Koncert
Within Temptation patří ke kapelám, od kterých jsem určoval svoje směřování v bludišti tvrdé hudby. Poslední dvě příležitosti zúčastnit se jejich vystoupení jsem buď následkem okolností (Masters of Rock 2008) nebo vlastní liknavosti/nezkušenosti (pražský koncert z kraje roku 2009) propásl a od těch dob se můj vkus posunul přeci jen trochu jinam, nicméně skvělé nové album a jakási morální povinnost mě nakonec k návštěvě koncertu přemluvily...
Že koncert rozhodně nebude trpět nedostatkem návštěvníků, mi začalo být jasné v okamžiku, kdy přišla zpráva o vyprodaném stavu původního místa konání – KD Vltavská. Bohudík u toho nezůstalo a promotér se rozhodl koncert přesunout do prostoru o značně větší kapacitě. Volba padla na holešovickou Malou sportovní halu a s odstupem jsem za tento přesun neskonale vděčný, protože peklo vyprodané Vltavské mi úplně stačilo zažít jednou. A co víc – krom diváků z přesunu nakonec těžil i samotný promotér. I novou destinaci se podařilo vyprodat do posledního místa, a to už je co říct...
Navyklý na podmínky malých až středně velkých koncertů jsem na místo dorazil s přibližně půlhodinovou rezervou a záhy mi došlo, že to v tomto případě rozhodně není záruka klidného vstupu a solidního umístění. Utvrdil mě v tom nejdříve dav lidí, čekající na prošacování, a následné vpuštění do areálu a vzápětí i pohled na ze tří čtvrtin zaplněnou halu, kde bylo s každým dalším okamžikem složitější a složitější najít a zaujmout nějaké obstojné místo. Bez delšího rozmýšlení jsem tak učinil, a jelikož jsem neměl nic lepšího na práci, následující čtvrthodinu jsem se nudil tak okázale, až se ze mě kouřilo...
Nuda skončila úderem osmé večerní s nástupem první a jediné předkapely večera, kterýžto post v této části turné připadl Belgičanům Triggerfinger. Musím se přiznat, že když jsem zjistil, kdo že bude pro Within Temptation v Praze otevírat, neskrýval jsem rozmrzelost. Aby taky ne, když ještě několik málo termínů před tímto sdílela s Within Temptation tourbus i jeviště božská a jedinečná Anneke van Giersbergen se svojí kapelou. Vědomí, že mi ujde ojedinělá možnost zhlédnout vystoupení této mé oblíbenkyně, tak poskytlo živnou půdu pro předpojatost vůči Triggerfinger, o kterých jsem doposud neměl sebemenší představu, a čekal jsem naprosto bezpohlavní pop rock nejhrubšího zrna. Jenže ono nebylo ani zdaleka tak zle. Na pódium totiž namísto podivných mladistvých neurčitého pohlaví a sporné orientace vystoupili tři maníci středního věku, kteří mi svým vzezřením připomínali archetypy, dokonale se vyjímající v kriminálním filmu, zasazeném do prostředí amerického casina na přelomu padesátých a šedesátých let; sebrali nástroje a bez zbytečných řečí spustili...
