se v jejich diskografii hřála nová deska a ve většině případů to byla deska výborná, takže to slibovalo skvělou show. Pokud se tedy vše mělo vydařit tak, jak si posluchač přál …

Tancovačky


 

Pojďme se nejdříve podívat na kapely, na které se dá skvěle vyblbnout v kotli při pogování či circle pitu. Dle mého názoru, nejtvrdší skupinou, na kterou se roztočil řádný tanec, byli Kataklysm. Ti se na festival dostali jako náhrada za The Exploited (kteří nevystoupili již podruhé, opět ze zdravotních důvodů). Zajímavé bylo, že Kataklysm svou účast ohlásili po svém koncertu v Praze, avšak ze strany pořadatele bylo ticho po pěšině. Z informací, co mám, si Kataklysm prostě mysleli, že na MORu hrají, a to dokonce v neděli – tak, jak se nakonec i stalo. Ale pořadatel je oslovil až na Metalfestu v Německu, kde mu překvapení hudebníci řekli: „Však my víme, že tam hrajeme“. Vystoupení bylo chvalitebné. Hoši přišli, nasypali do lidí několik svých songů, diváci roztočili povedený circle pit a postavili i stěnu. Chování Kataklysm, zvláště pak zpěváka Maurizia, bylo skvělé. Povzbuzovali lidi, aby pařili a surfovali, ať ti securiťáci mají něco na práci. Skvělá práce s publikem, to se musí nechat. Bohužel se pak písně začaly podobat jedna druhé, a tak to v půlce ztratilo náboj a do konce jsem vydržel jen díky sledování okolí. I když stále jsem se bavil i hudbou, ovšem ne tak jako na začátku setu. Za povšimnutí stál klučina v pitu, který tam pobíhal s červenou přilbou na kolo, a to nejen při Kataklysm.

Uskupení, které se mi do paměti vrylo v době, kdy jsem loni uvažoval o návštěvě festivalu, který se koná týden po MORu a na němž mělo vystoupit, se jmenuje Russkaja. SKA laděné do ruského folku slibovalo pořádnou dávku srandy, tance a dobré muziky. Na rovinu říkám, že nejsem příznivec SKA, ale nevadí mi si pár písní živě poslechnout, a tak jsem si zašel i na tuto bandu a uznávám, sakra dobré. Hudebně skvěle odvedený koncert, zpěvák s velice příjemným hlasem a na všechny strany rozdávající dobrou náladu. Hudebníci sladěni jak instrumentálně, tak i choreografií. Dav se parádně vyblbnul, zvláště při písni Psycho Traktor, kdy se roztočil první větší circle pit celého festivalu. V tom jsem nemohl chybět. Russkaja byli největší překvapení letošních Masters of Rock. Já jsem byl spokojen a přikláním se k tomu, aby kapely jako oni na MORu vystupovaly a bavily nás. To samé jsem loni řekl u Kovbojů z Leningradu.

Naopak největší zklamání mi ze skupin, na které se vždy a všude skvěle tančí, připravili Korpiklaani, kteří zde pořizovali i záznam pro své DVD. Možná za to může vzdálenost, ze které jsem si je hodlal vychutnat, možná to byla únava nebo přesycenost koncerty, jež jsem za poslední roky od nich viděl. Tak jako tak, nebavili mě a neměl jsem nutkání se procpat do kotle si zatančit. Sice malé plus za to, že nezačali jako vždy písní Vodka, ale songem Tuonelan Tuvilla z jejich poslední desky Manala, které věnovali velký prostor, a také za to, že se zaměřili na skladby, které od nich často neslýcháme. Avšak na hitovky jako Happy Little Boozer či právě Vodka se zapomenout nesmělo a došlo na ně v závěru setu. Ze začátku měl Jonne na starost pouze zpěv a kytaru někde nechal. Nevím, zda to bylo po zjištění, že jedna kytara na jejich hudbu stačí, nebo si ji posléze vzal, protože se bez mučení přiznám, že celé vystoupení jsem nevydržel a odešel na pivo s kamarády. V tom jsem byl ovšem jeden z mála, protože drtivá většina areálu se, dle scén, které jsem při cestě ven viděl, skvěle bavila a koncert si užívala. A tak to má být. Ovšem ne všichni máme chuť kapelu vidět podesáté. Za mě osobně zklamání.

