Včera (13.9.2011) se v Pražském Rock Café sešlo několik šílených a opravdu zručných hudebníků. Pro ty, kteří zde nebyli, či nevěděli, tak se jednalo o Between The Buried And Me v doprovodu dvou mladších kapel, a to Animals As Leaders a Doyle.
Pro mě se jednalo o takovou premiéru, jelikož jsem se teprve v pondělí nastěhoval do Prahy a tohle byl můj první klubový koncert v Praze.
Co se Rock Café týče, tak pro mě to je docela sympatický klub. Sice poté, co přišlo více lidí, tak bylo slušné vedro a nedýchatelno a jelikož je klub umístěn docela nízko, tak s absencí mobilního signálu nikdo nic nezmůže. To je ovšem běžné v hodně klubech.
Ale, dostaňme se k samotnému koncertu. Začátek byl stanoven na 19:00, nakonec se muselo chvíli počkat, ale asi za tři čtvrtě hodiny se již hrálo.
První nastoupili francouzští Doyle. Pro mě se jednalo o velkou neznámou, ale příjemně překvapili. Jejich screamo-metalcore byl na živo hezky poslouchatelný a i přes malou odezvu publika do toho dali vše. Když jsem přišel a díval se na jednotlivé členy kapely, tak jsem si říkal, že snad mají vokály puštěné ze samplů, což jsem již také na živo zažil. Zpěvák může onemocnět a kapele se nechce rušit turné, ovšem první dojem byl milný. Zpěvák se totiž s mikrofonem proháněl mezi fanoušky a asi až po polovině skladby se vrátil zpět na pódium. Chvíli hráli, skákali, házeli s kytarami od stropu až k podlaze, zpěvák několikrát zavítal opět mezi diváky a snažili se udělat dobrou melu. Ovšem první kapela je první kapela a navíc Doyle nejsou nijak moc známí, tak z diváků moc nevytřískali.
Na následující Animals As Leaders se ovšem Rock Café už pořádně naplnilo. Tento instrumentální projekt Tosina Abasiho má u nás zřejmě velkou popularitu, i když se jedná o poměrně mladou záležitost s zatím jen jedním vydaným albem. Sotva přišli zvučit, hned se ozval obrovský potlesk. Dalo se to také čekat, když tito virtuózové dorazili poprvé k nám.
Vylezli, vytáhli dvě osmi strunné kytary a dali se do toho. Zvukař měl asi problémy s hlubokým laděním, jelikož v průběhu jejich setu basovější pasáže docela vazbily, ovšem výkon kapely několikrát překonal problémy se zvukem. Celou dobu jsem sledoval zároveň nechápal, jak to hrají. Zaznělo hodně songů z debutu, v půli setu zahráli song z chystané desky Weightless, která má co nevidět vyjít, objevilo se i nějaké to sólo a celé to bylo úžasné. Tosin si na chvíli vzal i druhou, tentokrát pouze sedmi strunnou kytaru bez hlavy, resp. s lazením na kobylce a furt lítal prsty po hmatníku jak šílený. Opravdu, to co je ten opičák schopný složit a dohromady s kolegy schopný zahrát, to chce poklonu. Nakonec svůj set zakončili klipovkou CAFO a po rozloučení následoval snad největší aplaus od publika za celý večer.
Ovšem potlesk, který přivítal hlavní hvězdu večera nebyl zas o tolik menší. Between The Buried And Me již u nás hráli a fungují docela dlouho, tak mají fanouškovskou základnu jistou. Hned jak nastoupili, tak šlo poznat, že jsou tu vůdcové večera. Naprosto s jistotou odehrané a vše přesné jak má být. Zvuk už měli hezky doladěný a vše šlo slyšet v pořádku. Jejich vystoupení bylo velmi energetické a šílené. Neustálé změny rytmu, zpěvák řval jak šílený a i zbytek kapely valil jak o život. Krásně zde vyzněly změny z rychlých mlátiček do pomalejších a melodických částí, ve kterých Thomas zpívá čistě. Opravdu, jeden z dalších vokálistů, který má u mě obdiv. Dovede řvát jak smyslů zbavený a přesto krásně zpívat čistě a ještě do toho hrát jednou rukou na klávesy.
Velmi se mi zamlouval i setlist kapely, který byl pojat jakoby postupná cesta do minulosti kapely. Ze začátku zahráli songy z nového EP The Parallax - Hypersleep Dialogues, kterým si mě okamžitě získali. Hned první úvodní song Specular Reflection byl naprosto skvělý. Například zde je zmíněný přechod do pomalého tempa, kdy Tommy spolu s kytaristou Paulem začnou zpívat čistě refrén a do toho ta hra na klávesy. Absolutně úžasné a to to byl pouze začátek. Po Parallaxu následovaly skladby z poslední řadovky The Great Misdirect. Kapela hrála jednu pecku za druhou a vůbec se nezastavili. Dokonce ani zpěvák si neoddechl, aby trochu poděkoval a povzbuzoval diváky. K tomu se odhodlal asi v polovině setu, kdy řekl, že začnou hrát konečně písně z alba Colors, což bylo pro mnohé důvod k radosti, jelikož to je jejich snad nejúspěšnější album. Colors uvedli skladbou Prequel To The Sequel a na ní navazovali dalšími. Nakonec se po asi hodinovém setu rozloučili a odpochodovali do zákulisí. Fanoušci si samozřejmě křikem a potleskem podobném tomu, co předvedli po skončení Animals As Leaders vyprosili přídavek a kapela se vrátila. Nevím, jestli k následujícímu činu kapely pomohlo to, že v přestávkách mezi kapelami hrála od Nirvany píseň Smells Like Teen Spirit, ovšem hned jak se vrátili, tak ji zahráli ve svém podání. Asi v půlce ji utli. Prý konec srandy a rozloučili se hitem Selkies: The Endless Obsession z alba Alaska a tím svůj set protáhli asi na hodinu a půl.
Opravdu velmi vydařený koncert a pro mě pěkné přivítání od Prahy. Doufám, že mi finance a čas umožní navštěvovat zdejší koncerty co nejčastěji. Stojí to totiž opravdu za to!
