Klub Exit Chmelnice v Praze je již dobře známým klubem, který zažil už něco slavných jmen všelijakých odnoží metalu a rocku a který má během každého měsíce skutečně našlapaný program. Ačkoliv se nejedná o nijak velký klub, pro koncert, jaký jsem čekal od Anathemy, se zdál býti ideálním místem, hlavně co se týče rozměrů klubu. Černé zdi pomalované obličeji slavných zpěváků a kytaristů zdobily interiér, který mi velmi připomínal prostředí jednoho zlínského klubu. Do Exitu jsem dorazil někdy po sedmé hodině večer. I když byl oficiální začátek akce naplánován právě na 19 hodin, bylo předem jasné, že akce bude začínat trochu později, takže jsem se dovnitř nijak nehrnul. Avšak chyba lávky, nedomyslel jsem, že se poměrně dlouho zdržím ve frontě na šatnu. Při asi 15minutovém čekání jsem slyšel zvukové zkoušky aparátů a hlasy lidí, kteří už vevnitř čekali na to, co se bude dít. Chvíli nato se kolem mě protáhl Jamie Cavanagh - basák Anathemy, ale hned zase zmizel někde v davu. Ke konci čekání se však už zevnitř sálu začaly ozývat první tóny a slova Pettera Carlsena, norského alt rockového umělce. Při vchodu do sálu si nešlo nevšimnout obligátního stánku s merchandisem za klasické koncertové ceny. Stánek mě ale příliš nezaujal a já spěchal k pódiu.
Petter Carlsen
Než jsem dorazil do sálu, Petter odehrál jednu či dvě písničky, nicméně už z dálky mě zaujala velmi příjemná atmosféra a citovost, která z jeho písní přímo čišela. Petter hrál přibližně 30 min, nicméně za tu dobu dokázal nádherně podat svou, pro mě neznámou tvorbu. Krásný zvuk lubové kytary, na kterou se doprovázel, stačil k tomu, aby vytvořil velmi přijemné klima v celém klubu. I když lidé často ještě pořádně nevnímali, já jsem se snažil vnímat každičkou notu. Petter měl dle mě z celého večera asi nejlepší zvuk a náležitě jsem si to vychutnal. Na konci každé písně jsem s vervou tleskal, protože jsem byl skutečně nadšen. Jeho set byl poskládaný velice vkusně a i když písně na sebe přímo nenavazovaly, vytvořily velmi klidný, jemný a vyrovnaný celek, který na začátku vtáhl posluchače do svého pomalého tempa, jenž přímo vybízelo k zastavení se a zamyšlení, a do konce setu nepustilo. Upřímně, Petter byl pro mě překvapením večera číslo jedna, snad to bylo způsobené tím, že jsem ho vůbec neznal, ale on dokázal vytvořit přesně takovou atmosféru, jakou jsem si představoval i na Anathemě, která měla teprve přijít. Celou dobu jsem z něj měl pocit, jakoby každé jeho slovo a každá nota natahovala jeho ruce směrem k Vám a už bylo jen na Vás, zda-li jste se jich chtěli chytnout a nechali se vtáhnout do světa, o kterém Petter zpívá a jen jakoby přes sklo pomalu pozorovat dění v tom světě skutečném. V mysli mi stále zůstává moment, kdy Petter dohrával poslední písničku, poslední riff si nahrával na smyčkovač, kytaru si pak sundal, poklonil se a za doznívajících zvuků pak zmizel do backstage. Na rozjezd výborné, nevtíravé, vkusné a hlavně velmi, velmi emotivní... Paráda
The Ocean
Když se Petterův čas skončil, měli přijít na řadu The Ocean, které jsem bohužel opět neznal. Naivně jsem žil v přesvědčení, že pocit klidu a harmonie, který mi navodil předcházející Petter mi zůstane až do času vystoupení Anathemy. Opět chyba. Když mladá skupina 5ti Němců spustila to své, byl jsem docela v šoku, protože takovou hudbu jsem skutečně nečekal. Nad škatulkami nebudu dlouze uvažovat a napíšu 3, které dle mě přesně vystihují, co tihle hoši hrají. Post-metal, Sludge, Experimental. