Orbis Metallum

Last.fm · od **Ježura** » 8. prosinec 2011, 16:53

Koncert

Už nějaký ten pátek se polští Vader řadí k mým nejoblíbenějším kapelám vůbec. Přesto jsem byl posledních pár měsíců přesvědčen, že si jejich vystoupení v pražském Rock Café nechám uniknout, a to z jednoho zásadního důvodu – Gorgoroth, kterým Vader v rámci The Sign of Hell Tour předskakovali, mě stejně jako drtivá většina klasického black metalu pranic nezajímají, jméno Valkyrja jsem nikdy neslyšel a pod tajemným pojmem „Special guests“ se mohlo jen stěží skrývat jméno, které by mě k účasti přemluvilo. Potom není divu, že se mi nechtělo utrácet nemalou částku jen za možnost vidět Vader poprvé v klubu. Jenže jak už to má ten prevít osud ve zvyku, nakonec to zaonačil tak, že jsem těsně před šestou večerní v den konání stanul u vstupu do nedávno rekonstruovaného klubu, a naplněn nevyřčenými otázkami definitivně vkročil dovnitř...

Ony otázky se týkaly především – jak jinak – Vader. Sice jsem je v uplynulých letech viděl hned dvakrát, ale v obou případech šlo o zkrácený festivalový set, a navíc mě ani jedno z vystoupení nijak zvlášť neuchvátilo. Zvědavost, jestli mi Vader konečně předvedou, že dovedou dostát kvalitě svých studiových nahrávek i na koncertním pódiu tedy převládala. Jistá zvědavost se ale nakonec dostavila i co se týče Švédů Valkyrja. Ač to tak zpočátku nevypadalo, po vší té chvále, která se na hlavy Švédů snesla, jsem nakonec seznal, že se na koncert vlastně zatraceně těším!

Jak už jsem zmínil, plakát sliboval účast speciálních hostí, jenže jak jsem se záhy dozvěděl, dvojice otevírajících kapel se smrskla na pouhé jedno jméno, pročež samotný koncert započal až hodinu a půl po avizovaném otevření sálu. Dle mého to celé akci jenom prospělo, neboť už první vystupující a mně naprosto neznámí Bulhaři Eufobia dostali dostatek prostoru pro předvedení svého umění. A ono to nakonec šlo bez uzardění poslouchat! Nebudu vám ani sobě nalhávat, že bych to, co pánové produkovali, považoval za ukázku extra kvalitní nebo inovativní hudby, ale celkem chytlavý death metal, oživený trochou thrashe, mě nikterak neurazil. Rozhodujícím pozitivem celého vystoupení byla energie, která z muzikantů plynula měrou skutečně vrchovatou. Zároveň také skutečnost, že si nehráli na něco, čím nejsou, a ušetřili mě tak lehkého opovržení, které chovám k namyšleným a přitom nikterak oslnivým hudebním tělesům. Výsledek? Upřímná a stoprocentní show, která posloužila jako velice vkusné otevření večera.

Z prvního vystoupení jsem odcházel spokojený, a možná i proto má očekávání směrem k Švédům Valkyrja ještě narostla. A musím říct, zvěsti nelhaly. Pánové s vizáží týden chladnoucích nebožtíků totiž ukázali, že nejen norským blackem je hrozič živ. Po vizuální stránce bylo jejich vystoupení správně stylizované a v rámci žánru podezřele uvěřitelné. Když odhlédnu od živého provedení, hudba samotná mi v tom nejlepším slova smyslu připomněla tvorbu dalších Švédů - Watain. Podobná atmosféra a podobné postupy při tvorbě melodií – přitom bez stínu vykrádání a perfektně své. Celé dvě třetiny vystoupení jsem se proto královsky bavil a užíval hutné atmosféry. Třetina poslední mi však už tolik potěšení nepřinesla, a to z jednoho prostého důvodu – měl jsem dojem, že se z jednotlivých skladeb poněkud vytratil náboj a začaly se lehce opakovat. I přes tento nelichotivý závěr ale považuji vystoupení za mimořádně vydařené a kovaní blackaři si jej museli užít ještě daleko víc než já...

