Koncert
Závěr letošního roku je na koncerty skutečně bohatý a snad každý si mezi tou záplavou příležitostí dovede vybrat to svoje. Já nejsem výjimkou, a když jsem někdy v polovině listopadu zjistil, že do hlavního města zavítají Orphaned Land, kteří mě uchvátili před necelým rokem v plzeňské Šeříkovce, měl jsem jasno. Tehdy si v pozici předskokana finských Amorphis získali celý koncert pro sebe a já se zařekl, že až se u nás zastaví s vlastním turné, budu u toho. V pátek druhého prosince nadešel čas tomuto slibu dostát.
Moje nadšení z opětovné návštěvy Orphaned Land v českých luzích a hájích však kalila jedna podstatná obava. Koncert se měl uskutečnit v klánovickém klubu Black Pes, se kterým mám spojené dost rozporuplné zkušenosti. V minulosti jsem tento podnik navštívil jedinkrát, a to ze začátku roku 2010, kdy zde vystupovali plzeňští kanalizační blackmetalisté Stíny plamenů ve společnosti několika dalších žánrově spřízněných formací. Tehdy jsem prostory klubu zhodnotil jako vhodné právě pro undergroundové akce podobného ražení, ale vůbec mě nenapadlo, že by tam chtěl kdokoli uspořádat jakýkoli větší koncert. Absence backstage, místy holé zdi plné pavučin, zima, neosvětlené a dost děsivé toalety, připomínající opuštěný bunkru v pohraničí a celkový dojem všeobecné zanedbanosti poznamenaly mé vzpomínky natolik, že jsem pro Black Psa nemohl najít příznivějšího výrazu než díra nejhoršího kalibru. Určitě tedy pochopíte, proč jsem do klubu vcházel značně skeptický. Na první pohled se v Black Psu za ty necelé dva roky nic nezměnilo, a jak to dopadlo na ten druhý, o tom později. Záhy po vstupu ovšem padla moje další vážná obava. Bylo totiž nad slunce jasné, že koncert neutrpí zásadním nedostatkem obecenstva. Lidí se dostavilo tak akorát, a proto jsem se o nějaké to pivo později a ve značně uvolněnější náladě přesunul k pódiu, kde právě odstartovali svoje vystoupení Francouzi Artweg...
I když se v prostorách klubu pohybovalo lidí hodně, na první kapelu se zjevně přišlo podívat jen nemnoho jedinců, kteří utvořili pod pódiem dost neuspořádaný hlouček. Čekal jsem, že to Artweg odradí, apaticky si odehrají svoje a s poděkováním vyklidí pozice, ale chyba lávky, vážení! Pětičlenná banda se dvěma vokalisty v čele na to vletěla s takovou vervou, až mi lezly oči z důlků. A energie, s jakou předváděli svůj mix Rage Against the Machine a System of a Down, na lidi zabrala. Asi dvacetičlenná skupinka zvědavců se postupně rozrostla a většina z nich dávala umělcům jasně najevo, že to dělají správně. Lepší otvírák večera jsem si dovedl stěží představit, protože Artweg splnili svoji úlohu suverénně, a především efektivně. Hádám, že jsem nebyl sám, kdo se po poslední skladbě vyloženě těšil na další porci energie, tentokrát v podání druhé francouzské kapely večera, Pařížanů Arkan.
I když jsem neměl ani o jedné z předskakujících kapel sebemenší povědomí, od Arkan jsem si přeci jen něco málo sliboval. Na jejich adresu se totiž snesla kamarádova slova uznání, o kterých jsem neměl důvod pochybovat. K mému potěšení nebyla tato chvála neopodstatněná, neboť Arkan předvedli skutečně výborné vystoupení! Kytarová smršť, orientální atmosféra, brilantní agresivní vokál uhlazeného kytaristy a neuvěřitelný tah na branku, to vše korunováno neméně famózním výkonem zpěvačky a tanečnice v jedné osobě, talentem a uhrančivou krásou obdařené Sarah. A to všechno od začátku až do samého konce! Žádná vata, jen ohromná spousta nasazení, se kterým byla fúze extrémního metalu, něhy a svůdných tajů orientu prezentována nadšenému publiku. Ano, lidé na Arkan zabrali skutečně neuvěřitelně a předvedli v rámci možností skvělou odezvu, za kterou byla kapela právem a upřímně vděčná. Je to vážně příjemný pocit, když víte, že si muzikanti vystoupení užívají stejně dobře jako vy, když právě vy s ostatními jste tím hlavním důvodem pro úsměvy na jejich tvářích...