Pravda, musím uznat, že to, co se začalo linout z reproduktorů, se s hudební orientací headlinera večera zcela míjelo. V okamžiku, kdy jsem ale odsunul do pozadí svoje povědomí o tom, co přibližně budou hrát Within Temptation, to začalo nějak fungovat. Důvod? Abych pravdu řekl, ani ne tak hudba samotná. Ač byl jejich blues hard rock (šílená škatule, ale pusťte si ukázku) dobře nazvučený, celé to dobře znělo a formálně se mi to celkem líbilo, hlavním důvodem, proč jsem postupně věnoval potlesku čím dál tím víc energie, byl styl. Ohromný styl, s jakým trojice muzikantů vystupovala. Všichni tři do svých pětačtyřiceti minut napumpovali ohromné množství energie, a především zpěvák Ruben Block vypadal, že hraje a zpívá ze samého dna své zjevně vášnivé muzikantské duše. Takový projev naroubovaný na bluesovou melodiku skladeb pak v mé mysli postupně vykreslil živý obraz zakouřeného amerického baru, načaté lahve Jacka Danielse, poloprázdné krabičky Lucky Strikes a dalších bluesových klišé, kolik jich jen může být. Zajímavé je, že tohle všechno na mě vůbec nepůsobilo trapným, ale naopak upřímným dojmem. Prostě jsem jim všechna ta gesta věřil. I proto jsem bez většího pohoršení přešel bubeníkovo sólo a jeho závěr mi dokonce navodil na tváři úsměv – ještě jsem neviděl, že by se exhibice na bicí v samém závěru zvrhla v lehký jam s nějakými chrastícími krabičkami ve stylu rumba koulí (omluvte neohrabaný popis, prostě nemám ponětí, jak se to jmenuje). Zkrátka a dobře si mě Triggerfinger získali. Doma bych si jejich album asi nepustil, ale kdybych měl někdy možnost výměnou za rozumnou cenu navštívit jejich vystoupení třeba v nějakém tom zakouřeném baru, určitě bych jí využil...
Triggerfinger za vcelku slušného aplausu opustili pódium a následující půlhodinu se nedělo nic, když pominu všemožné hemžení techniků na pódiu. Dojít pro pivo jsem si netroufl, protože bylo skutečně narváno k prasknutí, a to i těsně před zvukařem přibližně v polovině haly, kde jsem na začátku zaujal postavení. Ono to pivo nakonec ani nebylo zapotřebí. Podnebí, které v Malé sportovní hale panovalo, totiž ani v nejmenším nepřipomínalo tropy a vypadalo to, že je některým lidem v mém okolí dokonce trochu zima. Mně však klimatické podmínky naprosto vyhovovaly a nepotvrdila se tak jedna z mých velkých obav, které se k místu konání vázaly. Na druhou stranu, venku byla pěkná zima, takže těžko říct, jak to v té samé budově vypadá v letních měsících...
V meditacích nad podobnými tématy půlhodina příprav uběhla vesměs rychle a čas se postupně nachýlil k okamžiku, kdy měla na pódium vstoupit hvězda večera. Hala potemněla a na plachtě, kryjící pozdí scény, se objevilo pro účely turné stylizované logo Within Temptation, které vzápětí vystřídala projekce videa „Mother Maiden“. V okamžiku, kdy stařena domluvila, byla pánská část kapely nastoupena a vzápětí už se prostorem rozléhaly tóny první skladby - „Shot In the Dark“. Pak do středu pódia nakráčela Sharon a zbytek si asi dovedete představit dost živě sami. Po střechu naplněná hala vybuchla a bylo jasné, že tenhle večer nebude ze strany publika o decibely nouze. Další dění asi nemá valného smyslu blíže popisovat, protože kdo zažil vystoupení kapely podobné velikosti, ví, jak se při takových příležitostech lidé projevují. Pro ty, kteří nevědí – odezva byla grandiózní od začátku do samotného konce a kapela si tuhle přízeň zjevně užívala...
Publikum tedy na výbornou, jak se ale snažila samotná kapela? Abych byl upřímný, ze začátku jsem se moc nebavil, i přes vědomí, že nikdo z muzikantů svoji práci neodbývá. Prostě jsem registroval dobře odehrané písničky, které bych však možná lépe docenil, světe div se, na diskotéce. I na živo se tak potvrdilo, že má „The Unforgiving“ k metalu celkem daleko. Nicméně jak čas ubíhal, něco se mi v hlavě přepnulo a já si to začal užívat. Proč taky ne, když k tomu atmosféra jenom vybízela a pozitivní energie kapely zasahovala i do zadních řad. Sice mi přišlo, že oba kytaristé působí trochu staticky, ale vzhledem ke skutečnosti, že jsem si mohl o dobrém výhledu nechat jedině zdát, je to možná jen můj mylný dojem. Co je ale důležitější – obavy, které jsem choval ohledně Sharonina zpěvu, se nenaplnily. Nevím, jestli měla v okamžiku nahrávání oněch alarmujících záběrů z Philadelphie špatný den nebo dýchací potíže, ale v Praze vše odzpívala precizně a bez zaváhání.