První polovina večera sice dopadla veskrze pozitivně, ale přeci jen se vyznačovala jedním společným záporem, o kterém jsem zatím nemluvil, a tím byl zvuk. Nešlo sice o žádnou tragédii, ale přesto si nešlo nevšimnout, jak jsou oproti base a bicím utopené kytary. Bohudík byly všechny nástroje i přes zmíněnou nevyváženost nazvučeny mimořádně čistě, takže kytarové linky šly po značném úsilí rozpoznat, ale dobrým dojmem to rozhodně nepůsobilo.

Ale dost obecností, je čas přiblížit můj osobní vrchol večera! Jak už jsem podotkl, od Vader jsem čekal hodně, ale stejně tak jsem se bál, že má očekávání nenaplní. K tomu se přidala obava o kvalitu nazvučení, plynoucí z předchozí zkušenosti, a v okamžiku, kdy sál potemněl a z reproduktorů se rozezněly první zvuky intra „Ultima Thule“, jsem byl nervózní jako už dlouho ne. Ale už při nástupu polského fenoménu na pódium jsem postřehl, že minimálně ze strany publika se toho večera dočkám důstojného výkonu hodného legendě, která se před mými zraky právě opřela do strun v rytmu novinky „Return to the Morbid Reich“. A ať už mě do té doby svíraly sebevětší obavy, pomalu mi začalo docházet, že se mi tak trochu plní sen. Už samotnou první skladbou totiž Vader nasadili laťku, kterou nejen že za celý večer neshodili, ale oni ji ještě zvyšovali. Od samého začátku to bylo neuvěřitelně intenzivní, nekompromisní a pro fanouška naprosto extatické vystoupení. Bylo přesně takové, jak jsem si jej ve svých představách vykreslil, a nemastný neslaný výkon na Brutal Assaultu byl rázem zapomenut, respektive nemilosrdně přemazán nekončícím přívalem prvotřídního death metalu. Dokonce i zvuk se během nějakých dvou skladeb srovnal a po celý zbytek dlouhého setu mu nebylo zhola co vytknout, a to ani v druhé řadě, kterou jsem okupoval. A takhle bych mohl pohovořit o libovolném aspektu vystoupení – všechny byly prvotřídní. Dokonce i lidé ze sebe vydali to nejlepší a pod jejich mocnou odezvou se třásly stěny. A stejnou mincí nadšenému publiku oplácela i kapela. I když mi k pohledům na pódium nezbývalo mezi samým pařením a dalšími kratochvílemi moc času, na každém jednom hudebníkovi bylo jasně vidět, že jsou ve svém živlu a dávají do vystoupení maximum – byť limitováni mimořádně nízkým stropem sálu. Vypíchnul bych velmi živelného kytaristu Spidera a mladého britského bubeníka Jamese Stewarta. Především druhý jmenovaný mě navzdory svému nízkému věku a nikterak provařenému jménu dovedl pomocí svojí bicí baterie srovnat do latě a následně zatlouct do země. Respekt za to a doufám, že se tahle sestava usadí a položí základ nové stabilní éře Vader. Šlape jim to spolu totiž perfektně...

Bál jsem se, že Vader, jakožto předskokani, nedostanou pro svoje vystoupení dostatek prostoru, jenže i díky odpadnutí druhého speciálního hosta se ani tato moje obava nenaplnila, a Rock Café se tak dočkalo hned 16 skladeb, a ne jen tak ledajakých. Celá čtvrtina pocházela z aktuální novinky „Welcome To the Morbid Reich“, ale byly to skladby z alba suverénně nejlepší. Zbylých dvanáct skladeb pak pokrylo předlouhou a úspěšnou historii kapely, přičemž nejen že by se mezi nimi hledaly slabší kusy naprosto zbytečně, ale mezi samými bombami zazněly i takové, o kterých jsem nedoufal, že je kdy uslyším naživo! A tak bych mohl chválit donekonečna, ale dost už bylo řečí. Vader předvedli naprosto fenomenální vystoupení a dali mi to, v co jsem doufal, a ještě mnohem víc. Smekám...

