Prolog
O červenokosteleckém Metalgate Czech Death Festu (dříve jen Czech Death Fest) jsem do letošního roku jen slýchal, ovšem ty zvěsti, které se donesly k mým uším, hovořily o události, která na poli českých metalových festivalů boduje především rodinnou atmosférou a fantastickým prostředím, ve kterém se odehrává. Bylo tedy jen otázkou času, kdy i já poctím Červený Kostelec svojí přítomností, abych na vlastní kůži poznal, z čeho jsou všichni tak nadšeni...
Den první - pátek 15.6.
Pátek 15. června přivítal ranní ptáčata mimořádně zdařilým počasím, takže už na několikahodinové cestě vlakem nebyla o dobrou náladu nouze – obzvlášť ve společnosti, jaká se v našem kupé sešla. A nic se na tom nezměnilo ani po příchodu na místo konání, kterým se již poněkolikáté stal autokemp Brodský, vzdálený od vlakové stanice snesitelné tři kilometry. Moje poklona patří personálu u vstupu, jehož příslušníci namísto dělání problémů ohledně nejisté akreditace ukázali svoji lidskou stránku a do areálu mě bez větších zádrhelů vpustili. A jelikož do zahájení produkce zbývala docela dlouhá doba, po zajištění ubytování (čti postavení stanu) jsem se s kolegou vydal ztrestat nějaký ten alkohol. To se však po nějaké době ukázalo jako velmi nemoudrý nápad, neboť hrubě podceněný kopanec od pražícího odpoledního slunce nezůstal bez následků. Toliko na vysvětlenou, kam se z textu podělo hodnocení ne úplně bezvýznamného počtu pátečních kapel, a teď už k samotnému hodnocení.
Start pátečního programu obstarali oldschool thrasheři Exorcizphobia, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel. A pokud bych se měl na základě jejich vystoupení rozhodovat, jestli na ně vyrazím i jinam, takovou příležitost bych si nechal bez výčitek ujít. Ne snad proto, že by předvedli vyloženě špatné vystoupení, ale muzika, jakou plodí, prostě není nic pro mě. Tohle mohl ocenit kovaný thrasher, tedy nikoli já, takže není co řešit. To kapela druhá, Feeble Minded, mě bavila řádově víc. Jejich death metal mě zastihl v tolerantní náladě, takže jsem si celé vystoupení celkem užil, i když ani tady nešlo o nic světoborného. Ale pro začátek festivalu se pánové osvědčili, což je bezesporu úspěch.
STŘIH
Venku se začíná stmívat a já bych si nejradši dal facku, protože jsem si opět nechal ujít koncert mých oblíbených Abstract Essence, z jejichž setu jsem zaregistroval sotva jednu skladbu. To bohužel nestačí ani na hodně mizerné hodnocení celého vystoupení, tak snad příště... Bohudík, do začátku následujících Dark Tranquillity, tedy jednoho z headlinerů celého festivalu, se mi podařilo dostat smysly do použitelného stavu, a jak jsem záhy zjistil, v opačném případě bych si mohl nadávat ještě kdo ví jak dlouho. Švédská ikona melodického death metalu totiž předvedla opravdu špičkové vystoupení, které mě chytilo prakticky okamžitě po začátku. Perfektní zvuk (který byl ostatně doménou celého festivalu), početné a velmi aktivní publikum, špičkově hrající kapela a zjevně dobře naladěný Mikael Stanne, ze kterého vyzařovala pozitivní energie, to jsou hlavní vjemy, které jsem si z koncertu Dark Tranquillity odnesl. V okamžiku, kdy se evidentně spokojená kapela rozloučila s nadšeným davem, jsem byl přesvědčen, že lepší hudební zážitek mi Metalgate Czech Death Fest letos už sotva přinese...
Na zcela jinou notu udeřili následující jihočeši Isacaarum. Velmi populární a neméně sympatičtí zvrhlíci předvedli další ze svých skvělých vystoupení a jen potvrdili, že svojí popularity mezi fanoušky nepožívají nadarmo. Instrumentální výkony bezchybné, Chymus se za mikrofonem taktéž nešetřil a celá show měla náležitou šťávu (popřípadě tělní tekutinu dle libosti). Možná jediná výtka, která snad ani není výtkou, mi tak přichází na mysl v souvislosti s divadýlkem, které se při koncertech Isacaarum děje na pódiu. Orální sex prováděný zpěvákem na basákovi je sice fajn a bez něj by to nebylo ono, ale abych pravdu řekl, napotřetí už bych možná ocenil nějaké jiné drobné ozvláštnění. Vždyť prasečinek je přeci nespočet...