Po technické stránce také nemám moc výhrad. Nasvícení scény mi přišlo v pořádku a absence otravných stroboskopů mě vyloženě nadchla. Zvuk se taky vyvedl dost obstojně, ale tady si přeci jen trochu zakritizuji. V první řadě to po zvukové stránce odnesla skladba číslo dva - „In the Middle of the Night“, která na mě působila dojmem homogenní hlukové koule o hlasitosti vyšší nežli příjemné. Druhou zaznamenáníhodnou obětí ne až tak vymakaného zvuku se stala moje oblíbená vypalovačka „Iron“. Sice to bylo o dost lepší než „In the Middle of the Night“, ale člověk musel hodně napínat uši, aby postřehl výbornou kytarovou linku, která celou skladbu dělá. Škoda, ale i přes tenhle nedostatek se ale potvrdila slova člověka, který hlásal, že „Iron“ bude naživo zvedat střechy stadionů. Skutečně nářez par excellence.
Jak se dalo očekávat, při sestavování šestnáctipoložkového setlistu byl kladen důraz především na skladby, co se objevily na aktuálním albu „The Unforgiving“. Novinky představovaly celou polovinu setlistu a musím říct, že s výběrem jsem byl naprosto spokojen. Dočkal jsem se totiž nejen zmiňované „Iron“, ale především úchvatné balady „Lost“, která naživo neztratila nic ze své uhrančivosti. Ze starších alb se vybíralo poskrovnu, ale ikonických skladeb „Ice Queen“ nebo „Mother Earth“ jsme se dočkali a musím vám říct, že to byl nářez a metal jak noha. Trochu mě ale mrzí, že nezaznělo nic ze samých počátků tvůrčí činnosti kapely. Pak by bylo stylové rozpětí koncertu takřka dokonalé...
Koncert postupně gradoval až k závěrečné „Mother Earth“, která představovala samotný vrchol. Následný hromově vyžádaný přídavek „Stairway To the Skies“ už představoval jen takové poklidné rozloučení nadmíru spokojené kapely s nadšenými diváky. Dokonce i česká vlajka se objevila... Jako poslední v řadě promítaných videosekvencí odplachtila spasená Sinéad někam nad mraky za lepšími zítřky, Within Temptation se rozloučili, a když už bylo jasné, že je to definitivní tečka večera, ohromná masa lidí se jala následovat příkladu ústřední postavy konceptu „The Unforgiving“ s tím rozdílem, že nezamířili do nebe, ale domů. Já jsem ještě nějakou dobu vyčkal, obhlédnul merchandise a získal podpis od zpěváka Triggerfinger, který se přišel do stánku družit s odcházejícími fanoušky. Jak se hala postupně vyprazdňovala, ani mě už na místě nic nedrželo, a tak jsem následoval ostatní do chladné říjnové noci. S sebou jsem si krom podpisu Rubena Blocka odnesl vědomí, že jsem se zúčastnil nadmíru vydařené akce. Mít Within Temptation v oblibě tak, jako před několika lety, hodnotil bych bez váhání absolutně. Při současném stavu věcí musím zůstat u velmi silného nadprůměru, ovšem s vědomím, že lépe bych se bavil snad jen při nahrávání „Black Symphony“. Splatil jsem Within Temptation tříletý morální dluh a oni mi oplátkou poskytli skvělý zážitek. Za mě naprostá spokojenost...
Setlist Within Temptation
- 1.Shot In the Dark
2.In the Middle of the Night
3.Faster
4.Fire And Ice
5.Ice Queen
6.The Howling
7.Our Solemn Hour
8.Stand My Ground
9.Sinéad
10.What Have You Done
11.Iron
12.Angels
13.Lost
14.Deciever of Fools
14.Mother Earth
Encore:
16.Stairway To the Skies
.
