„Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore's Night...“
Touto prostou větou se započal osmý večer měsíce září, léta páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských...
„We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother and drinks a lot – just like her father...“
Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí a to prostřednictvím singlu Locked Within a Crystal Ball z alba SECRET VOYAGE a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i za stropu. Pauza před následující Queen For a Day dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou, jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – AUTUMN SKY nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice Night – Ritchie Blackmore, že skladba Durch Den Wald Zum Bach Haus vznikla, když Ritchieho pronásledoval rottweiler a další zajímavosti.
„We usually play this song without mistakes but our new drummer, he's from Newcastle...“
Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore's Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.
Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk-rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.
Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.
„Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil...“
Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni Soldier of Fortune, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore's Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu Times, They Are a Changin'. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik, jako Under a Violet Moon, Ghost of a Rose, magické Fires At Midnight a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni, než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chamay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého...
„The wonderful, the talented, the beautiful... The blonde! Missis Candice Night!“
Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore's Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní Dandelion Wine a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníci tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore's Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí...
Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekávání, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo . Nebo snad tak mnoho?
já bych tam jel, ale nějak nemám s kým a samotnýmu se mi nechce, nepřidal by se někdo? 
A Flash říkal něco o tom, že by taky jel. Je to tak, žluťásku? 