Stejná výchozí pozice poslechu jako u Korpiklaani, tedy někde v průsečíku zvukařské věže a boční tribuny, ale velké nutkání se procpat do středu kotle a protáhnout tělo. Na pódiu svou show rozjela banda Arch Enemy s novou zpěvačkou a novým, skvělým albem War Eternal. Byl to docela velký šok, když Arch Enemy oznámili, že od kapely odchází jejich poznávací znamení a ozdoba Angela Gossow, kterou nahrazuje mladá krev z Kanady jménem Alissa White-Gluz.Alissa Arch Enemy promo 2014 Ta je známá díky působení u The Agonist, živým vystupováním s Kamelot a Nightwish. Při poslechu desky War Eternal bych možná ani rozdíl nepoznal, Alissa je zpěvem hodně podobná Angele, i když postupem času mám odvahu říci, že je i o kousek lepší. Živě to bylo dosti podobné. Zazněly pecky jako We Will Rise či No Gods, No Masters a Nemesis, k tomu nové You Will Know My Name a War Eternal. Zvukově taky dobré, takže nezbývá než vyjádřit spokojenost. Je faktem, že při ohlášení, že se na MORu Arch Enemy ukážou, mě žádné nadšení nezalilo. Ale po výše zmíněných událostech, které se v mezidobí oznámení a vystoupení na MORu staly, jsem se těšit začal a zklamaný jsem nebyl. Uznávám, že Alissa Angelu dost kopíruje ve vystupování na pódiu, ale přisuzuji to celkové image kapely. Tak jako tak, toto bylo chvalyhodné vystoupení, ze kterého jsem si odnesl pěkně prošoupané podrážky mých tanečních kecek.

Další tancovačku vyvolali melodeath/folk metaloví Eluveitie. Ti vyprovokovali největší circle pit letošního ročníku, takový školní atletický ovál. Set začal Prologem a pak písní Helvetios, následovala Nil a po ní dva nové songy z připravované desky Origins, písně The Nameless a The Call of the Mountains, v závěru setu zazněla i třetí novinka, singl King. Zvukově to bylo opět dosti nevyvážené. To byl problém mnoha koncertů v rámci letošního Masters of Rock. Kytara byla utopena, stejně jako zpěv Chrigela a bicím chtělo ubrat. Pohybu na pódiu taky moc nebylo, což se dá pochopit, ale pro celkovou atmosféru by to vyznělo lépe. Velice potěšila Anna. Při posledním setkání s Eluveitie totiž pro zranění chyběla, a tak bylo vystoupení bez jejího zpěvu i nástroje. Zpěvu jsem si užil při dubnovém koncertu ve Zlíně, kde byla společně s Anneke Van Giersbergen, a v neděli na Masters of Rock a doufám, že na novém albu dostala více prostoru, aby mohla ukázat, jak skvělá zpěvačka je. Omnos a A Rose for Epona byly úžasné a píseň The Siege, kde totálně přeřvala Chrigela a mně způsobila husí kůži, pravá to třešnička na dortu. I přesto, že zvuk nebyl dokonalý, pro mě bylo vystoupení Eluveitie skvělou tečkou za tímto ročníkem. Po něm jsem opustil areál likérky i celé Vizovice a vydal se domů.

Hopsací kapelou jsou bez debat i Freedom Call. Jejích happy metal je nakažlivý jako rýma a nedá se jinak než si zaskákat, zvláště pak při písni Tears of Babylon. Ta mi ke spokojenosti stačila.

Alfedus music Stage


 

Již pár let se na MORu objevují kapely hrající na menším pódiu, které se nachází mezi budovami nedaleko od pódia hlavního. Rok co rok nabízí tato scéna přehlídku nadějných českých, a v poslední době i zahraničních skupin, které jsou fanoušky vesměs vnímány jako skvělý odpočinek od programu hlavní scény. Mnoho ze těch, které hrály dříve na této stagi, se nakonec ukázalo i na scéně hlavní. Několik adeptů na podobný přesun se našlo i letos. Mezi mé černé koně patří smradlavá banda Tchoři, na kterou jsem pěl ódy již loni, a letos tomu není jinak. S novou show obohacenou o písně, které od nich často neslýcháme, ale také o písně úplně nové. Že by se blížilo nové album? Úvodní song byl, dle slov zpěváka Mošny, speciálně psaný pro Masters of Rock a byla také představená nová image kapely coby vesmírných Tchořů. Masa lidí, která se před AMS sešla, začala nadšeně juchat na milostné písně linoucí se z reprobeden. Zazněly také osvědčené hitovky jako Sobotní večírek, a že to byl sobotní večírek. Já jsem byl opět nadšen. Bohužel nesdílím poslední slova publika: „Tchoři na hlavní stage“. Ano, pro kapelu by určitě bylo skvělé si zahrát na velkém pódiu, jako je ve Vizovicích, ale bylo by to beztak v deset ráno, před hrstkou diváků, kteří by vylezli ze stanu. Já jsem pro, aby Tchoři a jim podobní raději hráli k večeru na menším pódiu se zaplněným hledištěm než na velkém před skalními fanoušky. K tomu se ještě dostanu.