Po takové náloži jsem se odebral ze sálu trochu vydechnout a doplnit tekutiny. Jak ale čas přestávky plynul, začal jsem váhat, jestli si mám skvělé dojmy z Vader nechat rozmělnit vystoupením headlinerů večera – norských Gorgoroth, kteří prý při svých posledních dvou návštěvách předvedli přinejlepším velmi průměrnou show. Nakonec jsem ale ustoupil nátlaku reportérské zodpovědnosti a s nulovým očekáváním toho večera naposledy vkročil do sálu. Učinil jsem tak v okamžiku, kdy už black metalové těleso pouštělo do diváků svoji porci blasfemických melodií a pódiového divadélka. Na první poslech mě to nijak zvlášť nezaujalo, tak jsem se pohodlně umístil do zadní části sálu a začal si všímat dění na pódiu trochu důkladněji. Netrvalo dlouho a moji pozornost upoutal zvuk. Už Vader se od nějaké třetí skladby mohli pochlubit velmi slušným nazvučením a Gorgoroth se dostalo od zvukaře přinejmenším stejně důsledné péče, jak už se na headlinera sluší. Z velké části i díky tomu jsem po nějaké době zjistil, že to, co leze z reproduktorů, není vůbec špatné. Pro klasický black tak důležitá atmosféra se rozhodně dostavila a i na nefanouška, jakým jsem já, to zafungovalo. A zjevně nejen na mě. Diváci byli toho večera evidentně v dobrém rozmaru, protože i Gorgoroth poskytli velice důstojnou odezvu, která byla znát i v těch nejzadnějších zákoutích sálu. A dokonce ani páni muzikanti se moc neflákali. Především holohlavý kytarista Tormentor se projevoval velmi aktivně. Středem pozornosti byl však pochopitelně vokalista Pest, který mi při tom všem třesení hlavou a dalšími gesty značně připomínal něco mezi pár týdnů hnijící mrtvolou Daniho Filtha a úchylným Jokerem z posledního Batmana, bez urážky. Čím si ale vysloužil mé upřímné sympatie, to bylo dost atypické použití civilního vokálu pro průpovídky mezi skladbami. Věřte nebo ne, ono je opravdu fajn rozumět, co ten člověk za mikrofonem povídá, a vážně nechápu, proč se tak velké procento pěvců ostatních extrémních kapel zuby nehty drží opačného přístupu.

Už už to vypadalo, že si ode mě odnesou výborné vysvědčení i Gorgoroth, ale postupně jsem začal pociťovat podobné rozpaky jako u Valkyrjy. Mou narůstající letargii se podařilo částečně zaplašit několika skutečně zajímavými momenty (dech mi bez přehánění vyrazily Pestovy čisté party – epické!), ale přesto závěrečné minuty koncertu z mého pohledu postrádaly výraznější náboj nebo snad gradaci, chcete-li. A dokonce i finální tečka vystoupení po sobě zanechala hořkou pachuť. I přes masivní skandování jen letmo pronesené „Thank you“ a definitivní odchod z pódia bez přídavku mi nápadně připomněly povýšenecké chování Cradle of Filth na letošním Metalfestu, čímž u mě Gorgoroth po osobní stránce docela klesli. A opovržení black metalovým elitářstvím ve mně akorát narostlo v okamžiku, kdy jsem vystoupil ze sálu a spatřil, jak se spokojeně se usmívající Piotr Wiwczarek, leader Vader a jedna z nejvýznamnějších postav death metalové scény, bez sebemenšího stínu nadřazenosti vesele vybavuje s lidmi, proudícími okolo stánku s merchandisem...

Ke koncertu samotnému už není mnoho co dodat. Vader mě smetli a ostatní vesměs příjemně překvapili. Především Gorgoroth si i přes slabší závěr a skoro uražený odchod proti všem předpokladům vysloužili můj opatrný respekt a jejich tvorbu dost možná podrobím hlubšímu průzkumu. Celkově tak mohu pražskou zastávku The Sign of Hell prohlásit za přinejmenším nadmíru podařenou. Proč přinejmenším? Opět jsou na vině Gorgoroth. I když jejich vystoupení hodnotím nadprůměrně, od mnohem erudovanějšího znalce této kapely jsem se doslechl, že podali naprosto odzbrojující výkon, a to i přes skutečnost, že se setlist lišil od toho loňského jen v detailech. Ale to jen abych nebyl nařčen z diletantství. Alibismu tedy učiněno za dost a zbývá už jen nějaké to slovo závěrem. Vše podstatné již bylo řečeno, a tak report zakončím řečnickou otázkou – mohl jsem si snad přát lepší tečku za vydařeným večerem, než jakou mi zprostředkoval muž večera, maestro Wiwczarek, upřímným stiskem pravice...?

Setlisty

Setlist Vader

Encore:

QWERTYUIOaildhflaiudhflaudflLFJUFPQWU

Setlist Gorgoroth