Po Isacaarum převzali štafetu západočeští industriální blackaři Gorgonea Prima a byli to právě oni, od kterých jsem si už předem sliboval skvělý zážitek. A k mému nemalému potěšení mi oba maskovaní muzikanti přesně takový skvělý zážitek zprostředkovali. Bylo to správně temné, přitažlivě odlidštěné a po všech směrech parádní. Nevím, jestli to bylo posledními zbytky alkoholu v krvi nebo postupující únavou, ale Gorgonea Prima mě bavila opravdu vydatně, nečinilo mi problém to dát odpovídajícím způsobem najevo a při té příležitosti jsem konečně pochopil, co na téhle kapele všichni vidí. Těším se na příště a ať je to aspoň stejný mazec!
Po z mě neznámých důvodů předčasně skončivší Gorgonee Primě zbývaly do konce pátečního programu ještě dvě kapely, ale vlezlá únava se hlásila o slovo stále důrazněji, a tak jsem usoudil, že den uzavřu ve společnosti Demencie Mortalis. Z jejich směsky gothic, doom, symphonic a kdoví jakého ještě metalu jsem nikdy nebyl úplně na větvi, ale zde jsem se opět přesvědčil, že naživo tvorbu téhle roudnické grupy přinejmenším snesu, a místy se mi i velmi pozdává. Přesně podle tohoto vzorce mě některé skladby vesměs nudily, ale u jiných jsem naopak neměl problém trošku pohodit hřívou. Sympatické bylo, že se kapela i v pozdní noční hodinu vynasnažila podat co nejlepší výkon, a i když to mělo občas k dokonalosti daleko, do stanu jsem odcházel v dobré náladě a veskrze spokojen...
Den druhý - sobota 16.6.
Do sobotního dopoledne jsem se probudil s jasným cílem – neopakovat včerejší alkoholické faux pas a odpovědně zhlédnout co nejvíce vystoupení, která druhý den festivalu nabízel. Uši mi tedy provětrali už první účinkující, thrashoví Pražáci Unborn. Když jsem měl před nějakým časem tu čest vidět je poprvé, zanechali ve mně velmi dobrý dojem a vystoupení na Metalgate Czech Death Festu tento dojem jedině znásobilo. Kapela hrála jako o život, z pódia vyloženě sálala energie a dokonce i pomalu se trousivší lidé předváděli na poměry dopolední produkce mimořádně obstojnou odezvu. Unborn zahráli skvěle a já jsem jedině vděčný, že dostali čas, jaký dostali, poněvadž už okolo půl jedenácté, kdy vyklidili pódium, bylo zřetelné, že ani tentokrát nezvládnu věnovat pozornost všem kapelám, kolik jich jen na programu bylo. Na vině nebylo nic menšího než vedro, které velmi záhy dosáhlo apokalyptických hodnot a jehož první obětí se stali death grindeři Shampoon Killer, které jsem v zájmu uchránění své tělesné schránky před ničivými důsledky úpalu vypustil.
Co jsem však rozhodně vypustit nemínil, to byli šílení BBYB, o jejichž vystoupení kolují nejrůznější legendy. MCDF sice svědkem žádných extrémních vylomenin nebyl, ale BBYB i tak dokázali, že jsou stejně ujetí jako jejich hudba. Šílený tanečně grindový bordel v maskách tak doplňovaly hlášky typu „Díky technickým problémům vůbec neslyšíme, co hrajeme, ale to je jedno, protože jsme stejně zfetovaní“, „Bežte radši do vody, hrajeme pičoviny“ a tak podobně. Dohromady s muzikou to tvořilo správně pošahaný a zábavný koktejl, který jsem si celkem užíval. A vrchol čísla? Výlet kytaristy na krátkou koupačku do rybníka. No řekněte, není to sympatické?
Uspokojen bordelem, který předvedli BBYB, jsem oželel následující Antigod a pod pódium se navrátil až na Slováky Suburban Terrorist. Je sice pravda, že jsem nestihl celý set, ale z těch několika skladeb jsem měl pocit celkem slušný. Pánové i jejich muzika působili poctivým a upřímným dojmem a bylo vidět, že si užívají i hraní pro pár lidí. Tomu říkám underground!
Po Suburban Terrorist nastoupili další Slováci, tentokrát grindeři Attack of Rage, na které jsem slyšel už dost chvály. Pravda, notně mě zklamalo, že už nevystupují se sličnou basačkou Sárou, ale na druhou stranu jsem se místo očumování mohl naplno věnovat samotnému vystoupení. A že bylo o co stát! Moje uši nejsou na grind až tak zvyklé, takže jsem slyšel prostě další grind, ovšem tenhle mě dost bavil, což nebývá pravidlem. Korunu tomu ale nasadil naprosto vysmátý zpěvák, který v dokonalém protikladu k brutální hudbě z pódia svítil jako druhé sluníčko a jeho happy hlášky mě zas a znova dostávaly do kolen. Attack of Rage zkrátka a jednoduše zabodovali, takže pokud se naše cesty zase někdy střetnou, určitě se jim nebudu vyhýbat.