Dvacet let na scéně, dvě řadová alba, která dělí dvanáct let, hudební škatulka doom/gothic metal. Kapela Lacrima z Polska. Měla podobný hrací čas jako Michael Schenker, který svůj set rozjel na Ronie James Dio stage a hrál písně z jediné desky, kterou nahrál se Scorpions, desky Lovedrive. Nic proti němu, ale raději bych celé Škorpíky s jejich setem. Takže mířím na Lacrimu. Lidí o poznání méně než na Tchoře, ale to mi nevadí a v klidu se zaposlouchám do příjemné hudby, kterou parta kolem Kuby Morawského předvádí. Potěšili mě a věřím, že jsem se bavil více tímto koncertem než tím, který probíhal vedle.

Posledním interpretem, na kterého jsem zašel na AMS, jsou Helpness s jejich mixem thrashe a crossoveru, který mě neskutečně bavil. Ale opouštím je docela brzo, skrze výše zmíněnou Russkaju.

Headlineři


 

Kapely, které mají nalákat nejvíce fanoušků. Kapely, které by měly být exkluzivní, přinést něco nového a jejich vystoupení by mělo být struhující a lidé by si ho měli pamatovat co nejdéle. To se u mě letos ne tak úplně povedlo. Dream Theater jakožto headlineři celého festivalu pro mě pár kategorií nesplnili. Jejich hudbu mám rád, o tom žádná, ale na velkém festivalu mi prostě do noty nesedli. Jasně, teď pár z Vás namítne, že co čekám od skupiny, která je spíše poslechová a žádné velké tanyny na ni nebude. To je mi více než jasné a je to právě taky kámen úrazu. Raději bych si je poslechl na samostatném koncertu, někde v klubu (jako tomu bylo v lednu v Praze), kde bych si vychutnal jejich skvělou souhru. A to jsem zmínil již druhý důvod, proč mi DT neseděli jako headliner – exkluzivita. Šest měsíců před MORem koncert v Praze, kde jejich velcí fanoušci dozajista chybět nemohli, je krátká doba na to, aby ti fans vyhladověli a přijeli se na ně podívat i do Vizovic. Ale věřím, že pár výjimek se našlo. Já byl ale z té kategorie, která se na Dream Theater podívat přišla, poslechla si dvě tři písně a zase odešla (u mě to byl i ten důvod, že jsem druhý den šel do práce, a tak jsem se nemohl zdržet déle). Když jsem zhruba po půlhodině opouštěl areál likérky, doprovázel mě velký dav lidí. Čím to? Ano, Dream Theater jsou těmi, co dali základy jednomu žánru. Jsou nesmírně inspirativní a známí. Ale z jejich role jsem měl obavy. Jednak díky tomu, co jsem již napsal, a taky proto, jak to dopadlo na festivalu Benátská Noc. Ten je sice jinak zaměřený, ale i tak, tehdy to prý bylo velké fiasko, co se návštěvnosti týče.

