Accept s comebackovou deskou „Blood of the Nations“ udělali radost všem otevřenějším staromilcům, tedy těm, kteří slepě neodsoudili podobu kapely bez zdánlivě nenahraditelného zpěváka Uda Dirkschneidera. Úspěch, jakého oživená legenda s Američanem Markem Tornillem za mikrofonem dosáhla, musel překvapit i kapelu samotnou a většině pochybovačů musela sklapnout ústa. Měl jsem tu čest obnovenou kapelu vidět na Metalfestu 2011, kde ale jejich výkon nebyl úplně přesvědčivý, tudíž jsem byl zvědavý, jak si povedou tentokrát. Nová deska „Stalingrad“ potvrdila formu kapely, ačkoliv se veze téměř ve stejných kolejích jako deska předchozí.
Vzhledem k poněkud opožděnému odjezdu z Brna mi čeští speed metalisté Power 5 unikli, na Citron už jsem byl uvnitř a nestačil se divit obrovskému počtu lidí, kteří na tento koncert dorazili. Samozřejmě jsem očekával ne malou návštěvnost, ale takhle hojný počet lidí mě opravdu vcelku omráčil. O to víc taky to, že si většina z nich naplno vychutnávala už i předskakující Citron, od kterých znám akorát tak Ocelové město a pár cajdáků. Nicméně je jasné, že pro tu věkovou skupinu, která výrazně převažovala (klasici 40 - 50 let), jde o pořádnou porci nostalgie, když už o nic jiného. První, čeho jsem si stačil taky povšimnout, byl naprosto dokonalý zvuk, a to jak u předskokanů, tak i u hlavních hvězd večera. Citron do lidí nasypali poctivou metalovou dřevárnu a za pětačtyřicet minut bylo vymalováno. Z jejich setlistu samozřejmě nejvíce vyčnívala už zmíněná skladba „Ocelové město“. Za zmínku stojí fakt, že za mikrofonem tentokrát nezpíval Stanislav Hranický, ale (pokud se nemýlím) Martin Kapek z kapely Traktor, a svůj záskok si náležitě užil a řekl bych, že vlil do kapely dost energie, kterou by možná Hranický nedokázal vykřesat.
Slabá půlhodinka čekání a lidi se pod pódiem začínají hromadit, ale vzhledem k pokročilejšímu věku zúčastněných se dá vytušit, že se moc řádit nebude. Nevím, jestli jsem stál zrovna na takovém zvláštním místě (konkrétně po lév straně, pár řad před pódiem), ale kolem mě se to staršími ročníky jen hemžilo, a kolikrát to vypadalo, že nebudou ani schopní zatleskat na konci písně, což mě chvílemi fakt vytáčelo. Na druhou stranu dle názorů známých, kteří stáli vzadu na tribuně, byl les rukou neustále zdvižen, takže to bylo nejspíš jen tím, že jsem stál tam, kde se nedal moc udělat přehled o celkové reakci haly (vyjma řevu po každé skladbě). Celkem pasivní fandové mi sice nějak žíly netrhali, ale na druhou stranu jsem se chvílemi docela vytáčel, když stáli celou dobu jak solné sloupy. Celkem slabým bodem byla volba otvíráku koncertu. Začít skladbou z novinky mi sice tolik nevadí, ale vybrat zrovna nevýraznou valivou „Hellfire“ mi nepřišlo úplně šťastné, a i přes brilantní zvuk, evidentní pohodu kapely a suverénní výkon se nepodařilo do lidí tu energii pořádně namlátit hned při nástupu. Tenhle můj rozpačitý dojem ale trval jen po čas první skladby, protože jakmile spustili druhou věc z novinky, a to rovnou titulní skladbu, tak už to tam bylo. Mark Tornillo má sice jinou barvu hlasu než Udo, ale něčím, nejspíš feelingem, je mu dost blízko a bezchybně odzpíval jak své, tak i starší věci. Wolf Hofmann s kytarou čaroval a házel úsměvy a zazářil svou citací klasiky při vkusně dlouhém kytarovém sóle. Na levém boku pódia se tak sám pro sebe usmíval kytarista Hermann Frank, který spíš plnil úlohu rytmického kytaristy, ale i on si občas nějaké to sólo brnknul. To vše bylo jištěno spolehlivou rytmikou Stefana Schwarzmanna (dříve „konkureční“ Accept). Abych se vrátil k průběhu koncertu, největší nadšení samozřejmě vyvolávaly hity, jako například hned třetí Restless and Wild nebo následující Living For Tonite, ale podrobným setlistem teď nebudu zatěžovat, najdete ho na konci reportáže.
Za největší okamžiky vystoupení považuju hlavně skladbu Breaker, letitou vypalovačku, při které řepa začne kmitat sama od sebe. Hodně velkou sílu prokázaly dvě skladby z jedné z nejpopulárnějších desek této německé úderky, Russian Roulette - jmenovitě neskutečně melodické Monsterman a Aiming High. Samozřejmě v samotném finále nemohly chybět Fast as a Shark (ta si při takovém nazvučení, jaké kapela měla, nezadala s moderními agresivními kousky kdejaké modernější kapely), Metal Heart či Balls To The Wall. Při letité klasice Princess of The Dawn došlo na obligátní rozezpívávání diváků, ale za zmínku stojí spíš krátké basové intermezzo, kterým se blýskl baskytarista Peter Baltes. Ty zásadní hity zkrátka a dobře zazněly. Jednou z mála nehitových skladeb byla vulgární Son of a Bitch, která ale naživo příliš nefungovala. Docela mě překvapilo zařazení celkem nové skladby Teutonic Terror mezi přídavky, nicméně rozhodně prokázala, že si svoje místo v setlistu zaslouží. Deska Blood Of The Nations byla všeobecně zastoupena vcelku hojně, ale mně z nepochopitelného důvodu nezařadili úvodní Beat The Bastards, což by byl úplně jiný druh otevření koncertu než rozpačitá Hellfire. A jestli bych měl najít koncertní trhák na jejich poslední desce, tak jsou to rozhodně skladby Stalingrad a Shadow Soldiers, která obsahuje jednu z nejkrásnějších melodických úvodních vyhrávek, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Koncert trval bezmála čisté dvě hodiny, tudíž ke konci už se to stávalo vcelku namáhavým zážitkem, ale s přídavkem přišla požadovaná vzpruha. Umím si představit, že by se setlist tak o dvě až tři věci zkrátil, něco obměnilo, a bylo by to naprosto dokonalé.
Jednadvacátého dubna proběhla ve Zlíně v podání Accept vyčerpávající pocta dřevnímu heavy metalu bez otřepaných klišé, kterou mazáci okořenili porcí profesionality a nadšeným přístupem. Koncertu jako takovému není co vytknout, jediné, co mi kalilo zážitek byli pasivní fans, trochu slabší nástup a úmorná délka.
• Setlist:
1. Hellfire
2. Stalingrad
3. Restless and Wild
4. Living for Tonite
5. Breaker
6. Son Of A Bitch
7. Bucket Full Of Hate
8. Monsterman
9. Shadow Soldiers
10. Neon Nights
11. Bulletproof
12. Losers and Winners
13. Aiming High
14. Princess Of The Dawn
15. Up To The Limit
16. No Shelter
17. Pandemic
18. Fast As A Shark
19. Metal Heart
20. Teutonic Terror
21. Balls To The Wall