S koncem Attack of se ručičky hodin dostaly do pozice, která v podmínkách campu znamenala jediné – zoufalý úprk do stínu. A můj pobyt pod stromy se protáhl až do doby, kdy se do díla pustili black metaloví Mater Monstifera. Z povzdálí se mi jejich tvorba vesměs pozdávala, když jsem přišel blíž, tak už to taková sláva nebyla, ale pořád to celkem šlo poslouchat. Abych ale mohl hodnotit vyloženě pozitivně, na to mi ve vystoupení Mater Monstifera něco chybělo. Zkrátka a jednoduše – zažil jsem hodně horších i spoustu lepších koncertů a to celou situaci ilustruje asi nejlépe.
Mater Monstiferu na pódiu vystřídali Trollech, tedy jeden z několika takřka kultovních projektů, které se točí okolo lorda Morbivoda, a také další z kapel, od které jsem čekal kvalitní zážitek. V případě morbivodovin však nabývá pojem „kvalitní vystoupení“ poněkud specifického významu. Kapely se v drtivé většině případů zaměřují spíš na samotné hraní než na kdovíjaké výstupy, působí poněkud staticky a ani Trollech nejsou výjimkou, jak potvrdili i na MCDF. S tímhle vědomím pak mohu koncert Trollech směle prohlásit za dobrý a mohu tak učinit i při použití zcela běžných měřítek, protože konec konců opravdu dobrý byl. Kapela navíc představila dvě skladby z nadcházejícího alba „Vnitřní tma“, a pokud podle nich mohu soudit, bude to solidní nářez...
Mezi následující Poppy Seed Grinder a mojí spokojenost se postavil problém, za který kapela rozhodně nemohla, ovšem důsledek měl dost zásadní. Tihle pánové totiž dojeli na skutečnost, že byl sobotní program možná až přespříliš zaplněn death grindovými kapelami, no a když člověk poslouchá nějakých devět hodin v kuse velmi podobnou muziku, zákonitě ho to přestane bavit. V mém případě to odnesli Poppy Seed Grinder a je mi to i docela líto, protože není sporu o tom, že se pánové opravdu snažili...
Nuda nevzala konce ani s death blackovou smečkou Noctem, která do Červeného Kostelce přicestovala až ze Španělska. Od Noctem jsem čekal když nic jiného, tak alespoň příjemné zpestření, ale namísto toho jsem se dočkal leda mdlé muziky a na poměry MCDF relativně zahuhlaného zvuku. Na druhou stranu musím uznat, že se kapela rozhodně nešetřila a občas mě popadal dojem, že kdyby bylo věnováno více prostoru skládání muziky místo zdokonalování krutopřísných oblečků, mohlo to být úplně někde jinde.
Kdo čekal, že po Noctem zahrají Tortharry, tedy samotní pořadatelé celého festivalu, ten musel být notně překvapen, když programu navzdory jejich místo zaujali F.O.B. Já jsem program neměl až tak bedlivě nastudovaný, takže jsem tuto změnu přijal bez větších emocí a namísto přemítání o důvodech jsem se raději věnoval samotnému vystoupení. Z toho mi v paměti utkvěly především dva dojmy. Byly to profesionalita a perfekcionismus. Popravdě, nevědět, že jsou F.O.B. plodem domácí scény, tipnul bych je na nějakou zahraniční hvězdu. Efektně vybavená stage, zpěvákovo vzezření (někde mezi Alem Jourgensenem a Tomim Joutsenem – podobnost příjmení čistě náhodná), ďábelské nasazení, to vše jakoby F.O.B. předurčovalo pro vyšší ligu. Co se hudby týče, nebylo to špatné, mělo to energii a drive, ale že by šlo o nějaký zázrak, to také ne. Nicméně v živém provedení se to dalo bez uzardění poslouchat, a dokonce mě to i bavilo, tak proč nezvednout palec...
Po koncertu F.O.B. se program začal pomalu ubírat zpět do starých kolejí, a na řadu tedy konečně přišli Tortharry. Předlouhé intro (a o třičtvrtě hodiny později i outro), zařazení pořádající kapely na jedno z nejlukrativnějších míst programu a velmi štědrý hrací čas ve mně budili lehký pocit rezervovanosti, ještě než se vůbec začalo hrát, ovšem když Tortharry spustili svůj death metalový nářez, musel jsem chtě nechtě uznat, že jim to prostě šlape. Ba co víc – po nějaké době jsem se přistihl, že si celou show náramně užívám. Bylo to technické, tak akorát brutální, lámalo to čelisti a lidé dávali tím nejlepším způsobem najevo, že se jim to líbí. Prostě skvělá show a nic míň!