Naopak s návštěvností nemají problém Sabaton, headliner pátečního dne a tak trochu nekorunovaný headliner celého festivalu. Jejich popularita stoupá strmě vzhůru s každým albem, každý další koncert, jenž se u nás koná, je vyprodán čím dál rychleji, nehledě na kapacitu objektu. Poznat to bylo i na zastávce ve Vizovicích, kam dorazili i s tankem. Pamatuju dobu, kdy jsem stále dokola točil desky Primo Victoria a Attero Dominatus a těšil se na jejich první vystoupení ve Vizovicích roku 2007. Natěšen na písně jako Metal Machine, Panzer Battalion či A Light in the Black. Už tehdy byl Joakim skvělý bavič, člověk, co to umí s publikem, zvláště s tím českým díky jeho mamince, kterou tak rád zmiňuje. To mu zůstalo. Mě však za ty roky nadšení opustilo. Zvláště po poslechu dvou posledních desek, které shledávám, oproti dvěma prvním, dosti průměrnými. K tomu neustálá masáž ze všech stran, jak jsou Sabaton výjimeční. No, na tom něco málo je. Dokázali na nabitém poli heavy metalu najít něco, o co je zájem, a skvěle toho využít. K tomu připočíst komunikaci s fanoušky jak před koncertem, což dokazuje dvouhodinová autogramiáda či neurčený čas konce jejich tiskovky pro novináře, tak na koncertě, kdy Joakim skvěle komunikuje a strhává na svou stranu každého, kdo o to má zájem, byť je sebemenší. V pátek 11. července to vypadalo jako vždy.Sabaton MOR 2014 Davy natěšených fans se mačkaly co nejblíže pódiu, aby viděly své oblíbence. Koncert probíhal dosti klasicky, tedy až na ten tank, co byl na pódiu a na kterém se usadil Hannes Van Dahl se svou soupravou. Klasicky v tom smyslu, že jako první zazní Ghost Division, za ní následuje nová, skočná píseň, s do hlavy se zavrtávající klávesovou linkou, To Hell and Back. No a pak je to opět klasika. Ještě jedno pivo, české holky, hokej, Joakimova máma a pas, prázdniny u babičky, Kočka leze dírou a tak podobně. K tomu nějaké ty ohně. Skákající, tleskající, řvoucí a zpívající dav bavící se hudbou Sabaton. Dokonalost. Co více si kapela může přát. Já však zůstávám docela klidným, nohama na zemi, vzpomínaje na rok 2007, kdy mi Sabaton hráli oblíbené písně. Ale toto taky nebylo špatné, jen už jsem jimi přesycen. A to se nezmiňuji o speciální edici triček k tomuto vystoupení, kde se vyskytla jedna trestuhodná hrubka, a to nesprávně otočená česká vlajka.

Další kapela s nálepkou headliner dne, tentokráte soboty, je kapela Helloween. A jelikož hrají po skvělých Arch Enemy (můj sobotní headliner), k tomu strach, že by se mi mohlo dostat vystoupení podobnému tomu z roku 2011, raději opouštím likérku a mířím za kamarády. Omlouvám se. K tomu další omluva kapele Anthrax, čtvrtečnímu spoluheadlinerovi. Jak jsem již psal, při Dream Theater jsem musel odjet domů a Anthrax hráli po nich, takže jsem je neviděl. Ale pokud zahráli tak, jako loni na jiném českém festivalu, musela to být neskutečná bomba!

Není to jen o hudbě


 

Každý festival má svůj stěžejní program. Hudbu, film, historii či hambaté věci, záleží na zaměření akce. A taky má každý festival doprovodné programy, které doprovází program hlavní. Nejinak je tomu i ve Vizovicích. V areálu si můžete okusit rozličné druhy fast foodu, ať už klasická festivalová jídla, jako jsou klobásky, kolena či langoše, oblíbené gyrosy a masové směsi, sušené maso, ovocné saláty a nebo veganskou stravu. Osvěžit se nepřeberným množstvím alko i nealko nápojů či zmrzlinou. Zajít si koupit nějaké pěkné kousky oblečení, hudební nosiče, zkusit si nějakou sportovní činnost v Radegast městečku, skočit si na gumě z jeřábu, nechat se tetovat nebo ostříhat. Mimo areál je to učiněný pivní festival, který nabídne ohromnou řádku pivovarů a jejich výrobků. Opět jsem si našel své oblíbence. Stejně jako loni i letos byl na svém místě malý zelený stánek rodinného pivovaru, Orbis Metallum měl také svůj výčep, a tak bylo o dodavatele tekutin postaráno. K tomu také patří setkání s lidmi, které máte rádi a které máte v mnoha případech možnost vidět pouze na tomto festivalu. Poznávání lidí nových, prostě takové to klasické družení se. Není to jen o hudbě, ale i lidech!