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na chuť sludgeovým riffům a než jsem strávil naprosto nečekané a ničím nevázané přechody mezi jednotlivými částmi písní, které i díky své často velmi dlouhé stopáži působily poněkud chaoticky. Nicméně během pěti minut jsem společně s vystupujícími upadl do takové ráže, jakou jsem dlouho nezažil. Kluci moc nemluvili a místo toho do nás pálili ze své snad nekonečné palety nápadů jeden originální kousek za druhým. Střídání čistých a zkreslených kytar prokládané razatními změnami hlasu, které bylo v rozpětí deathcore až čistý vokál, působilo neskutečně energicky a to navzdory tomu, že se nejednalo o písně s bůhvíjak zběsilým tempem. Po celou dobu svého vystoupení na pódiu každý ze skupiny jako by žil jenom pro to, co právě hraje, jakoby každým tónem dýchal a nevnímal svět okole sebe. I když ale každý z nich byl tak trochu ve své dimenzi, ve výsledku působili jako celek a to velmi silným dojmem. Nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho hráli, protože čas v dimenzi, kde jste se každou vteřinou přímo topili v návalech nápadů a energie a kam mě hudba The Ocean zatáhla, nehrál žádnou roli. Poněkud komicky však působil moment, kdy zpěvák procházel kolem jednoho kytaristy, který se sebou velmi zuřivě házel a s ním pochopitelně i jeho kytara. Najednou se zpěvák v pasáži, kde evidentně chyběl zpěv, chytil za ucho a odešel do zákulisí. Publikum bylo mírně zmatené, ale ostatní hráli dál. Naštěstí se brzy vrátil a za neustálého kontrolování, jestli mu neteče krev, pokračoval ve zpěvu. Nezapomněl však onomu kytaristovi patřičně ukázat, že je "jednička". Nicméně oba se usmáli a jelo se dál. Ve výsledku musím The Ocean hodnotit velmi kladně, protože představovali prvek, který bych osobně do programu, jaký představovaly ostatní skupiny sice osobně nepřidal, ale o to lepší zážitek jsem z nich měl. Ještě jednou musím vypíchnout energii, s jakou hráli, protože ta byla opravdu neskutečná.
Anathema
Když kluci za bouřlivého potlesku opuštěli stage, nečekal jsem, že bude následovat asi 20ti minutová prodleva, kdy se bude zvučit a dolaďovat. Anathema má asi ráda své nástroje špičkově nalazené, protože každičký instrument se ladil snad třikrát, dokonce i během vystoupení pak často dolaďovali. Když ale tato přestávka skončila, každému v sále se už tajil dech, kdy přijdou ti, na které tu čekají a kvůli kterým tu hlavně šli. Jeden po druhém muzikanti z britského uskupení Anathema nastoupili na podium a jízda začala. Otevírací Thin Air z nového alba dal jasně vědět, co že se bude dneska večer hlavně hrát. Po instrumentální a vokální stránce paráda, nechyběly všechny elektronické vychytávky, které Anathema ráda využívá. Po velmi příjemném rozjezdu dorazily další dva songy z alba We're Here Beceause We're Here a to Summernight Horizon a Dreaming Light a nebyly poslední, které nám Anathema ze své nejčerstvější desky naservírovala. Upřímně, to, že se hrálo z nového alba trošku zruinovalo mé očekávání velmi emotivního vystoupení, protože nová deska je dle mě v poměru k těm starším energičtější. Ale nedá se plakat, chtěl jsem si vychutnat to, co bude následovat a tak jsem se ponořil opět do poslechu. Přesný set písní si opravdu nepamatuji, ale skutečně se moc nelišil od ostatních vystoupení v této šňůře, takže mé tajné v doufání v Pulled Under At 2000 Metres a Second šlo do kopru. Jelo se tedy spíše v duchu více kousků z každého alba, a krom z We're Here Because We're Here se hrálo z alb: Alternative 4, Judgement a A Natural Disaster. Setlist byl dle mě vyvážený a nikoho nemohl urazit.