Čas ubíhal stále dál, a když uplynul ten vyhrazený pro Tortharry, přišel na řadu druhý z headlinerů celého festivalu, legenda brutal death metalu, Američané Suffocation. Jak se publikum dozvědělo z úst zpěváka, byly to jejich technické problémy, které způsobily přesuny v programu a které málem znemožnily kapele vystoupit. I tak ale museli basák s kytaristou hrát na vypůjčené nástroje, neboť jejich vlastní zůstaly někde na cestě... Nehledě na improvizované podmínky se ale Suffocation chopili svého řemesla, zahoblovali pěkně od podlahy a podařilo se jim strhnout většinu přítomných. Opravdu jsem nečekal, že se při relativně skromné návštěvnosti festivalu dovede strhnout tak masivní a prakticky neustávající circle pit. Je tedy zřejmé, že lidé byli nadšení, ovšem já jsem jejich nadšení až tak úplně nesdílel. Tím nechci říct, že by Suffocation zahráli špatně, ale prostě mi přišlo, že jsem viděl až moc řádově lepších koncertů na to, abych se k všeobecnému nadšení přidal. Přispěl k tomu rovněž samotný charakter žánru, protože – a teď ruku na srdce – v rámci brutal death metalu není vůbec složité splést si dvě skladby, obzvlášť pokud jsou od stejného interpreta. Zkrátka a jednoduše solidní průměr a tím nejsilnějším dojmem, který jsem si z vystoupení Suffocation odnesl, byly nakonec průpovídky neuvěřitelně užvaněného zpěváka, který toho namluvil snad stejně, jako nazpíval...
Konec koncertu Suffocation znamenal pro mnohé návštěvníky také konec celého festivalu a na znatelně prořídlém publiku to bylo znát. Jako první to pocítili populární folk metalisté Cruadalach, kteří zaujali post předposlední kapely programu. Abych pravdu řekl, nikdy jsem nechápal, co na téhle kapele tolik lidí vidí, a po MCDF to nechápu úplně stejně, ne-li víc. Nic proti Cruadalach osobně, ale tři čtvrtiny setu mi přišly nehorázně utahané, Radalfovy čisté party mě tahaly za uši, celé to působilo děsně nesehraně a jedinou skladbou, ke které bych neměl námitek, byla závěrečná „Pramen Epony“. Chápu, že hrát skočnou muziku v půl druhé ráno není úplně nejlepší úděl, ale i tak mi celé vystoupení přišlo dost hrozné – bez urážky.
Když Cruadalach opustili pódium, měl jsem sto chutí následovat další početnou skupinu do kempu, ovšem nějaká vyšší moc mě nakonec přemluvila, abych celý festival zakončil stylově – ve společnosti západočeských doomařů Et Moriemur. Popravdě jsem čekal, že vydržím tak dvě skladby a půjdu spát, ale Et Moriemur mi narozdíl od našeho posledního setkání naprosto vytřeli zrak. S většinou doomové scény si nikterak netykám, ovšem Et Moriemur i přes drobné technické problémy zahráli naprosto famózně. Nevím, co víc psát, protože jsem celou jim vyhrazenou půlhodinu strávil v transu a užíval nádherně teskné a neuvěřitelně vkusně odprezentované muziky, kterou Et Moriemur učinili tečku za celým festivalem. Bravo!
Pár obecných poznámek a epilog
Metalgate Czech Death Fest 2012 byl pro mě premiérou, a byla to premiéra velmi vydařená. Nádherné prostředí, přátelská až rodinná atmosféra mezi lidmi i pořadateli, dobré kapely – to jsou atributy, kterými se může chlubit jen málokterý tuzemský festival. K tomu připočtěte chutné a přitom neuvěřitelně nízko naceněné pivo (pak že to nejde), relativně široká nabídka klasické festivalové stravy plus možnost stravovat se v areálové restauraci. Snad jediným negativem, kterého jsem si za celé dva dny všiml, byla lehká, leč znatelná žánrová jednotvárnost, která se projevila především v sobotním programu. To je ovšem věc, se kterou musí návštěvník počítat, a která navíc velmi ochotně bledne v konfrontaci s nespočtem pozitiv, které jsem vypsal výše. Je tedy velmi pravděpodobné, že pokud pořadatelé i příště namíchají lineup hodný zhlédnutí (jako že o tom nepochybuji), objevím se v Červeném Kostelci i já...