Mé osobní taháky


 

Tchoři MOR 2014O Tchořích a Arch Enemy jsem již něco málo napsal, a tak se k nim vracet nebudu, jen dodám, že patřili mezi mé „musím vidět“. V této kategorii jsem měl zařazenou i Epicu s novou deskou The Quantum Enigma, Behemoth se Satanistou nebo domácí smečku Six Degrees of Separation. Ti hráli v sobotu, jako první kapela v 9:40 ráno. Pro mnohé brzká hodina, kdy se valí ještě ve stanu, nebo před ním s kocovinou jako kráva. Já si ustlal v kufru auta a docela kvalitně se vyspal, tudíž mi časné vstávání nedělalo problém. S chutí se tedy vypravuji na můj první otvírák dne vůbec. Opravdu. Pátrám v paměti a nemohu si vybavit, jestli jsem někdy během těch deseti ročníků takto brzy v areálu byl a poslouchal koncert. No ono taky nebylo moc lidí, co by přišli na takto brzo ráno hrající kapelu. A tady se vracím k tomu, co jsem nakousnul v odstavci o Alfedus music stage. SDoS jsou docela úspěšnou kapelou, tvořící zajímavou muziku, a takový čas je pro ně, dle mého, nedůstojný. Kdyby raději hráli na malém pódiu někdy ve tři odpoledne. Myslím, že lidí by sice přišel podobný počet, ale vypadalo by to nabitěji. Věřím, že by i mnozí pařili jak o duši a i samotní členové by z toho měli více. Odehráli ale výborně, samé skvělé songy, starší i ty nové z desky The Hike & Other Laments jako například The Hike II. Já se královsky bavil a neváhám říci, vrchol domácí scény!

Epica po loňském odřeknutí, které mělo krásný důvod, a to těhotenství Simone, představila na letošním ročníku své nové album, nesoucí název The Quantum Enigma, které je napěchováno povedenou muzikou, a tak očekávání byla veliká. Z aktuální desky zaznělo šest písní, mezi nimi i ta má oblíbená, Victims of Contingency, takže naprostá spokojenost. K tomu fláky Cry for the Moon a The Obsessive Devotion, každý fanoušek této bandy musel být více než potěšen. Není co dodat, to se musí zažít. Skvělé vystoupení.

Od Nergalova vyléčení se u nás Behemoth ukázali již několikrát a dvakrát jsem se jejich vystoupení zúčastnil i já. Ne, že bych si po těch koncertech sedl na zadek, ale dobré byly. To, co předvedli na Masters of Rock 2014, bylo však o několik tříd výše. Ohně, černé konfety, to vše bylo i předtím, ale ten večer to mělo něco navíc. Možná písně z nové desky jako Blow Your Trumpets Gabriel a Ora Pro Nobis Lucifer tomu daly ten řádný říz, možná hrací čas po Sabaton, kdy tato řežba vyzněla ještě tvrději. Kdo ví. Zvukově prvotřídní. Nezbylo mi nic jiného, než se nechat chytit do spárů Satanisty a unášet pryč od reality. Další velké očekávání splněno na jedničku, jeden z vrcholů letošního ročníku. K těmto dvěma koncertům není co více psát.

Co se jinam nevešlo


 

Moje poslední postřehy patří kapelám, na které jsem se netěšil, které mě možná ani nezajímaly, ale přesto mi něčím v hlavě utkvěly. První je německé parta Axxis, slavící 25 let na scéně. Letos vydali dobrou desku Kingdom of the Night II, s níž se ukázali i na Masters of Rock. Axxis jsem viděl již několikrát a je to pořád dokola. Není to zlé, rytmy jsou zapamatovatelné, Bernhard zpívá dobře, předvádí své typické taneční kreace a pokaždé si na pódium vytáhne nějakou slečnu k doprovodu na tamburínu, letos i s bubenickou vložkou, při písni Touch The Rainbow (kdo by zapomněl na Johanku z roku 2009?). Do toho z papíru pár českých vět a jede se. Nečekal jsem nic, ale dostal jsem dost. Nevím, čím to, ale bavil jsem se i přes svou počáteční nechuť ke stále se opakujícím vystoupením.

Airbourne, často přirovnávaní ke svým krajanům AC/DC, mi nic neříkají. Celkově hard rocku moc neholduji a po vystoupení Airbourne ani holdovat nebudu. Viděl jsem je, myslím, potřetí a neoslovilo mě to. Bylo to sice rychlé, nahlas, sakra nahlas, dobrá show, ale prostě ne. Něco jsem tam postrádal.

Legendy se vrací, seskupení, které svým osobitým pojetím známých hitů několika generací hudebníků baví domácí publikum více jak deset let. Nemám nic proti cover kapelám, ale nemusím je vidět na festivalu, jako je Masters of Rock. Je sice příjemné slyšet určité fláky, které si už v originálu neposlechnu, ale i tak. Vtipné průpovídky pana Šišky sice mají hlavu a patu, ale taky se pořád opakují. Nenudil jsem se, ale na pár let mám zase vystaráno o podobnou hudební zábavu. Ale lidi kolem se bavili skvěle, zpívali si, tančili a to bylo hlavním cílem tohoto vystoupení. Po nich přišli na řadu Škwor. Ty jsem také viděl již několikrát, také je to pořád to samé vystoupení. Zahrát pár novinek, do toho osvědčené písně a dav se dobře baví.