Co se týče vystupování kapely, to mi přišlo velmi příjemné, snad jen hlavní kytarista Daniel Cavanagh neměl svůj den a působil na mě trochu arogantně a to hlavně tím, že často tišil reakce obecenstva v momentech, kdy chtěl hrát dál a nutno podotknout, že reakce publika zase tak dlouhé a rušivé nebyly. Nicméně Vincent, to byla kapitola sama pro sebe. V jednom momentu se s naprosto vážným výrazem a jakoby prázdnýma očima díval do neznáma a jindy bláznil a smál se. I když toho moc nenamluvil, bylo na něm znát, že to je veselý kumpán a dokázal často pobavit. Nejde zapomenout moment, kdy ke konci Closer (tedy písně, kde zpívá s hlasem výrazně zkresleným syntezátorem) vynechal text a místo toho zpíval jen "e-eee-eee", což působilo mimořádně vtipně a sám to pravděpodobně nečekal, stejně jako ostatní z kapely, kteří propukali v bujarý smích. Ostatně Vincent sám myslím ani nedozpíval a také se neudržel. Až pak mohl zase mluvit podotkl, že tohle byla asi nejvtipnější verze Closer, jakou kdy hráli. Vincent si také získal mé sympatie velmi povedenou kytarou s logem Jack Daniels
Celkově zkrátka působil jako puberťák, se kterým se dá zažít obrovská legrace, ale který umí být jak vážný, tak i něžný a citový. Musím také pochválit doprovodnou zpěvačku Lee Douglas, která v písni A Natural Disaster předvedla suverénní výkon a její velmi rychlé a neostré vibrato ke konci písně jsem prostě nepobíral. Pak přišla má velmi oblíbená Angels Walk Among Us, která pohladila po srdci a nemohl jsem si nevzpomenout na jednu osobu ze Slovenska, se kterou mám tuto píseň spjatou 
. Vystoupení se neslo dále velmi klidně a nerušeně. Vevnitř už začalo být trochu nedýchatelno, ale tento nepříjemný pocit u mě Anathema zahnala do pozadí tím, že se rozhodla experimentovat. Na pódium si opět přizvala Pettera Carlsena, aby s nimi zazpíval jeho Pull The Brakes, což byla ve výsledku nádherná souhra už tak velmi krásné písně. Dále si sólově Are You There vystřihl Daniel Cavanagh a k mému překvapení velmi dobře. Experimenty však netrvaly věčně a pak se Anathema vrátila ke klasickému hraní. Dalším nádherným bodem večera pro mě byla Parisienne Moonlight, kde duo Vincent - Lee zazářilo naplno. Po této milované písni jsem pak čekal už jen na finální tečku, kterou mělo být One Last Goodbye. Předtím než Vincent spustil zpěv, řekl, že bývá zvykem, že tuto píseň odzpívá publikum, ale my ať to raději neděláme, protože jsme strašní Pak ale dodal, že jenom vtipkoval, opět nasedl na vážnou vlnu a z plného spustil tuto vysoce emotivní skladbu. Publikum znalo každé slovo a to bylo prostě dokonalé... Nejlepší tečka, jaká mohla být. Bohužel čas mě tlačil a musel jsem odejít za zvuků posledních Fragile Dreams.Anathema předvedla krásné vystoupení, které sice bylo jiné než jsem očekával, ale i přesto jsem byl nadšený. Z čeho jsem byl ale skutečně nadšený, to byl Petter Carlsen, všem vřele doporučuji navšítvit jeho MySpace (link níže) a poslechnout si ukázky, rozhodně to stojí za to. Také The Ocean byli výborní a celý večer tedy ve mě zanechal velmi dobrý pocit.
Co se týče stránky nazvučení, tak nejlépe na tom byl určitě Petter Carlsen. Naopak nehorší zvuk měli asi The Ocean, přišel mi zkrátka přepálený, na druhou stranu, k hudbě jakou hrají to i sedělo. Anathema měla celkem fajn zvuk, jen ty tvrdší pasáže mi přišly hůře nazvučené.
Návštěvnost naštěstí nebyla nijak extrémní, dle mého odhadu tak 150-200 lidí, což sice není moc, nicméně Exit je poměrně malý klub a i v takovém počtu tam už bylo trochu těsno. Navíc zřejmě nefungovala klimatizace a ke konci Anathemy bylo vevnitř už k nevydržení, ale podle toho, co jsem slyšel, tento problém bývá v Exitu často, škoda, že se to moc neřeší. Jinak super prostředí pro menší koncerty.
Celou akci ale ve výsledku hodnotím jako vydařenou
Setlist Anathemy:
Byl téměř indentický jako v Bratislavě, proto si jej dovolím zkopírovat:
Thin Air
Summernight Horizon
Dreaming Light
Everything
Closer
A Natural Disaster
Angels Walk Among Us
Deep
Pitiless
Forgotten Hopes
Destiny Is Dead
A Simple Mistake
Universal
Empty
Lost Control
Are You There?
Parisienne Moonlight
Sleepless
Judgement
One Last Goodbye
Fragile Dreams
Odkazy
- MySpace
The Ocean - MySpace
Petter Carlsen - MySpace
Poznámka: Za použité fotky děkuji Lulu