Když Arkan skončili, vážně mě mrzelo, že se pro ně v programu večera nenašlo více času. Tak moc dobré to bylo! Místo planého lkaní nad nespravedlností osudu jsem se ale radši vydal poděkovat kapele osobně, čímž se dostávám k dalšímu významnému faktoru večera. Jak už jsem zmínil, Black Pes jaksi postrádá backstage. To je pro muzikanty dozajista podstatné mínus, ale nám fanouškům to na druhou stranu poskytuje unikátní příležitost prohodit s každým ze svých oblíbenců pár vět, požádat o podpis, fotografii a kdoví co ještě. Toho večera v Black Psu nevystupovali žádní arogantní namyšlenci, takže se s fanoušky družili skutečně ochotně, při vystoupení svých souputníků se často mísili s davem a obecně vzato kombinace nedostatečného zázemí a uvolněné přátelské atmosféry povznesla celou akci na další úroveň...
Následující místo v programu zaujala asi nejexotičtější kapela večera. Myrath přijeli až z dalekého Tuniska a stejně jako u ostatních jsem neměl sebemenší potuchy, co od nich můžu čekat. A asi to způsobilo doznívající opojení z výborného vystoupení Arkan, které mi snad polovinu předposledního setu večera napovídalo, že to tentokrát není až taková sláva. Jenže jak šel čas, začalo mi docházet, že to vůbec není špatné, a co víc – že mě to vlastně ohromně baví! Myrath totiž přivezli do Prahy velmi příjemný power metal, vystavěný – jak jinak – na orientálních melodiích a okořeněný lehce progresivním přístupem. To vše korunoval zpěvák Zaher vokálem, který mi občas nepatrně připomněl fenomenálního Roye Khana, bývalého pěvce Kamelot. Vůbec, když jsem následně poslouchal aktuální desku Myrath doma, právě Kamelot mi opět vytanuli na mysli. Pochopitelně to je trošku jiný level, ale už jen srovnání s nejlepší progresivně power metalovou kapelou současnosti je celkem obstojný kompliment...
Ani Myrath tedy nepropadli a v tu chvíli jsem začal spekulovat, čí že to byl nápad přizvat k účasti na turné právě tuto trojici kapel. Popravdě, stává se málokdy, aby ze tří předkapel předvedla každá skvělé vystoupení. Ať už s tím osvíceným nápadem přišel kdokoli, patří mu dík můj a zjevně i spousty dalších lidí, kteří se toho večera do Black Psa dostavili. Jenže každá mince má dvě strany, a na vystoupení samotných headlinerů se to trochu projevilo. Ač Orphaned Land řadím mezi kapely, které mi toho dali opravdu hodně, jejich pražské vystoupení jsem si ani zdaleka neužil tak, jako to loňské v Plzni. Objektivně mu nemám co vytknout, kapela odvedla skvělý výkon, setlist se rovněž vydařil a Kobi se opět blýskl svým decentním humorem. Ze strany muzikantů tedy všechno v pořádku. Problém spočívá v tom, že samotná hudba Orphaned Land působí na člověka úplně jinak, než energií a silou oplývající tvorba předskakujících kapel, a když ty byly v přesile tři na jednoho, nestačil jsem přepnout do té správně nálady a koncert si užít tak, jak by se vzhledem k výkonu kapely slušelo. Že šlo skutečně jenom o problém nastavení mého vnímání, dokazuje skutečnost, že čím se koncert blížil ke konci, tím širším úsměvem jsem častoval své bezprostřední okolí. Při závěrečné Norra El Norra se pak úsměv změnil ve výraz naprosté blaženosti. Ano, euforie se nakonec přeci jen dostavila...
Orphaned Land definitivně opustili pódium někdy okolo půlnoci, a protože jsem neměl nic lepšího na práci, setrval jsem na místě ještě přibližně hodinu. Za tu dobu vzniklo několik zajímavých fotografií, na bookletu mé kopie Maboolu přibylo několik podpisů, ale především jsem si v uvolněné pokoncertní atmosféře uvědomil dvě zásadní skutečnosti. První se týkala samotného klubu. V průběhu večera mi totiž došlo, že i když od mé poslední návštěvy v interiéru nedošlo k žádným zásadním změnám, i ty drobnosti udělaly hrozně moc. Na toaletách (zrekonstruovaných!) se sice pořád nesvítí a nejvíce tepla v prostoru u baru stále pochází z přímotopu, ale původní dojem naprostého pajzlu ustoupil o poznání příjemnějšímu zjištění, že se z Black Psa stal docela útulný podnik. Druhým zjištěním pak nebylo nic menšího, než že jsem se zase jednou zúčastnil výjimečného koncertu. Prostředí, účast publika, skvělé kapely, jejich skvělé výkony, ale především všeobjímající uvolněná atmosféra, která prostoupila celým večerem a snad každým zúčastněným, to jsou dojmy, které jsem si z onoho večera odnesl a které mi zůstanou uloženy v paměti ještě dlouho...