Poslední skupinou, kterou bych rád zmínil, jsou symfonici Serenity z Rakouska. Na jejich show jsem se těšil, protože to byla jedna ze tří kapel, kterou jsem z letošního line-upu ještě neviděl. Bohužel jsem byl spíše zklamán. Ani ne tak výkony jednotlivých členů, kde bych rád vyzdvihnul zpěváka, či výběrem písní. Zvuk byl příčinou tohoto zklamání, aneb tak špatný zvuk jsem dlouho neslyšel, škoda. Jinak to byl dobrý koncert a jsem rád, že jsem u toho byl.Serenity MOR 2014

Závěrem


 

Z předchozích řádků se zdá, že můj pohled na letošní ročník festivalu Masters of Rock byl spíše negativní, že jsem hledal, na co si postěžovat nebo co zkritizovat. Možná jsem více náročný než před lety. Přeci jenom za těch deset let jsem viděl spousty kapel, některé i vícekrát, a nadšení, jaké jsem měl při prvních setkáních s nimi, mě postupně opouští. Někde jsem četl, nebo slyšel, že pořadatelé se snaží o to, aby mezi hudebníky a fanoušky vznikalo přátelství, a proto se tak často jména vystupujících ve Vizovicích opakují. To je sice pěkná myšlenka, ale každý člověk si rád dělá přátele nové. Ono ani nejde o to, že se opakují ve Vizovicích, ale spousta kapel se u nás ukáže i na jiném festivalu, spousta se jich vrací i na samostatný koncert, a tak člověk, jenž navštěvuje další festivaly a ony samostatné koncerty, vidí určité interprety dosti často. A přitom by stačilo trochu pročíst internetová fóra zaměřená na rockovou a metalovou hudbu a zjistit, co si lidé přejí. Nebo udělat anketu za pomoci hlasovacích lístků přímo na festivalu. A pokud to čas kapely a finanční možnosti pořadatele dovolí, třeba se pokusit tato přání splnit. Ovšem když to nebudou přání typu Metallica, Iron Maiden, AC/DC a podobné megahvězdy. Stůjme zase nohama na zemi. Možná jsem v tomto názoru sám, možná je nás více. Možná ti, kteří navštívili Vizovice podruhé nebo potřetí, k tomuto názoru také postupně dojdou a odezva bude větší. Kdo ví, kam se festival za několik let dostane. Ale pokud bude kráčet v cestě, jakou kráčí nyní, mám obavy, že tento ročník byl na nějaký čas můj poslední. Ale kdo ví. Možná pořadatelé pozvou někoho, kdo mě donutí zvednout tu mou prdel z gauče, koupit si vstupenku, zaujmout místo v předních řadách a zaposlouchat se do hudby mé oblíbené skupiny. Možné je vše.

Když se na letošní rok podívám nezaujatě, konstatuji, že to bylo opět chvalitebné. Kapely, které dovezly své nové desky, potěšily. Pár band překvapilo, i když jsem od nich moc nečekal. Ale také se našlo pár těch, které zklamaly. Až na déšť, kterému jsem se díky civilním pracovním povinnostem vyhnul, bylo počasí skvělé. Panovala příjemná a přátelská nálada. Dle policie byl i po kriminální stránce, jako je vykrádání stanů, fyzické potyčky a alkohol za volantem, tento ročník klidnější než ten předchozí.

Nezbývá než pořadateli poděkovat za práci, kterou dělá a které si vážím. Protože díky ní jsem viděl desítky koncertů za pár korun, poznal spoustu nových lidí a zažil zajímavé situace mezi těmi vizovickými kopci. Díky za to! A pokud se na soupisce pro příští rok objeví jméno nějaké té mé srdcovky, tak se opět uvidíme.

 

Foto zapůjčeno z oficiálních FB stránek umělců! Díky!

 

Diskuze k příspěvku

Pokračováním v procházení tohoto webu souhlasíte s používání cookies. více informací

Náš web (stejně jako téměř všechny ostatní) využívá k různým funkcím cookies. Díky nim děláme web lepší. Pokud máte ve svém prohlížeči cookies zapnuté a budete pokračovat v prohlížení Orbis Metallum, tak s tímto faktem souhlasíte.

Zavřít